Mnohé tradice lidové kultury, mezi nimi i některé výroční slavnosti a obyčeje, sahají neoddiskutovatelně do dávné lidské minulosti. Zatímco obřadnost prehistorických lovců a sběračů vzala až na určité, často přetransformované, relikty za své, cyklus výročních obyčejů spojených s orbou, výhonem skotu, přivoláváním nebeské vláhy a poděkováním za úrodu vychází z pradávných časů prvních zemědělců, v některých případech můžeme jeho kořeny sledovat až do neolitu. Není tedy divu, že jsou takovéto výroční slavnosti svým kulturním základem společné všem národům Evropy.
Lidský život byl v minulosti mnohem více spjatý s přírodou a stejně tak i koloběh kalendářních obyčejů řídily především zemědělské činnosti v závislosti na jednotlivých ročních obdobích. První jednoduché obřadně-zemědělské kalendáře členěné na dvanáct měsíců sice archeologické nálezy kladou až do doby bronzové,[1] polní práce pravěkých rolníků však musely být bezesporu řízeny opakujícím se ročním koloběhem přírody již dříve, s velkou pravděpodobností od samého počátku pěstování plodin či chovu hospodářských zvířat.
Nejdříve se rok dělil pouze na dvě základní periody, tj. na letní a zimní polovinu. Postupně se počet ročních období rozšířil na čtyři, česká lidová tradice však paralelně užívala také členění na osm ročních dob. Jednalo se o pozimek čili předjaří, jaro neboli vesnu, podlétí, léto, polétí, podzimek čili podzim, předzimu a zimu. Počátky daných ročních dob si prostý zemědělec spojoval nejen s význačnými svátky křesťanských světců, ale v prvé řadě také s určitými činnostmi, které jej při práci provázely od jara do zimy a byly pro jednotlivá období charakteristická. Není divu, že se toto původně staročeské dělení roku na venkově udrželo až do konce 19. století.
Jak tomu však bylo s výročními slavnostmi starých Slovanů? S největší pravděpodobností jich bylo v průběhu roku několik, přičemž těch hlavních zřejmě osm stejně tak, jako i osm ročních dob, o nichž jsme se zmínili výše. Historických pramenů ke studiu slovanského obřadního kalendáře však není mnoho a i ty, které známe, o jednotlivých svátcích většinou hovoří jen povrchně, přičemž jejich původní význam ponechávají často skrytý a významově zastřený. Také archeologické nálezy nejsou dostačující, a tak musíme v našem případě spoléhat především na relikty lidových výročních svátků a slavností, které však etnografové zachytili až v průběhu 19. nebo počátkem 20. století. Jde tedy o velký časový rozestup, při kterém musíme počítat s mnoha faktory, které tyto relikty dochované v obyčejích venkovského lidu ovlivňovaly po celá staletí z různých stran. Často se proto musíme opírat o rozsáhlý systém dedukcí a analogií a mnohdy musíme přiznat i to, že některé z vyvozených spojitostí pouze předpokládáme.
Zároveň platí, že bez porovnání jednotlivých kalendářních obyčejů v širším celoevropském kontextu daleko nedojdeme. Podobnost či totožnost některých rysů svátků slovanského jazykového okruhu nebije do očí jen při srovnání s výročními obyčeji kulturně i jazykově nejbližších baltských národů, potažmo těmi zaznamenanými v německém prostředí ležícím v bezprostřední blízkosti, ale možná tak trochu překvapivě nacházíme shodné syžety kalendářních dějství rovněž v antickém světě. Nápadná podoba reliktů zachycených mezi moderními slovanskými národy a u časově vzdálených antických obyčejů nemusí být „jen“ čistě náhodnou. Při pochopení jednotlivých výročních slavností lze tedy s určitou kritičností srovnávat nejen s baltským, germánským a jihoevropským kulturním okruhem románských národů, ale do jisté míry i s ostatními v Evropě usazenými etniky. Jenže tohle není ani zdaleka poslední úskalí, na něž při našem výzkumu narazíme.
K pochopení původního významu výročních slavností starých Slovanů je nutné nejen důsledné a kritické srovnání obyčejů moderních slovanských národů s ostatními obyčeji zaznamenanými etnografy v celoevropském kontextu, nesmíme však zapomínat ani na další dva důležité faktory a to na změny v kalendáři, které se v průběhu tisíciletí udály, a na diametrální odlišnosti přírodních podmínek v různých částech starého kontinentu. Ve druhém případě je zřejmé, že se počátky zemědělských činností musí výrazněji odlišovat nejen mezi severem a jihem Evropy, ale také mezi horskými oblastmi a nížinami, v přímoří a ve vnitrozemí. S pochopením změn v kalendáři to zase až tak snadné nebude, a tak se o dané problematice rozepíšeme poněkud obšírněji.
V zemědělských společnostech počátek ročního cyklu dříve souvisel se začátkem agrárního roku, tedy s jarním obdobím a jeho prvním měsícem, za který obvykle považujeme březen. Naši předkové ovšem nevnímali rok tak, jako jej vnímáme my. Čas neběžel lineárně, ale cyklicky. To znamená, že koloběh přírody platil i jako určitý prototyp stále se opakujícího kalendáře, který se odvíjel od jednotlivých ročních dob. Za počátek roku bylo sice vnímáno jaro, vše nové ovšem opakovaně začínalo počátkem každého nadcházejícího ročního období. Výroční obyčeje však výrazně ovlivnil také oficiální kalendář, který ovšem do 16. století prošel hned několika změnami. Původní starořímský kalendář související s počátky zemědělského roku nejprve nahradil Julius Caesar tzv. kalendářem juliánským (46 př. n. l.), který později převzala i církev a jímž se počátek roku přesunul z jarního do zimního období. Zásadní změnu přinesla až reforma a přijetí dodnes používaného gregoriánského kalendáře roku 1582, kdy se jednotlivé výroční obyčeje přiřadily k přesnému datu. Ovšem změny kalendářů ovlivňovaly nejen přesnost astronomického měření roku, ale i jeho počátek samotný. Ve starém Římě nový rok slavili 1. března, což bylo zjevně nejblíže původnímu vnímání jarního novoročí. Za Julia Caesara byl za počátek roku stanoven 1. leden. V církevní tradici za první roční den nejprve považovali 6. leden, tj. svátek Zjevení Páně, od poloviny 4. století 25. prosinec, tedy Kristovo narození. Až gregoriánský kalendář přesouvá s konečnou platností termín nového roku zpět na 1. ledna, čímž se prakticky navrací do dob Caesarových. Pravoslavná církev však tento kalendář nikdy neakceptovala a ihned v 16. století jej nepřijali dokonce ani ve všech evropských zemích, což místy platilo až do počátků 20. století.
Přestože církev většinu svých svátků přizpůsobila datům dřívějších předkřesťanských obřadů, při pochopení původního významu jarních obyčejů činí nemalé potíže posuvné svátky katolicko-protestantského i pravoslavného kalendáře, jejichž termín se každým rokem mění v závislosti na výpočtu data Velikonoc. „Pohanská“ obdoba Velikonoc původně zjevně probíhala v čase jarní rovnodennosti, na základě církevního kalendáře však Boží hod velikonoční slavíme od 22. března do 25. dubna (v pravoslavném prostředí dokonce od 4. 4. do 8. 5.). Jde tedy o poměrně široký časový úsek, který badatelům práci nejen znesnadnil, ale na dlouhou dobu jim prakticky téměř znemožnil pochopit původní smysl obyčejů a vytvořit tak přehlednější uspořádání celého cyklu jarně-letní obřadnosti.
Slavnosti si však v průběhu roku nadále zachovávaly svůj původní ráz i skrze rozdíly v kalendářích, za což byly často a bezúspěšně kritizovány nebo důsledně potírány církevními i státními orgány. Jejich význam se sice v důsledku rozsáhlých společenských změn pozvolna měnil a původní božstva byla velmi často zcela zapomenuta nebo zaměněna kultem křesťanských světců, neúnavné lpění na tradicích předků však v konzervativním vesnickém prostředí obyčeje kalendářního cyklu uchovalo ustálené natolik, že jsme s pomocí srovnávacího interdisciplinárního studia schopni dopátrat se jejich kořenů i po dlouhých staletích chybných a často donekonečna opakujících se interpretací.
Jarně-letní cyklus svátků
V lidové tradici se vše třikrát opakuje a stejně je tomu i v případě vyprovázení zimy a vítání očekávaného jara. Oslavy příchodu jarního novoročí se pochopitelně stupňovaly, a tak i my začneme naše putování po stopách slovanského výročního kalendáře pěkně od samého počátku.
