Přežitky starodávných obětních obřadů
Čeněk Zíbrt
Leckteré obyčeje vyhynuly nátlakem úřední moci. Přimísilať se někdy do nevinných obřadů a zábav lidových řádná špetka bujnosti, přidružily se tu k obřadům někdy nešvarné výstřelky a pohoršlivé výstupy rozjařené mysli. Často došlo k případům povážlivým. Abychom dále všeobecně jaksi nemluvili, povíme hned z kraje, že hlavně vlivem úřadů vyhynuly nedávno z lidových obyčejů českoslovanských tyto zábavy, jakési přežitky starodávných obětních obřadů:
Stínání kohouta
Mlácení kačera
Stínání beránka (jarníka, skopce)
Schazování kozla
Trhání hlavy husím, na provaze zavěšeným.
Jmenované obřady hlučně bývaly slaveny po krajích českoslovanských. V první polovici tohoto století (myšleno století 19. pozn. AČ) ozývají se však již stesky proti nim, zejména od kněžstva, jež zakazovalo všelikou nemírnou bujnost při nich. Přicházely se tu i nešťastné případy. Např. roku 1842 zabil kdosi při tlučení kohouta pětiletého chlapce, nebo jiný sťal hlavu panně, která právě snímala ozdobu s berana, chystajíc jej na popravu. Není divu,že po takových to případech byly vydány přísné zákazy podobných zábav. Přispělo tu jistě i to, že obřady jmenované, poněkud surové a příčící se tudíž jemnocitné povaze lidu českoslovanského, pozbyly snadno mezi lidem přívrženců.
Stínání kohouta I
Stínání kohouta není toliko obyčej český, nýbrž obyčej, rozšířený po celé západní Evropě. Tím netvrdíme, že v obyčeji českém není význačných charakteristických zvláštností, ale v hlavní podstatě je to obyčej západoevropský.
V Anglii ode dávna bylo zvykem tlouci o masopustě cepem buď slepici nebo kohouta. Podobně ve Španělsku stínali hlavu kohoutovi, zahrabanému až po krk do země. Po všech krajích německých konalo se a místy posud koná slavné stínání kohoutra se starodávnými obřady. I v Čechách děla se poprava kohoutí při některých slavnostech, Naproti tomu je však s podivením,že Poláci a Rusové neznají obyčeje toho.
Obyčej rozmanitě bývá vykládán. Z toho,že bývá kohout stínán o slavnosti střelecké na letnice, při slavnostní střelbě ku ptáku a jnde pravidelně o letnicích děje se popsaný obřad , odvozuje se, že prý stínání kohouta je původní obět pohanská, přenesená na křesťanský svátek letnice. Živý pták, někde byl nahražen dřevěným ptákem, jenž pak se stal terčem při schůzkách střeleckých, o letnicích slavených. Jisto, že stínání kohouta i všecky příbuzné lidové zábavy jsou přežitek starodávných obřadův asi vážných, jak se všechno zdá obětních, jež časem jako všecky podobné obřady jiné sklesly v pohé obřady zábavné, v lidovou zábavu.
Podobně v krajích českoslovanských a v Lužici stínali kohouta slavnostně, se zvláštními rázovitými obřady. Dálo se to buď o svatbě neb o masopustě, někdy o velikonocích, nebo o pouti, na obžinky a někde o hodech čili posvícení. V pramenech z 18. století je popsáno stínání kohouta dosti obšírně.
Mládež obrátí šat na ruby a přestrojí se za vojáky. Vedou kohouta na dlouhých tkanicích, z nichž jedna púrovlečena zobákem, jiná přivázána na křídlo apod. Na „popravišti“ přečtou kohoutovi rozsudek a po všelikých žerech setne mu „kat“ kosou hlavu, ale honem utíká pryč, aby nebyl chycen od diváků jej pronásledujících.
Václav Krolmus popisuje, jak se dálo stínání kohouta o svatbě.
