Jak vypadala moravská svatba před stoletím?

 opis z webu: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/historicka-svatba-tradice-zvyky-folklor-nevesta-zenich-morava-cejc.A241123_095551_domaci_mls

Jak vypadala moravská svatba před stoletím? Nevěstu v bílém nehledejte

Trojí ohlášky a zvaní všech příbuzných, hodiny příprav nejen v kuchyni, smutná „svíca“ u nevěsty, veselá u ženicha. Odprošení rodičů i čepení novomanželky. V Čejči na jižní Moravě zrekonstruovali podle historických zápisků svatbu z přelomu 19. a 20. století. Přihlíželi i diamantoví manželé.

Vařené maso s křenem. Kohoutí vývar. Jitrnice, jelita, tlačenky, rolády. A také tvarohové a trnkové koláčky nebo perníkový strom místo dortu. Tradiční hostina na svatbě na přelomu 19. a 20. století v jihomoravské Čejči ještě svíčkovou s knedlíkem nebo řízek s bramborovým salátem neznala. Zato víno, pivo a kořalku rozhodně ano.

Všeho muselo být dost. A ještě navíc hned na dvou hostinách. Jak rodina nevěsty, tak rodina ženicha totiž s příbuznými slavívala uzavření sňatku ve vlastním domě. Společně se všichni sešli až večer u muziky. Jak taková svatba vypadala, ukázalo v pátek večer přímo v Čejči osm desítek folkloristů ve dvouhodinové rekonstrukci podle historických zápisků.

Kdo by hledal nevěstu podle bílého oblečení, nikdy ji nenajde. „Bílé jsou jen části od pasu nahoru a ještě ne všechny. Suknice svátečního kroje je černá. Mám na sobě opravdu sto let starý místní kroj. Mašle jsou malované, barevné,“ vysvětluje Tereza Damborská, která ztvárnila nevěstu. Ženicha jde zase poznat podle rozmarýnové větvičky na klobouku.

Vizuální rozlišení bylo důležité, protože nejvýřečnějšími na svatbě bývali mládenec a starší družička. Ti měli za úkol bavit hosty a zajišťovat vše potřebné.

Mše a požehnání v kostele byly sice ústředním bodem svatby, ale z celého dne tvořily jen zlomek. Kromě průvodů, zpívání nebo tanců museli snoubenci třeba odprosit rodiče za všechny dosavadní prohřešky. Nebo prokázat, že budou v domácnosti užiteční. Na nevěstu čekala zkouška umetání cesty ke tchyni nebo chování dítěte. Na ženicha pak třeba sekání dřeva. Oba museli podarovat hosty, nejčastěji perníky. Na oplátku vybírali od svatebčanů peníze na peřinky, na povijan a další vybavení pro jejich novou rodinu.

Na konci večera, na velkých svatbách až na druhý den, kmotra a družičky nevěstu začepily. Tento obřad, kdy dívka místo věnečku dostala na hlavu čepec, ji uvedl mezi vdané ženy.

Na jevišti v kroji, vlastní svatbu raději bez něj

Své zvyklosti měly však i dny před svatbou. Obřady bývávaly vždy v úterý, takže tři předchozí neděle se v kostele zvalo na svatbu. Poslední neděle před slávou byla pro nevěstu, ženicha, družbu i mládence a družičky nejnáročnější. Museli se osobně zastavit v každém domě, odříkat zvací říkanku a popít s hospodářem a všemi domácími.

V pondělí nebo někdy i v neděli večer se kamarádky s nevěstou a kamarádi se ženichem loučili. Divoké večírky, které se dnes pojí s loučením se svobodou, odpovídají spíš náladě na ženichově „svíci“. „Svíca. Tak se rozlučkám říkalo, protože se pilo, zpívalo, tancovalo a loučilo se, dokud nezhasla svíčka. U nevěsty bylo loučení o poznání zasmušilejší. Kamarádky totiž věděly, že jim nevěsta zmizí do jiné vesnice,“ vysvětluje Kateřina Malíková, která za celou rekonstrukcí stojí.

Zatímco ženich Tomáš Slabý by si vlastní svatbu v kroji jednou představit dokázal, nevěsta Damborská jen vyděšeně kroutí hlavou. „Líbí se mi to, a moc. Dřív jsem krojovanou svatbu chtěla. Ale když teď vidím, kolik je za tím práce, tak se radši obejdu bez kroje,“ směje se Damborská.

Kde se vůbec myšlenka na rekonstrukci historické podoby svatby vzala? „Kdysi jsem něco hledala v obecní kronice. Všimla jsem si, že máme od sběratelky Františky Svobodové Goldmanové ucelený a opravdu podrobný popis místní svatby. A to se všemi říkáními a písněmi. Chtěla jsem to zase uvést v život,“ říká Malíková.

60 let v manželství

Od smrti sběratelky, spisovatelky, pedagožky a dramatičky Svobodové Goldmanové, která v Čejči strávila část života, uplynulo v pátek 22. listopadu přesně sto let. Při tomto výročí folkloristé v Čejči svatební zvyklosti připomněli.

Podívat se přišli i manželé Věra a Jan Stávkovi, kteří ten den slavili diamantovou svatbu, tedy šedesát let manželství. „My jsme měli svatby dvě. První občanskou, na úřadě. Ta musela být rychle, protože po vojně mě chtěli dát do zbrojovky do Vsetína. Jediná možnost, jak se takové dálce vyhnout, bylo oženit se. Manželka mě vlastně zachránila,“ usmívá se Jan Stávek.

Jeho žena Věra raději vzpomíná až na druhou svatbu, tu větší s rodinou a přáteli. „Spousta zvyků, které jsme dneska viděli, se ještě za nás dělala taky. Neměli jsme sice kroje, ale velké to bylo taky. Do povijanu se vybíralo, odprošení rodičů bylo samozřejmostí. Víte, už je to dlouho, nepamatuju si úplně všechno, ale vím, že muž vodil s kamarády po dědině napentlenou kozu a s ní vybíral dary, peníze,“ líčí Věra Stávková.

I na inscenované svatbě se vybíralo. Jen peníze za tanec s nevěstou, z povijanu, z hrnce „kakáče“ nebo ze vstupného neputovaly novomanželům. Necelých 42 tisíc korun si odvezli zástupci Základní a mateřské školy v Branticích na Krnovsku, kterou zničila zářijová povodeň.

Autor: Markéta Lankašová