Zima se v lidové tradici setkávala s létem již na Hromnice (2. 2.), které naši předkové vnímali jako první jarní den. Jaro již bylo cítit ve vzduchu a síly probouzející se přírody se pouštěly poprvé do křížku se zimou – Moranou. Říká se, že jsou Hromnice jediným dnem v zimním období, kdy z nebes na předzvěst vítězství jara udeří Perunův hrom. Snad proto se v kostelech světily voskové svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem hromu. Tento obyčej zřejmě navázal na starší očistné obřady spojené s ohněm. Jelikož na českém venkově Hromnicemi končily vánoční svátky, můžeme tuto očistu spojit s posvátným zaháněním škodlivých sil z domu, usedlosti a potažmo z celé vesnice po dlouhé zimě, o němž se v našem vyprávění ještě několikrát zmíníme. Naši předkové zároveň věřili, že si lze naklonit jednotlivá božstva. To dokládají i zprávy ze staré Litvy, kde počátkem února ctili především Perkūna (slovanského Peruna), boha hromu, kterého mimo jiné prosili o dostatek deště a potažmo tedy i o dobrou úrodu nadcházejícího léta. Svým významovým charakterem však nejsou Hromnice nijak ojedinělé, ale spadají do stejného cyklu svátečních dní jako nám dobře známý masopust.
Masopust je prvním svátkem, jehož termín se odvíjí od Velikonoc, nicméně v minulosti tomu bylo pochopitelně zcela jinak. Vodítkem k tomuto pevnému kalendářnímu datu by mohla být zpráva o tom, že patriarcha Adrian ve snaze zničit tyto „běsovské“ svátky sice koncem 17. století zcela neuspěl, zkrátil je však na sedm z původních čtrnácti dní. Prvním dnem předkřesťanského masopustu musely být již zmíněné Hromnice, posledním dnem tedy zřejmě 15. únor, který završil čtrnáctidenní radostné období svátků spojených s bezuzdným veselím, hodováním a „karnevalovými“ průvody masek, mimochodem těmi posledním koledními obchůzkami zimního obřadního cyklu. Každý den masopustu byl v minulosti jistě spojen s určitými obřadními úkony, podobně jako tomu je dodnes v období od Božího hodu vánočního do předvečera svátku Tří králů.
O tom, komu byly tyto dny zasvěceny, jasně hovoří nejen lidová tradice, ale tak trochu překvapivě i církevní kalendář. Hned první den po Hromnicích je totiž zasvěcený sv. Blažejovi (3. 2.), který, jak známo, nahradil po christianizaci slovanských území kult Velesa, boha pastevců a zemědělců, ochránce dobytka i veškerého bohatství, patrona čarodějů, umělců a vší moudrosti, který ovšem vystupuje také v úloze strážce podsvětí a jak se zdá, tak i pána vlků a ostatní lesní zvěře. Nakonec oblíbeným zvířetem, v jehož podobě bývá Veles ztělesňován, je mohutný vládce lesů medvěd, nepostradatelná maska masopustních průvodů, která je mimo jiné nadělena i nebývalou erotickou symbolikou. Ta je ovšem s medvědy spojována již od doby bronzové, ne-li déle, na což opět poukazují nálezy archeologů. „Velké Velesovy svátky“ byly nejen časem veselí, blahobytu a neskrývané radosti z blížícího se jara, ale rovněž oplývaly magickými úkony majícími přivolat plodnost, úrodná pole a blahobyt, navíc i ochránit dobytek, především ten hovězí, ale i celé hospodářství před nečistými silami a zlými mocnostmi, které by mohly v tomto přelomovém okamžiku ročního koloběhu uškodit.
Hlavním dnem tohoto dvoutýdenního období vyprovázení zimy a vítání jara byl snad 11. únor, v pravoslavném prostředí opět zasvěcený sv. Blažejovi. Na počest boha Velesa se v každém domě zabíjelo tele a pokud nebylo, tak sele či jehně. Peklo se také obřadní, obvykle smažené pečivo z bílé mouky a vzpomínalo se rovněž na zesnulé předky. Ti se na čas vraceli do světa živých, aby dohlíželi nad pořádkem a určitými pracovními zákazy. Předkové ležící v zemi navíc vystupují jako ochránci rostoucího zrna, patronové budoucí úrody, které je třeba náležitě uctít. K dalším bodům těchto svátků patřilo obřadní ničení či pochovávání figuríny, tzv. „masopusta“, „basy“ či „maslenice“. Smyslem zničení takovéto figuríny, s nímž se v průběhu jarních měsíců ještě několikrát setkáme, byla v první řadě obřadní očista, ničení všeho starého a neužitečného po dlouhém zimním období. Lidé tak vyjadřovali nejen svou snahu vyhnat z domu vše nečisté či přání očistit se od všeho zlého, ale rovněž tak symbolicky poukazovali na přerod ročních období, na konec zimy, která odcházela a ustupovala tak počátkům přicházejícího jara. Veles, který přebýval ve světě lidí po celou zimu a ochraňoval jej během nejtemnějších a nestudenějších dní roku, se navracel zpět do podsvětí. Lidé mu za jeho přízeň nejen děkovali, ale zároveň se s ním loučili karnevalovým veselím a svátečně prostřeným stolem. Vždyť Veles splnil svůj úkol, zimě „srazil jeden roh“ a tím usnadnil vítězství jarních božstev, jejichž příchod na zem byl již za dveřmi.
Druhé vítání jara spadá k počátkům března, kdy lidé dodnes očekávají přílet ptáků. Ti se po dlouhé zimě navrací zpět do svých hnízdišť z „ráje“, kde přebývaly společně s božstvy letní polovice roku. Na svých křídlech nesou předzvěst blížícího se jara zosobněného mladičkou bohyní Leljou čili Vesnou. Na čí pole se ptáci snesli jako na první, tomu měli bohové v daném roce dopřát zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly obřadní pečivo z nekvašeného těsta v podobě malých ptáčků, snad skřivánků, pomocí nichž především malé děti přivolávaly z vyvýšených míst očekávané jaro. Přesné datum těchto svátků prozatím nelze uspokojivě určit. Je však zřejmé, že šlo o počátek měsíce března. Prvního března staří Římané slavili nový rok, Martenica (1. 3.) je v bulharském lidovém prostředí prvním jarním dnem. U východních Slovanů je přílet jarních ptáků, především skřivanů, spojován se svátkem Čtyřiceti mučedníků (9. 3.), v českém prostředí lidé jaro symbolizované ptactvem vítali kolem svátku sv. Řehoře (11. – 12. 3.) a v Chorvatsku se říkalo, že na sv. Řehoře začínají ptáci vít svá hnízda.
Posledním, v řadě třetím vítáním jara je oslava jarní rovnodennosti, která v obřadním kalendáři našich předků patřila ke čtyřem nejvýznamnějším svátkům celého roku. Ve své podstatě jde o naše Velikonoce, které se podobně jako i masopust v minulosti soustředily hned do několikadenního svátečního cyklu obřadů, který musel probíhat minimálně po celý týden. V těchto dnech se otevírá nebeská Svarga a na zemi se po dlouhém zimním odpočinku s konečnou platností navrací veškerá božstva slunce a vegetace, mezi nimi v první řadě ta jarní. Na křídlech ptáků přilétají rovněž duše předků z nebeského ráje, aby navštívily své milované potomky. Je to čas celkové obrody, jarního vzkříšení Matky Země, ale i celé přírody. Za obřadní jídla je považováno určité sváteční pečivo z té nejlepší mouky[2], často s příměsí dostatečného množství vaječných žloutků, životodárná vejce, sýr, tvaroh, máslo, med, ale také první zelené bylinky oplývající silami jarní přírody.
Velikonoční cyklus v sobě uchoval pozůstatky různých slavností spojených s magickými rituály, jejichž cílem bylo v první řadě ochránit v zemi rašící klíčky budoucího obilí a dalších důležitých zemědělských plodin, dále uctít zemřelé předky a samozřejmě také vyjádřit radost ze životadárných jarních sil spojenou s obřadní očistou, ať již pomocí zelených vrbových ratolestí, jimiž se lidé navzájem šlehali, nebo skrze oblévání pramenitou „živou“ vodou, která byla v tyto dny obdařena zvláštní silou. K jarní rovnodennosti navíc spadaly obřady spojené s vynášením smrti a přinášením nového léta do vsi. Jaro tímto způsobem vítaly všechny dívky z obce. Během obřadů vlastně docházelo k vyprovázení „stařenky“ Zimy (Morany, Mary, Mareny), jejíž figurína byla společně se vším starým a nepotřebným spálena v plamenech ohně, popř. mohla být vhazována do vody či dokonce pochovávána do země.[3] Hned poté děvčata do vesnice přinášela zelenou ozdobenou ratolest, často kombinovanou s malou panenkou, která symbolizovala přicházející jarní bohyni Lelju – Vesnu. K počátkům jara patřil i Perunův svátek prvního hromu, jehož termín se každým rokem pochopitelně měnil. Říkalo se, že ten, kdo při prvním jarním úderu hromu zvedne něco těžkého, bude po celý rok silný a zdravý.