Ten den, na který ženich s nevěstou mají oddáni býti, před oddavkami hudci a svatebníci všichni při hudbě a zpěvu z domu nevěstina s kohoutem přistrojeným, jejž 7 družiček se 7 mládenci na náves vyvádí, někde jen před vrata pod lípu, kdež obyčej mívají v létě svačívati, jej vyvedou, místem i na dvoře neb na zahradě zůstanou, kdež mu přistrojený člověk, jemuž za nynějších dnů někde kat, jinde kněz říkají, u přítomnosti ženicha a nevěsty, starosvaty (družby, nejstaršího mládence) a 6 mládenců čili družeb jeho, starosvatbí (nejstarší družky) a 6 družiček neb družek její, též u přítomnosti pantatíků a panímatek a ostatních přátel svatebních do kola postavených, na kůlu v zemi zadělaném, po vykonané řeči, kterouž plampač nad ním držel, hlavu mečem mu jedním rázem setne, když se chybí, tedy do třetího rázu musí mu hlavu stíti, sice se kata chopějí, ke kali ho vezou a do vody hodí. Když kat kohoutu hlavu uťal, tedy kohouta sťatého za nohy chytí, staré a mladé přístojící žertovně krví pokropí, starosvatu neb hudebníkům ho podá, aby jej ku přátelskému hodokvasu svatebnímu uvařili aneb upekli, kdež ho někde svatebníci a jinde hudebníci sami požívají. Odtud teprv do chrámu Páně se ku kopulaci berou. Při některých svatbách, kteréž se vždy po tři dny slavívaly, teprv třetí den před polednem kohouta stínali.
V Borovanech v Budějovicku stínali šavlí kohoutovi hlavu o první svatbě v masopustě. Bývá oděn červenou čepičkou, někdy také kabátkem a nohavicemi. Před stínáním je souzen. Dva přestrojení „žalobci“ naň žalují. Po žalobě jej soudce odsuzuje. Kdosi převleče se za kata v červený oděv a vykoná nad zločincem popravu, když mu byla před tím hudba pochod smuteční zahrála. Hlavy se dostane žalobcům. Tělo se upeče a je dáni s jinými pokrmy svatebčanům.
Podobně prý se dálo v Chrudimsku, když byla o masopustě strojena svatba bohatá. Jen se divíme osamovené zprávě, že způsob popravy tu změněn. Místo stínání byla prý postavena kdesi na na návsi šibenička a po rozsudku pověsil tam kat kohouta provinilce.
Na Moravě stínala omladina žila dřevěnou šavlí kohouta po krk v hrnci zakrytého.
V Lanžhotě do nedávna ve čvrtek stínali kohouta. Kohout měl v horním zobáku prostrčený provázek, jehož konce byly uvázány o tyče. Dva mládenci ho vedli, tyče vzhůru držíce. Družba se zavázanými očima šelmza nimi a rozháněl se kosířem po kohoutovi. Když ho měl zastihnouti, mládenci mu jej usmykli vzhůru. Nemilosrdné mučení zvířete nyní zapověděno.
I na Slovensku „bití kohouta“ patřilo mezi svatební obyčeje. Podle zmínky Boženy Němcové byl kohout strčen do hrnce a družba měl jemu „sronit“ hlavu cepem. Když se to podařilo, upevnili hlavu na tyč a šli k nevěstě.
Kromě svatby také o masopustě bylo v krajinách českoslovanských stínání kohuta oblíbeno. Ve slezsku ještě na začátku století našeho hlučně je slavili. Po přečtení žertovného rozsudku byl kohout hrncem přikryt a cepem ubíjen. Kdo jej zabil, stal se „králem“. Kohout byl v hospodě upečen a co se tam vůbec snědlo, co se vypilo, šlo všecko na vrub šťastného vítěze.
Podobně v Čechách, kdo z jonáků zabil kohouta, prohlášen byl za krále a byla-li to panna některá, za královnu. Vláda jejich trvala až zase do budoucí slavnosti.