Další komplex významných jarních svátků spadá až k přelomu dubna a května. Nejde však již o přivítání jara v pravém slova smyslu, ale o oslavy jeho vítězství spojené se zelenající se přírodou, obřady svázanými s prvním výhonem dobytka, ale také s ochranou před čarodějnicemi a jinými zlými mocnostmi, které jsou na tomto předělu zimní a letní polovice roku nebývale aktivní.
Přivítání rusalek: Během prvních teplých dní jarního období, obvykle na počátku dubna, se probouzí víly – rusalky, které po zimním spánku vycházejí poprvé na břeh, kde tančí a svými tanci přivolávají na zemi životodárnou rosu. Ne nadarmo v tyto dny dívky čistily studánky, v nichž víly nejen žily, ale také je ochraňovaly. Studánky se „vylévaly“ obvykle po západu slunce. Mladičké dívky je čistily svlečené a na jejich okraji ke konci své práce ponechávaly drobné dary vílám, ale také zelené věnečky jako odznaky své čistoty a nevinnosti. Smyslem těchto magických úkonů bylo nejen projevit úctu vílám, které ve vodních pramenech sídlily, ale také přivolat déšť na osení. V našich krajích bylo čištění studánek často doprovázeno obřadní obchůzkou bíle oděných děvčat s „královnou“ zvolenou ze svého středu, tou nejpůvabnější dívkou symbolizující jarní bohyni, pro kterou vybíraly dary, z nichž si později připravily společnou hostinu, při níž nesměla chybět smažená vejce. Tento obřad však probíhal v různých termínech od jara až do konce podlétí, někdy spadal až do období svatodušních svátků.
Obdobný obyčej známe i z východoslovanského prostředí. Zdejší rusalie byly zasvěceny rovněž dívkám a jarní bohyni, nezapomínalo se však ani na divoké jarní vody a jejich ochránkyně, rusalky. Mladé dívky v šatech s dlouhými rukávy a bez amuletů v minulosti zřejmě napodobovaly právě rusalky a podobně jako i ony tančily po polích, aby jim zajistily vláhu.[4] Dívky rovněž rusalkám přinášely ke břehům řek a studánek dary, v předvečer svátku sv. Jiří se navíc s pomocí věnečku snažily dopátrat, vdají-li se nebo ještě rok zůstanou doma s rodiči. Ústřední obřad tohoto dne probíhal v odpoledních hodinách. Dívky si nejprve zvolily tu nejkrásnější ze svých řad, která v průběhu celého dějství představovala jarní bohyni Lelju. Poté ji usadily na z drnů předem připravenou „lavičku“. Následně mladou krásku ozdobily zelenými ratolestmi, na hlavu jí posadily věnec z kvítí a rozložily kolem ní přinesené dary. Nato vesele tančily chorovod za zpěvu výročních písní, v nichž svou vyvolenou opěvovaly jako živitelku a dárkyni budoucí úrody. Když chorovod skončil, „Ljelja“ vstala, rozdělila mezi děvčata veškeré potraviny a odhazovala věneček, jenž se dívky snažily zachytit. Které se to podařilo, ta si jej uschovala až do příštího jara jako symbol blahobytu a štěstí, a to především ve věcech milostných. Tento krásný obřad v sobě zřejmě dochoval relikty mystérií zachycujících loučení jarní bohyně se svobodou před tím, než symbolicky předá svůj věneček do rukou vyvoleného partnera, pravděpodobně jarního boha, s nímž následně oplodní celičkou zemi. Rusalie dost možná trvaly po celý týden a bezprostředně předcházely svátkům mladého jarního boha, kterého v západoslovanském prostředí uctívali pod jménem Jarovit, z lidové tradice východních Slovanů jej známe jako Jarilu.
Jarilovy slavnosti: S příchodem prvních teplých dní Jarila zpřetrhá okovy smrti a otevírá nebe. K zemi padají první životodárné kapky deště a Jarila zlatým klíčem odemyká probouzející se Matku Zemi, aby se zazelenala. Netrvá dlouho a vítězné jaro je cítit všude kolem. Koncem dubna přichází čas, kdy příroda ověnčená mladou zelení a vonícími květy oslavuje Jarilovu svatbu s jeho půvabnou nevěstou, jarní bohyní Leljou. Především ve východoslovanské a jihoslovanské lidové tradici svatého Jiří, který bývá s Jarilem obvykle ztotožňován, řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň jako pána vlků, před nimiž dokáže nejen uchránit veškerý dobytek, ale také jim za odměnu přiděluje budoucí kořist. Jarila přichází na svět, aby pomohl lidem, podobně jako jim v zimě pomáhal i jeho otec Veles. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice.
Prakticky totožný průběh obřadních dějství spadá rovněž k filipojakubské čili Valpuržině noci, známé nejen ze západoslovanského prostředí, ale např. i ze severního Ruska[5]. Noc z 30. dubna na 1. května je kouzelným okamžikem stojícím na samém prahu letního půlročí, kdy zimní božstva s konečnou platností předávají vládu nad ročním koloběhem do rukou bohů letní polovice roku. Obyčeje této čarovné noci, známé i jako pálení čarodějnic, především stavění májí a zdobení domů zelenými haluzemi, souvisí přímo s oslavami jara a vítáním léta a opakují se v průběhu celého letničního obřadního cyklu hned několikrát. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, skryté poklady světélkují modrým světlem a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Během nočních hodin byl zvláště ohrožen dobytek, který se v daném období poprvé vyháněl na pastvu. Venkované se tedy v první řadě zaměřili na ochranu hospodářských zvířat a chlévů, méně již na ochranu svých obydlí a sebe samých. Během dne se po celém hospodářství konal důkladný jarní úklid. Vymetané nečistoty se přitom obřadně ničily, obyčejně pálily v plamenech vysokých ohňů. Takovéto očistné a ochranné ohně hořely večer na kopcích nedaleko vesnice a kromě nečistot a všeho nepotřebného v jejich plamenech symbolicky upalovaly také čarodějnice, obvykle rekvizity různé povahy, především hořící košťata, která se vyhazovala vysoko do vzduchu. Smyslem těchto ohňů bylo udržet nečisté síly daleko od lidských sídlišť. Když hranice dohořely, mládenci se bez váhání pustili do stavění májí a příprav navazujících prvomájových oslav.
Přivítání Mokoše (první vítání léta): Zatímco předchozí dny patřily rusalkám a dvojici jarních božstev – Jarilovi a Lelje – prvomájový svátek byl zasvěcen bohyni Mokoši – Živě, která se tohoto dne s konečnou platností probouzí z dlouhého zimního spánku. První květnový den však dobrotivá bohyně ještě odpočívá, pročež ji nelze rušit orbou a platí přísné pracovní zákazy veškerých polních prací. Rolníci, zejména ti mladší, se tedy bavili po svém. Mládenci na čestném místě v obci vztyčovali vždy jednu, popř. dvě vysoké máje, obvykle smrky, kterým ponechali pouze vršek. Někdy byl jehličnan nastaven ještě zelenou břízkou. Máje se zdobily šátky a barevnými pentlemi a tančilo se pod nimi podobně jako o podzimních hodech. Kromě toho v noci na 1. máje chlapci stavěli před domy svých vyvolených mladé, pentlemi nastrojené břízky. Která dívka ráno nalezla tu vůbec nejvyšší a nejkrásnější májku, pyšnila se jí a byla na ni náležitě hrdá po celý rok. První máj byl vůbec časem lásky a zamilovaných, rovněž také veselého všeobecného škádlení, kterému neunikli ani hospodáři. Tento den byl v našich krajích rovněž ve znamení prvního výhonu skotu na pastviště, což se pochopitelně neobešlo bez ochranných magických praktik, při nichž vedle určitých čarovných bylin hrála důležitou roli také vejce schovaná k této příležitosti ještě od předešlých Velikonoc.
Počátek května je však ve znamení dalšího, bezprostředně navazujícího cyklu obřadních dějství, která jsou svým způsobem rovněž provázána s Matičkou Zemí. První májový týden lidé prokazovali nebývalou úctu také zesnulým předkům. S filipojakubskou nocí duše zemřelých, někdy označované i jako „navky“, na čas přilétají do světa živých a navštěvují svá rodná místa. Po christianizaci slovanských území byly tyto výroční vzpomínky soustředěny do týdne následujícím bezprostředně po Velikonocích, konkrétně k Bílé neděli. Za největší svátek tohoto týdne považují východní Slované dodnes Radonicu připadající na úterý, výjimečně také na pondělek. Radonicu spojujeme především s návštěvami hrobů zesnulých příbuzných a následným stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. V českých zemích platila Bílá, jindy také Provodní neděle rovněž za vzpomínkovou, přestože archaické „stolování na hrobech“ pranýřované katolickými i reformovanými kazateli vzalo za své zřejmě ještě v období vrcholného středověku.
Druhé vítání léta spadá přibližně do období letničních obyčejů (Nanebevstoupení Páně, Svatodušní svátky a Nejsvětější Trojice), které bylo, podobně jako celý velikonoční cyklus, roztříštěno posuvnými církevními termíny. Zelené svátky jsou posvátné dny stojící na rozhraní května a června, během nichž se příroda loučí s jarem, ale také s rusalkami. Po celé období těchto svátků přebývají rusalky v bezprostřední blízkosti lidských sídel. Zatímco v českých zemích dávné zvyky svátků zeleně splývají s čištěním studánek, obchůzkami královniček, jízdou králů a prvním výhonem dobytka na pastvu[6], z východoslovanského prostředí máme doklady o obřadech vyprovázení rusalek v podobě figuríny zvané Kostroma čili Rusalka, v nichž hrály hlavní úlohu dívky oblečené do plátěných košilek s dlouhými rukávy, které vlastně tančící rusalky napodobovaly. Kostroma byla z trávy spletená figura ozdobená květy. Děvčata ji nejprve ponořila do vodního toku a její zbytky následně roztrhala a rozházela během tanců po polích. Podobně jako i na přelomu dubna a května patří k výrazným rysům obřadnosti vzpomínka na zesnulé, tentokrát zejména na ty, které dnes souhrnně označujeme termínem „nezvěstní“. Nakonec téměř všichni učenci se shodují na tom, že právě rusalky ztělesňují duše utopených dívek, o jejichž osudu a okolnostech smrti se jejich rodiny téměř nikdy nedozvěděly.
Kromě rusalek, které zbytek léta trávily v lesích daleko od lidí, se však zemědělci loučili rovněž s jarními božstvy. Zelené svátky jsou časem, kdy na pomyslném nebeském trůnu střídá dívku Lelju její matka Lada, ženské božstvo plodnosti i lásky symbolizující nejen zralost, ale také růst všeho na zemi. Zatímco jarní bohyně obrazně stoupala vzhůru do ráje otevřenými branami nebes, mládenci do země symbolicky ukládali figurínu Jarily. Božstva, kterým bylo svěřeno probuzení přírody i ochrana osetých polí, splnila svůj úkol a svá těla obrazně spojila s ornou půdou. Jarní polní práce byly u konce, zrno vzklíčilo, mladé obilí vyhnalo do klasů, ostatní plodiny rozvinuly své listy k sílícímu slunci a den ode dne stoupaly výše a výše. Smyslem nových obřadů bylo od této chvíle přivolávání životadárných dešťů, které měly zelenajícím se polím zajistit potřebnou vláhu. B. A. Rybakov „pohanskou Trojici“ ztotožnil se svátkem boha Jarily a v kalendáři ji dosadil k 4. červnu. Měla se tedy slavit ve stejný den, jako Jarovitovy svátky popsané ve středověkých kronikách. Na samém konci května, popř. počátkem června lidé uctívali i dobrotivou bohyni Mokoš, která rozevřela své zemské lůno a přinesla všem to, na co toužebně čekali od samých počátků nové zemědělské sezóny, tedy příslib nové bohaté sklizně.
Kupala (Svatojánská noc) jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu, kdy lid vítá nové roční období potřetí a naposledy v řadě. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek všemu živému, čas rozkvětu přírody, která se dostává na samý vrchol svých sil. Kupala stojí na rozhraní dvou ročních období, na samém počátku vegetačního léta a právě tento přelomový okamžik otevírá prostor pro působení nadpřirozených sil. Hranice mezi světem živých a podsvětím se načas stírá, v ovzduší řádí čarodějnice, v lesích rozkvétá ohnivý květ kapradí a byliny jsou naděleny zvláštní mocí. Celý svátek se nese ve znamení vysokých ohňů zasvěcených Dažbogovi, bohu slunce, a obřadních koupelí. Ne nadarmo staří Čechové tuto noc označovali jako „kupadla“. Obřad ke společnému uctění solárních božstev probíhal na vyvýšeném místě a jeho součástí bylo zjevně také poslední loučení s jarní bohyní Leljou v podobě mladé ozdobené břízky, která byla mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody, z kopce se do říčních vod spouštělo hořící kolo symbolizující sluneční kotouč sklánějící se ke své podzimní pouti, dívky vhazovaly po proudu vodních toků věnečky upletené z devatera kvítí, v ohních vysokého „kupalce“ hořela symbolická figurína představující vše nečisté a škodlivé podobně jako o filipojakubské noci, lidé po celou nejkratší noc roku sbírali kouzelné byliny nebo hledali zlatý květ kapradí a mladé dvojice, jejichž pouto stvrdily plameny posvátného ohně, přes nějž svorně přeskočily, odcházely do lesů hledat vzájemnou lásku a čerpat tak ze sil této tajemné noci obdařené nebývalou plodivou mocí. Na rozbřesku druhého dne všichni společně přivítali vycházející slunce.
Dodola: Další obřady probíhaly v období vrcholného léta, kdy sucha nebo naopak vlekoucí se deště ohrožovaly rostoucí obilí, které již vyhnalo do klasů a začínalo pomalu zlátnout. Tato obřadní dějství neměla pravidelného data a probíhala zkrátka vždy, když bylo zapotřebí. Šlo však o prastaré rituály, na což poukazují i vyobrazení na neolitické keramice. Ústřední postavou celého dějství byla dívka – panna představující Dodolu, Perunův ženský protipól a jeho nebeskou družku. Dodola, která v průběhu obřadu zároveň zosobňovala zemi, tančila za doprovodu extatické hudby, snad chrastítek a bubnů, které napodobovaly zvuk hromu. Tento tanec se nazýval rovněž „dodolou“ a přesnější zprávy o jeho průběhu pochází z etnografických dokladů sebraných na Balkáně. V průběhu počátečních fází obřadního tance bylo na nahou dívku zřejmě nanášeno přírodní barvivo, především červená barva rostlinného původu, popř. z rozetřených a k tomuto účelu vhodných minerálů. Její tělo muselo být doslova poseto magickými symboly znázorňujícími vodu a zemskou plodnost, čarami napodobujícími blesky, kosoúhelníky představujícími Matičku Zemi, spirálami ve formě užovky, ale i mnoha dalšími. Dodola byla doslova od hlavy k patě ověnčena a opletena kvítím a čarovnými bylinami, do dlouhých rozpuštěných vlasů jí vplétali červené a modré nitě. Takto nazdobená dívka byla při tanci oblévána vodou přihlížejícími ženami, přičemž se jí všichni klaněli a vůbec jí jakožto pozemské zástupkyni bohyně prokazovali všemožnými způsoby úctu. Na konci tance Dodola požehnala všem přítomným i samotné zemi Perunovým jménem, poté jí byly postupně sňaty ozdoby a dívka se navracela zpět ke svému pozemskému životu.
Za zmínku stojí, že dešťové kapky k zemi přivolávaly rovněž užovky, jejichž kult, jakožto ochránců domu, dvora a polí, byl široce rozšířený, přinejmenším mezi Slovany a Balty, zprávy o něm však máme např. také z kavkazské Arménie. Úcta těchto hadů sahající svými kořeny až k pravěkým zemědělcům se zřejmě projevovala i ve výroční obřadnosti, jelikož v lidové tradici nacházíme vždy dva mezníky jejich působnosti, a to jejich příchod na zem ozářenou sílícími paprsky jarního slunce a jejich následné ukládání do podzemních úkrytů, kde tráví společně s ostatními plazy zimní měsíce roku. Dny „hadích“ svátků nedokážeme prozatím spolehlivě zasadit k jednotlivým datům, v české lidové tradici však jarní probouzení hadů souvisí se dnem sv. Jiří (24. 4.) a počátek jejich zimního spánku s Narozením Panny Marie (8. 9.), popř. se svátkem svatováclavským (28. 9.).
Podzimně-zimní cyklus svátků
Perunův den stojící na rozhraní letní a zimní polovice roku patřil k významným slavnostem všech zemědělců, za svůj největší svátek jej ovšem považovali bojovníci, kteří v častých srážkách s nepřáteli nasazovali své životy a chránili svou vlastní krví rodnou zem i svůj lid. Také samotný obřad se tedy zřejmě dělil do dvou základních částí: zemědělské a vojenské. Zemědělci uctívali Peruna chlebem a solí a v průběhu vrcholného léta jej či jeho choť Dodolu prosili o seslání nebeské vláhy, popř. o ukončení dlouhodobých dešťů škodících žatvě. Říká se, že samotný déšť padající k zemi v tento den dokáže očistit člověka i dobytek od veškerých zlých kouzel a uhranutí, má však zároveň také schopnosti vyléčit i různé nemoci. Vojáci světili během Perunova dne své zbraně, mládenci byli přijímáni do řad válečníků, konaly se rituální souboje k poctění Hromovládce a nakonec se všichni přítomní zapojili do her, v nichž nechyběla síla, rychlost, ani bystrý zrak. K obřadní stravě tohoto dne patřilo především maso, a to hovězí či skopové, na jídelníčku ovšem nechyběla ani zvěřina. Dále se během hostiny podávala hrachová kaše, pečivo z bílé mouky a žitný chléb ze zrna nové úrody, pokud již stihlo dozrát. Pila se medovina, doma uvařené pivo a kvas.
Ve venkovském pravoslaví úlohu Peruna zastal svatý Eliáš (20. 8.), u Čechů se pozůstatky Perunova kultu projevovaly nejzřetelněji kolem svátku svatého Jakuba (25. 8.). Ke dni sv. Eliáše, který byl považován za předěl léta a podzimu, se Východní Slované připravovali mnohdy i celý týden dopředu. Pekly se obrovské pirohy a chléb z první mouky nové úrody, lisoval se tvaroh a vařilo obřadní pivo. Charakteristickou součástí oslav Eliášova dne byla tzv. „bratčina“, čili kolektivní hostina uspořádaná všemi hospodyněmi pro celou obec a mnohdy spojená s porážkou mladého býka, popř. berana či telete. Zvíře bylo zabíjeno obřadním způsobem poté, co bylo posvěceno v místním kostele. Krví zvířete si venkované potírali oči a čelo, dětem se potíraly tváře.
Zatímco sv. Markéta (13. 7.)[7] hází srp do žita a začíná tak namáhavou práci ženců a žneček, dožínky jsou svátkem žně ukončujícím. V dávných dobách naši předkové za úrodu vzdávali díky Rožanicím, Velesovi, Dažbogovi a Mokoši. Mokoš v těchto dnech vnímali jako Matku všeho, co se na poli urodilo, a lidé jí přinášeli obětiny z prvotin jejích darů. Na poli se z posledních klasů pletl polním kvítím zdobený dožínkový věnec a ve východoslovanském prostředí žnečky zaplétaly „bradu“ Velesovi.[8] Poslední snop nato ženy mlčky podžínaly a za zpěvu odnášely na usedlost, kde jej předaly s vinšem hospodáři. Dožínkový věnec či poslední snop býval středobodem celého svátku a patřilo mu vždy to nejčestnější místo, např. na Rusi jej stavěli ještě ve 20. století do svatého koutu pod ikony. I po skončení dožínek jej však považovali za posvátný a ne nadarmo hrál důležitou roli při dalších obřadních příležitostech kalendářního roku. Pro žence a žnečky hospodář pochopitelně přichystal slavnostní hostinu. Na stole bylo vždy dostatek svátečního pečiva z nové mouky, v našem prostředí např. buchty a koblihy. Mezi pokrmy však v žádném případě nesmělo chybět ani maso z obřadně zabitého zvířete. Zatímco u nás se připravoval pečený kohout, mezi východními Slovany venkované obřadně poráželi býka. Býk však zřejmě zaměnil mnohem starší obětní zvířata, a to jeleny zasvěcené prvním Rožanicím, Ladě a její dceři Lelje. Křesťané si 15. srpna připomínají svátek Nanebevzetí Panny Marie. Oslavy dožínek probíhaly v lidové tradici různě, nejčastěji se však soustředily právě k tomuto svátečnímu datu, a to jak u nás, tak i mezi východními Slovany. Přestože je podzim poprvé připomínán již při příležitosti oslav Perunova dne, za skutečné počátky podzimních dní je považováno až Nanebevzetí Panny Marie, kdy se k odletu začínají připravovat nejen vlaštovky, ale i někteří další tažní ptáci. Jde vlastně o první skutečné vítání podzimu.
Odlet ptactva: Druhé vítání podzimu přicházelo na řadu koncem první dekády měsíce září. Zatímco na Rusi končilo Babí léto, v českých zemích se lidé loučili s vlaštovkami a dalšími tažnými ptáky, kteří se navraceli do ráje, aby tam po boku solárních božstev strávili zimní měsíce roku, na jihu Moravy začínalo vinobraní. Ke svátku Narození Panny Marie (8. 9.) se v kostelech žehnalo obilné zrno a tím, co se urodilo, lidé s povděkem kostely také zdobili. Stranou nezůstali ani jeleni, zvířata zasvěcená prvním Rožanicím. Dávná tradice kultu tohoto majestátného lesního zvířete se v české a moravské lidové kultuře udržela sice jen ve fragmentech, na ruském severu se dlouho vyprávěly příběhy o dvou laních, jindy o laňce a kolouchovi, kteří vycházeli v určité dny roku z lesa a stávali se tak dobrovolně obětinami k poctě veliké bohyně Lady a její dcery Lelji. Laně k lidem přicházely nejčastěji 15. srpna a 8. září, tedy při příležitosti svátků „dvou Marií“. Tyto legendy vypráví, že k tomuto dni k obydlím našich předků přilétalo také ptactvo, především kachny a labutě. Lidé však kromě obětních jelenů (a snad také páru labutí, popř. kachen) začali po čase zabíjet i ostatní příchozí a přilétající zvířectvo, a tak k nim lesní tvorové již nikdy více nezavítali. Tehdy museli lidé začít porážet býky, o kterých však již bylo v našem kratičkém vyprávění řečeno vše podstatné. O svátku Narození Přesvaté Bohorodice v ruském prostředí se dozvíme více až v následujících odstavcích, jelikož tento svátek v dávných dobách spadal svým charakterem k podzimní rovnodennosti.
Oslava podzimní rovnodennosti patří ke čtyřem největším a přelomovým svátkům obřadního roku. Svátek Roda a Rožanic je nejen svátkem celého rodu, každičké rodiny i domácího krbu, nese se rovněž v duchu poděkování za veškerou úrodu hospodářského roku. Zrno je nejen sklizeno, ale i vymláceno a bezpečně uloženo v sýpkách, sklepy jsou plné všeho, o co lidé od jara neúnavně pečovali, a nastává tedy čas bilancovat. Zemědělci proto od dávných dob připravují velkolepé děkovné hody. Také hody čili posvícení známé z české a moravské lidové tradice jsou tím nedůležitějším svátkem venkovské pospolitosti ještě hluboko ve 20. století, a přestože se jejich termín různí od vesnice k vesnici, nejčastěji probíhají právě na podzim (např. svatováclavské hody). Zatímco nám dobře známá posvícení trvala nejčastěji od neděle do úterka, v dobách před příchodem slovanských věrozvěstů tyto slavnosti musely probíhat jistě mnohem déle. Svátek známý z ruského venkova jako „Oseniny“ (Narození Přesvaté Bohorodice 8. 9.) zjevně rovněž spadal k podzimní rovnodennosti. Lidé jej totiž považovali za počátek podzimu jdoucí ruku v ruce s oslavami úrody. Zrána ženy odcházely ke břehům řek a jezer, aby zde uctily matičku Oseninu, zřejmě Mokoš, ovesným chlebem. Zbytek dne byl ve znamení rodinných návštěv. Přestože církev starobylé obřady neustále kritizovala a potírala, venkované tvrdošíjně přinášeli dary nejen Mokoši, ale v prvé řadě také Rodu a Rožanicím, kterým předkládali chléb, kaši, tvaroh a medovinu a v každém domě na jejich počest rovněž vařili obřadní pivo. Tyto hody konané na druhý den po svátku Narození Přesvaté Bohorodice dokonce rádi navštěvovali samotní venkovští popové (kněží).
Vrátíme se však napříč časem o celá staletí nazpět. Ke dni podzimní rovnodennosti se v představách starých Slovanů uzavírají nebesa (Svarga), kam ze světa lidí odchází solární božstva, aby zde přebývala a odpočívala až do nadcházejícího jara. Lidé se s nimi pochopitelně loučili a děkovali jim nejen za úrodu, ale také za vše dobré, co jim v průběhu jejich vlády přinášelo radost a blahobyt. Zároveň se pomocí různých magických praktik, k nimž patřily zejména bohaté obřadní hostiny pořádané společným úsilím obyvatel obce, snažili zajistit i dobrou sklizeň a dostatek hojnosti v příštím hospodářském roce. Samotný obřad tohoto významného svátku se skládal z několika ústředních dějství, a jak již bylo naznačeno, mohl probíhat i v několika na sebe navazujících svátečních dnech. V prvé řadě se přinášeli obětní dary Rodovi a Rožanicím, v jizbě ještě od dožínek trůnil nazdobený poslední snop či věnec zasvěcený Velesovi a lidé během obřadních obchůzek polí nezapomínali ani na Mokoš, tentokrát označovanou za Matku podzimu, které zde ponechávali to nejlepší ze svátečního pečiva. Společně s bohy byly do ráje vyprovázeny rovněž duše zemřelých předků a k těm nejslavnostnějším bodům celých slavností patřila i známá věštba úrody příštího roku, během níž se žrec schovával za pokrmy vyskládanými na stole „do hůrky“, popř. za obrovským koláčem známým ze středověké Arkóny, a přitom se všech přítomných tázal, zdali jej vidí. Pokud uslyšel zápornou odpověď, znamenalo to bohatou úrodu v příštím roce, jestliže jej však věřící spatřili, žrec jim žehnal těmito slovy: „Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!“. Kromě nepřeberného množství obřadního pečiva z té nejlepší mouky ženy připravovaly ty nejvybranější pokrmy, mezi kterými nesmělo samozřejmě chybět maso obětních zvířat.
Stejně tak se i etnografy doložené hodové slavnosti skládaly z několika částí, v jejichž průběhu nacházíme dozvuky desítek rodinných i společenských zvyků a obyčejů, z nichž nemalé množství očividně navazovalo na mnohem starší tradice. Zejména posvícenské hostiny stvrzovaly rodinné i rodové vazby. Zvíře, které zabíjeli obřadním způsobem, bylo vykrmeno či pořízeno na náklady celé obce, ať už se jednalo o býka, jalovici, berana nebo kozla. K tradičním hodovým zábavám patřilo rovněž rituální stínání či ubíjení kohouta[9], obřadního pokrmu, s nímž jsme se seznámili již v průběhu dožínkových slavností. Pozornost byla udílená jak mladému pokolení, tak i duším předků, které se za své pozemské děti mohly přimlouvat u samotných bohů. Mládenci s děvčaty tancem pod slavnostně nazdobenou zelenou májí[10] nejenže děkovali svým rodičům za to, že je vychovali a pečovali o ně až do jejich dospělosti, ale v prvé řadě se chtěli ukázat před celou obcí v nové roli. Vždyť právě oni měli v brzké době převzít hospodářství a na svá bedra uložit závažné povinnosti, s nimiž se alespoň na čas seznamovali právě o podzimních hodech, kdy jim podle dávných rodových zvyků bylo na celé tři dny svěřeno „právo“ nad celou obcí. O dříve vymizelém obyčeji navštěvovat hroby během posvícení a následně uspořádat hostinu na počest předků se ještě v 15. století zmiňoval český kazatel a církevní reformátor Tomáš Štítný. Jelikož se v hodových obyčejích udrželo tolik archaického, můžeme důvodně předpokládat, že hody nebyly tou nejvýznamnější událostí obecní pospolitosti pouze v časech relativně nedávných, ale i v dobách starých Slovanů, kdy se jejich obřadně-společenské dějství začínalo formovat na základech, které ovšem vybudovaly evropské národy ještě v dobách své prvotní jednoty.
Po oslavách podzimní rovnodennosti se dny začínají stále více prodlužovat a rána jsou den ode dne chladnější. Zima se nezadržitelně blíží a viditelné změny v přírodě odehrávající se na přelomu října a listopadu přivádí koloběh kalendářních svátků našich předků k další plejádě obřadních dnů, které stály na samém počátku nejmrazivější části celého roku.
Prvním významným mezníkem tohoto období byl Mokošin podzimní svátek. Babí léto skončilo a podzim se přehoupl do své druhé polovice. Matka Země zosobněná dobrotivou bohyní Mokoší vydala ze svého lůna vše, o co jí zjara rolníci žádali. Nadešel čas, aby si odpočinula, a lidé se jí tedy ještě naposledy přišli uklonit a zároveň poděkovat za dary léta, které jim zajistily obživu po celou dlouhou zimu až do jarních dnů následujícího roku. Mokoš však není pouhou zemskou bohyní, je také nebeskou přadlenou, vládkyní nad lidským osudem a ochránkyní posvátné nitě života všeho a všech, kteří jsou na tomto světě. Proto se během této sváteční příležitosti pravděpodobně také věštilo. Dívky, obvykle v počtu tří, po setmění rozčesávaly koudel, rozpřádaly zašmodrchané nitě a pomocí nich se snažily předpovědět věci budoucí. Do poháru se „zaříkanou“ vodou vkládaly destičky, karetky s nitěmi, a pozorovaly, jakým způsobem nitky ve vodě slehly. Zatímco se v české a moravské tradici dochovalo jen několik střípků z jinak pestré a mnohostranné mozaiky, která nám vypráví dávný příběh o této zemské bohyni, v krajích pravoslavných slovanských národů si venkované 28. října připomínali svátek veliké mučednice Paraskevy přezdívané „Pjatnica“ poněkud svérázným způsobem. Svatá Paraskeva evidentně převzala některé z funkcí ústřední ženské bohyně slovanského panteonu z dob reforem knížete Vladimíra – Mokoše. Tato světice byla známá jako patronka země, vody a vláhy, ale byla rovněž ochránkyní manželství, mateřství a ženských prací, zejména předení a tkaní. V tento den se dodržovaly určité pracovní zákazy a přes noc jí na stole ženy ponechávaly chléb se solí, med a kaši.
Dušičky: Nedlouho poté, co se Mokoš uložila k dlouhému spánku, přišel čas poprvé přivítat zimu. Čarovná noc z 31. října na 1. listopadu, kdy Svarog s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou božstev zimní polovice roku, patřila nejen Velesovi a Moraně, ale také duším předků, dobrým i zlým. Brány Návu zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Nadešel čas vhodný k čarování a věštbám. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. K příležitosti Svátku Všech svatých a Dušiček bylo zvykem ponechávat přes noc na stole pokrmy zemřelým také v českém a moravském lidovém prostředí. Peklo se speciální obřadní pečivo, tzv. kosti a dušičky, lidé zdobili hroby a místy se koledovalo. V pravoslavném kalendáři je 1. listopad zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.
Poslední říjnová noc skončila, lidé navštěvovali hroby svých zesnulých příbuzných a přinášely jim drobné dary. Podzimní Dědy zřejmě trvaly několik dní, pravděpodobně sedm. Byl to týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Předtím, než se duše rodičů a prarodičů odebraly zpět do ráje, se s nimi jejich děti snažily dostatečně uctivě rozloučit. O průběhu Dušiček u nás jsme se již zmínili, podíváme se tedy ke Slovanům z východní části Evropy. Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota zasvěcená vzpomínkám na zesnulé rodiče. Šlo o svátky rodinné, a tak slavnostní nádech měla především domácí tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Když se brány Návu opět uzavřely, osady ztichly a nad krajem rozprostřela svůj tajemný závoj blížící se zima, kterou rušily již jen veselé svátky pastýřů zasvěcené nejen poslednímu výhonu dobytka před jeho zimním ustájením, ale také posledním záchvěvům podzimu. V těchto dnech se zabíjela drůbež. Zatímco ruské hospodyně připravovaly na „Kuzminky“ slepice, v českých zemích se na svátek svatého Martina (11. 11.) obřadně zabíjela husa, z jejíchž kostí lidé předpovídali, jaká bude zima. Peklo se také obřadní pečivo svým tvarem připomínající rohy dobytka. Obdobné svátky však známe i z dalších částí Evropy. Jde vlastně o podzimní paralelu jarního svátku pastýřů spojeného s prvním výhonem skotu.[11]
Příchod zimy: Když skončily podzimní svátky pastýřů, čas přivítat zimu podruhé byl na dosah. Který den či dny přicházela Morana do světa lidí v dobách starých Slovanů, nelze prozatím spolehlivě určit, jisté však je, že se tyto dny odrazily v lidových tradicích jednotlivých slovanských národů. V českém prostředí přijíždí bíle oděná zima o svátku svaté Kateřiny (25. 11.), své moci se však definitivně chopí až v den svátku svaté Barbory (4. 12.), což stvrdí ještě na svatou Lucii (13. 12.). Také ve východoslovanském prostředí o sobě nechává zimní vládkyně slyšet hned několikrát. Skutečná zima přicházela o svátku ctihodné Matróny Cařihradské (9. 11.), která byla v národním prostředí známá spíše jako „Matrjona Zimnjaja. Vlády se však ujala až na svátek Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (21. 11.). V lidových představách se projížděla oděná do bílého kožíšku na saních a svým ledovým dechem malovala divotvorné obrazce na okenicích stavení. Zimou zosobněnou různými bíle oděnými ženskými postavami se hemží rovněž česká a moravská obchůzková tradice mezi 4. a 13. prosincem (sv. Barbora, smrtka v mikulášských průvodech, Matička, sv. Lucie).
Příchod Velesa: Je pozoruhodné, že pouze v jediné významnější obchůzce první poloviny adventu není hlavní maskovanou obchůzkou postava ženská. Na mysli máme předvečer dodnes oblíbeného svátku svatého Mikuláše (6. 12.). Dříve se to ovšem v mikulášských průvodech tajemnými bytostmi jen hemžilo. Samotného světce doprovázeli kromě různých maškar a čertů také koně a hrůzu budící smrtky. Není divu, že tyto strašlivé bytosti pod vlivem města nakonec, až na některé regiony, vytlačili milí andělíčci. Pro zajímavost, ani čerti nepatřili k původnímu obsazení mikulášského doprovodu. Namísto nich se totiž o dlouhých zimních večerech krajinou potulovali „medvědi“ a přicházející „dědové“, stejně tak, jako tomu bylo i v období masopustu. Zbývá nám tedy odhalit pouze identitu světce z maloasijské Myry. Spojitost se zimním obdobím, koledními průvody, ale také maskou medvěda, která je od adventu až do konce masopustu doprovázela, napovídá, že se jednalo o jedno z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších božstev celého slovanského panteonu – Velesa. Veles přichází počátkem zimy k lidem proto, aby je ochraňoval před nástrahami Morany a pomohl jim přečkat toto nehostinné období až do jara. Na druhou stranu i on sám v podstatě symbolizuje všudypřítomný mráz. U východních Slovanů o obchůzkách v den svátku svatého Nikolaje zprávy chybí, nicméně ruští venkované si tohoto světce představovali jako dobrotivého starce s šedým vousem, který obcházel krajem a odháněl vše zlé, co by mohlo člověku během nejdelších nocí v roce uškodit. Na jeho počest se zde celý týden slavila tzv. „Nikoľščina“, svátek starců a prvorozených synů. K hlavám rodin se na svátky sjížděli všechny děti a příbuzenstvo, a přestože vrcholilo období „Filipovského půstu“, v žádné z domácností nechybělo speciálně připravené pivo, med a pirohy.
Kračún je nejdelší nocí celého roku, kdy za třeskutých mrazů obrazně končí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo zrodí nanovo a věčné Svarogovo kolo se začíná točit opět kupředu. Svátek se slavil buď v předvečer zimního slunovratu, nebo až v termínu současného Štědrého dne (24. 12.).[12] Předvečer svátku narození Ježíše Krista je v českém prostředí známý jako Štědrý večer (24. 12.). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů doslova naplněných dávnými obyčeji a zvyklostmi, které se v tradici českého a moravského lidu udržely s menšími obměnami až do relativně nedávné doby. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostně prostřený stůl, na němž nechyběl česnek, chléb, sůl, sláma, červená jablíčka, ořechy, ale také množství pokrmů, jejichž přítomnost měla zaručit blahobyt celému hospodářství. Večeře mohla začít až poté, co se na nebi objevila první hvězda. Před zahájením slavnostní hostiny ve východoslovanském prostředí vzal hospodář do rukou hrnec s kaší, která dříve patřila k tradičním chodům také u nás, a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s kaší vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polím.
Co od večeře zůstalo, nechávali přes noc na stole pro „chudé pocestné“, zbytky pokrmů rovněž přinášeli ohni, vodě, větrům i zemi. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K významným rodinným obřadům patřilo v některých částech slovanského světa symbolické schovávání za pirohy obdobné středověkým věštbám z polabské Arkóny. Snad nejznámější obyčej této noci pochází z jihoevropských a některých západoevropských krajů. Jde o pálení badnjaka, které je dobře doložené i mezi jižními Slovany. Obřadně podťatý dubový kmen přinesený do domu hoří v plamenech posvátného ohně po celé svátky. Badnjaku jsou přineseny dary a točí se kolem něj veškerá ústřední obřadní dějství Vánoc. Jiskry mají věštebnou moc, uhlíky z něj jsou naděleny čarovnou mocí a dokonce i způsob, jakým je přenesen přes práh jizby, má svá pravidla. Mezi západními a východními Slovany sice tento prastarý obřad přímo doložený nemáme, redukcí tohoto rituálu však může být např. ukrajinský obřad „kolodka“, vláčení klády v Pobaltí a v prvé řadě přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Je velmi pravděpodobné, že pálení vánočního polena znali v dávných dobách i předkové Čechů a Moravanů.
Koleda je jedním z nejposvátnějších dnů v roce a stejně jako Kračún, který jí předchází, navazuje na dávné obyčeje probíhající v časech zimního slunovratu. Je to čas lásky a radosti, okamžik kdy na svět přichází nové Slunce – Chors.[13] Jde však rovněž o svátek zasvěcený Rodu a Rožanicím, Svarogovi i Velesovi. Koleda se nese ve znamení magické obrody, znovuzrození nebeského i pozemského ohně. Po celou nejdelší noc roku v dávných dobách na kopcích šlehaly posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K neodmyslitelným obřadům patří především obchůzky koledníků se škraboškami, ale také příprava novoročního obřadního pečiva, které se kraj od kraje liší tvarem i pojmenováním (např. bulharský „Bogač“ zdobený solární a agrární symbolikou či naše známá „vánočka“, snad symbol obilného klasu budoucí úrody).
Zimní Velesovy svátky: Koleda je vrcholným vítáním zimy a stojí rovněž na počátku dvanácti posvátných dní, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců kalendářního roku. Po celých těchto dvanáct dní zůstává znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty, a tak se na čas vše jakoby navrací do dob prvotního chaosu. Brány podsvětí zůstávají doširoka otevřené, domy obchází obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách, po večerech se věští a lidé s úctou vzpomínají na své předky. Období vánočních svátků je jedním z nejdůležitějších obřadních příležitostí národního i církevního kalendáře a je pro něj charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Každý z těchto dní (a především večerů) se v jednotlivých národních tradicích vyznačoval určitými zvláštnostmi a specifickými obřady. K těm nejvýznamnějším dějstvím patřilo zejména obsypávání hospodáře a jeho rodiny zrny, čili „Ovseň“, během ruské novoroční kolední obchůzky. Zajímavé jsou ovšem také „babské svátky“ známé v různých podobách západním, východním i jižním Slovanům, úcta ke koním, ale také dny spojené s obřadním pitím známé z celoevropského kulturního okruhu. Celé období svátků bylo v prvé řadě zasvěceno Velesovi a duším předků, určité obřady se však konaly i na počest dalších božstev, o nichž jsme se však již zmínili v části věnované koledě.
Konec zimních Velesových svátků: Křesťanské církve si 6. ledna připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili Zjevení Páně. Tento svátek uzavírající celý dvanáctidenní komplex vánočního období je v české tradici znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody v kostelech, ovšem venkované věřili i v čarovnou moc vod ve volné přírodě. Předvečer svátku Tří králů byl osudovým a přelomovým okamžikem celého vánočního cyklu. Sílila moc škodlivých sil a nadpřirozených bytostí, před nimiž se lidé chránili všemožnými prostředky. Tím nejznámějším bylo vykuřování a vykrápění celé usedlosti, ale také popisování veřejí dveří a okenic tajemnými ochrannými symboly, které později zaměnily iniciály K + M + B. S ranním rozbřeskem se však brány podsvětí s konečnou platností uzavřely a svět se navrátil zpět do zaběhnutých kolejí. I přesto však do zemských vod padaly jiskry nebeského Svarogova ohně, které ji nadělovaly kouzelnou mocí. Lidé věřili, že pramenitá voda vytékající z hlubin země, očištěná paprsky ranního slunce dokáže nejen ochránit člověka od všeho zlého, má zároveň i čarovné schopnosti a toho, který se v ní omyje, uzdraví od všemožných neduhů.
Svátky znovuzrozeného slunce stojící na samém konci a zároveň i na samém počátku ročního koloběhu skončily. Nad zasněženou krajinou stále vládla Morana, která svými stříbrnými zvonečky nechávala čas plynout, jakoby se ponořil do tichého zimního snu. Lidé se proto scházeli v teple a bezpečí svých domovů, kde za svitu loučí a za zvuku vřetene stařenky předávaly z pokolení na pokolení prastaré příběhy naplněné nejen osudy bohů a bájných hrdinů, ale také strašidelnými bytostmi a úsměvnými šibaly. Tak běžel čas, doba i zvyky se pozvolna měnily, dávné příběhy však zůstávaly a nakonec po staletích došly i do našich dní, byť v pozměněné podobě. Mnohé se navždy ztratilo, o mnohém nevíme a mnohé nebylo doposud objasněno, jedno je však jisté. Stojíme možná na počátku pochopení ročního koloběhu obyčejů a slavností našich předků, počátek je však zároveň i koncem. Vše se prolíná, tak jako i nekonečný pohyb kola Svarogova. Záleží jen na nás, budeme-li mu pozorně naslouchat, abychom dokázali postřehnout tenounký hlas vycházející z hlubin věků, který nás svou vábivou silou muže přivést na správnou cestu a pomoci nám opět obejmout ztracené dědictví našich předků.
Použitá literatura
agapkina, tatjana aleksejevna: Мифологические основы славянского народного календаря. Весенне-летний цикл. Moskva: Indrik, 2002.
beťáková, marta eva – blažek, václav: Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012.
brouček, stanislav – jeřábek, richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.
čerkasov, ilja gennadjevič: Основы родноверия. Коло года: славянский календарь. Moskva – Obninsk – Rjazaň: Velesov Krug, 2009.
dundulienė, pranė: Lietuviu šventės, tradicijos, papročiai, apeigos. Vilnius: Mintis, 1991.
erben, karel jaromír: Slovanské bájesloví. Praha: Etnologický ústav AV ČR/Slovanský ústav AV ČR, 2009.
frazer, james georg: Zlatá ratolest. Praha: Odeon, 1977.
frolec, václav: Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1988.
gasanov, bogumil asanovič: Кровавые жертвоприношения у славян. Разоблачение мифа. Moskva: Veligor, 2011.
gasanov, bogumil asanovič: Языческие корни русской масленицы. Moskva: Veligor, 2015.
hanuš, ignác jan: Bájeslovný kalendář slovanský čili, pozůstatky pohansko-svátečných obřadův slovanských. Praha: Kober, 1860.
horváthová, emília: Rok vo zvykoch nášho ľudu. Bratislava: Tatran, 1986.
korinfskij, apollon apollonovič: Народная Русь. Moskva: Izdatělstvo M. V. Kljukina, 1901.
mačuda, jiří: Od Hromnic až do Tří králů. Zvyky a tradice obcí na Znojemsku. Břeclav: Malovaný kraj, 2015.
mačuda, jiří: Tradiční strava na Znojemsku a v dolnorakouském pohraničí. Znojmo: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, 2014.
nekrylova, anna fjodorovna: Круглый год. Русский земледельческий календарь. Moskva: Pravda, 1991.
neškudla, bořek: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004.
neškudla, bořek: Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003.
profantová, naďa – profant, martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2004.
procházka, karel: Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1910.
propp, vladimir jakovlevič: Русские аграрные праздники. Petrohrad: Azbuka, 1995.
reinsberg-düringsfeld, otto von: Fest-Kalender aus Böhmen. Praha: J. L. Kober, 1862.
rešetnikov, nikolaj ivanovič.: Русский народный календарь: пословицы, поговорки, обычаи, обряды, имена. Moskva: «ОЛМА-ПРЕСС», 2007.
rybakov, boris aleksandrovič: Язычество древней Руси. Moskva: Nauka, 1987.
rybakov, boris aleksandrovič: Язычество древних славян. Moskva: Nauka, 1994.
skurativskij, vasil timofijovič: Місяцелік. Український народний календар. Kyjev: Mistectvo, 1993.
téra, martin: Perun Bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství. Praha: Pavel Mervart, 2009.
těreščenko, aleksandr vlasevič: История культуры русского народа. Moskva: ЭКСМО, 2007.
tokarev, sergej aleksandrevič: Мифы народов мира. Том 1 – 2. Moskva: Советская энциклопедия, 1987 – 1988.
tolstoj, nikita iljič (ed.): Славянские древности. Этнолингвистический словарь. Том I – V. Moskva: Международные отношения, 1995 – 2012.
trinkūnas, jonas: Baltų tikėjimas. Lietuvių pasaulėjauta, papročiai, apeigos, ženklai. Vilnius: Diemedžio leidykla, 2000.
václavík, antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost v Luhačovicích, 1930.
václavík, antonín: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959.
váňa, zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.
vašků, zdeněk: Velký pranostikon. Praha: Academia, 1998.
večerková, eva – frolcová, věra: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.
vlčková, jitka: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002.
vlčková, jitka: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, 2006.
vondruška, vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice: Nakladatelství DONA, 1991.
zavjalova, marija vjačeslavovna – sedakova, irina aleksandrovna (eds.): SALIX SONORA. Памяти Николая Михайлова. Moskva: Probjel, 2011.
zíbrt, čeněk: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha: Academia, 1995.
zíbrt, čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk: příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha: Nákladem J. R. Vilímka, 1889.
zíbrt, čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006.
Poznámky pod čarou
[1] Na územích osídlených Slovany jsou podobné nálezy výrazně mladší. Ten nejstarší sahá až do dob 4. století našeho letopočtu.
[2] Můžeme hovořit např. o pečivu ve tvaru křížků známé nejen z oblastí osídlených Slovany, ale také z antického Řecka či ze země Skythů. V našem prostředí se kromě křížků připravovaly především kruhové mazance s jasnou solární symbolikou, ale také „jidášky“ ve formě beraních rohů, ptáčků či dalších zajímavých pletenců.
[3] Za zmínku stojí, že v některých krajích kromě ženské figuríny ničili rovněž postavu mužskou. Tento obyčej připomíná nejen východoslovanské rituální ničení figurín obou pohlaví v období letnic, ale také pálení slaměné „maslenice“ a „mráze“ během masopustních dnů. Pokud byly figuríny ničeny v předjaří či blíže jarní rovnodennosti, můžeme předpokládat, že šlo skutečně o vyprovázení sil zimy: Morany a „Mráze“ (snad Velesa).
[4] Z našeho prostředí známe pověsti o „čarodějnicích“, které procházely v těchto dnech po polích, aby jim uškodily. Je pravděpodobné, že jde o narážku na stejný obyčej, který však v průběhu staletí doznal určitých změn, popř. jej negativně vylíčili venkovští kněží, kteří v něm tušili pozůstatky „pohanských“ rituálů.
[5] Ve východoslovanském prostředí však obřady totožné s filipojakubskou nocí obvykle spadají ke svátku sv. Jiří (24. 3.) nebo k Bílé neděli, kdy v první den (tedy neděli) tohoto týdne v lidovém prostředí slavili tzv. „Krásnou hůrku“ (Krasnaja gorka).
[6] V Čechách a na Moravě se o letnicích domy i chlévy zdobily zelení a tam, kde se máje nestavěly již první květnový den, je mládež vztyčovala právě k svatodušním svátkům.
[7] Jde o obvyklý počátek žatvy v české a moravské lidové tradici. V dobách starých Slovanů považovali započetí sklizně obilí zcela jistě za význačný den v hospodářském roce. Musely jej tedy doprovázet četné magické praktiky a rituály, jejichž smyslem bylo zajistit, aby se zrno bezpečně dostalo pod střechu usedlosti. K tomuto dni se zřejmě vázalo zmíněné zaříkávání dešťů a bouří doprovázené obdobou výše popsaného obřadu „Dodola“.
[8] Je pravděpodobné, že byl poslední snop či dožínkový věnec z posledních obilných klasů zasvěcen právě Velesovi. Ne náhodou zůstával na usedlosti až do Vánoc, kdy byl zkrmen drůbeží, popř. předložen nebeskému ptactvu. Právě v těchto dnech lidé obřadně uctívali Velesa, který po letních měsících přicházel zpět mezi lidi. Navíc ptáci přilétající k domu byli zjevným ztělesněním navracejících se duší zesnulých předků.
[9] Kohout je posvátný pták zasvěcený solárním božstvům, především Svarogovi. Ztělesňuje ovšem i mužskou plodivou sílu, a proto bývá často obřadně ubíjen právě při příležitosti svatebního veselí (zajišťuje narození dítěte, zejména syna) nebo během obřadů spojených s poděkováním za úrodu, k nimž počítáme dožínky, domlatek a hody (jeho oběť má přinést bohatou úrodu v příštím roce).
[10] Zatímco k 1. květnu máji obřadně stavěli a symbolizovala příchod božstev vegetace a léta do vsi, na podzim byly tyto zelené stromy káceny, jelikož božstva letní polovice roku odcházela do nebeského ráje, kde přebývala až do jarních měsíců následujícího roku.
[11] Jelikož na jaře spadá první výhon skotu obvykle do období kolem filipojakubské noci, jeho výhon poslední mohl původně připadat k protipólu v kalendáři, tj. ke Svátku Všech svatých (1. 11.). Zde již však nebereme v úvahu starší, lunární kalendář, který tyto svátky zasazoval spíše k poslednímu podzimnímu úplňku.
[12] Je velmi pravděpodobné, že staří Slované tento svátek slavili až tehdy, kdy bylo prodlužování dnů a zkracování nocí opravdu patrné, tedy v období našeho Štědrého dne. V chápání lidu se tehdy slunce obrazně vzdálí od své slunovratové fáze „o slepičí krok“ čili „o zaječí pacičku“ (tak u Rusů).
[13] Zatímco Dažbog zosobňuje slunce a světlo (sluneční i nehasnoucí světlo božské podstaty), Chors dle B. A. Rybakova představuje pouze božstvo samotného slunečního kotouče. Na druhou stranu je však slunce samotné v tradiční kultuře slovanských národů často zosobňováno dívkou, která svým charakterem odpovídá baltské sluneční bohyni Saulė, manželce Měsíce.
opis: https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/kolo-roku-slovane/