Na Slovensku také se přidružila k obyčejům masopustním kohoutí poprava. Než slavnostně byla vykonána, byl nad odsouzeným pronášen dlouhatánský rozsudek, kde bylo dokozaváno rozvláčně, čím se kdy provinil.
Nejhlučněji byl kohout stínán o posvícení. Českých popisů zachováno tolik, že si určitě a podrobně můžeme představiti, jaké obřady bývaly při tom obvyklé. Tresť zní asi v tento rozum: V průvodu s hudbou donesl mládenec vyzdobeného kohouta na ohražené místo, zvláště upravené, a mládenec za mládencem se zavázanýma očima pokouší se cepem ubiti ubožáka přivázaného ke kolíku. I děvčata si troufají kohouta tlouci. Poprava končí tancem a radovánkami.
Na samý závěr rozpravy o kohoutích popravách zacitujme z obžaloby, která se pronášela na Kouřimsku a Rakovnicku:
Ty jsi honil neustále slepice. Když je hospodyně do posady nebo kurníka uzavřela, lezl jsi za nimi do posady, ba i na kurník jsi se dobejval. Několik jsi jich ukrutníče, pošlapal a na smrť pomačkal. Při tom jsi je, nemilosrdníče dohlavy štípal, až se mnohé zbláznili a do blázince dostaly. Od toho štípaní mnohé zapálení mozlu dostaly a v bolestech umřely...
zdroj: https://ales-cesal.webnode.cz/slovanska-mytologie-a-tradice/stinani-kohouta-i/
**************************
Obyčej stínání kohouta byl z původního zvyku veřejného usmrcování zvířat (mezi něž patřili kromě kohouta beran, kozel nebo kačer) transformován v nejčastěji posvícenskou soutěžní zábavu stínání dřevěné makety kohouta dřevěným mečem nebo honění a trefování kohouta cepem. Zvyk můžeme dosud pozorovat během obecních posvícení nebo obdobných akcí.
V současnosti se koná nebo donedávna konal v několika obcích v okolí Chrudimi (zejména Lány, Libkov, Medlešice, Načešice, Pohled). Severozápadní část okresu Chrudim, respektive okolí Heřmanova Městce, je jako oblast, kde se zvyk zachoval, zmiňována již ke konci 19. století. Nově byl zvyk zaveden na Pardubicku v Rábech a Holicích bez přímé návaznosti na tradici.
Maketa kohouta je umístěna v ohraničeném prostoru. Soutěže se postupně účastní přihlášení dobrovolníci, kteří jsou se zavázanýma očima zatočeni na místě pro zmatení orientace. Vítězí ten, kdo se jako první makety kohouta dotkne. Výhrou bývá živý kohout nebo jiné domácí zvíře (živý králík), případně kohout perníkový.
Variantou je tzv. tlučení kohouta, při němž bývá kohout souzen za všechny nepravosti spáchané v obci v uplynulém období. Tohoto zvyku se účastní soudce, který čte obžalobu, a také kat, který má kohouta setnout. Živému kohoutovi je však udělena milost a je trestán pouze cepováním (čili trefováním cepem, které provádí mladá děvčata). Mládenec držící kohouta však utíká a uskakuje. Zvyk se dosud vyskytuje v Jamném nad Orlicí (pod názvem Cepování kohouta). Obdobný je zvyk na Kunčicích (pod názvem Honění kohouta), při němž bývá cepem děvčaty honěn a mnohdy i zasažen opět mládenec s kohoutem (nyní již plyšovým) v náručí, avšak bez předchozího obvinění.
Současná kulturní a sociální funkce spočívá zejména v setkání místních obyvatel a společném zážitku z akce. V obcích pokračujících v delší tradici znamená zachování obyčeje přirozeně také hrdost související s návazností na zvyky předků. Úspěšné setnutí kohouta znamená do jisté míry také lokální prestiž hlavně v obcích, kde se jedná o nejvýznamnější část programu.
Stínání kohouta.
Lidová slavnost z Jičínska.
Podává J. Liška.
Jako jiné lidové obyčeje a zvyky, tak zvláště slavnosti lidové upadají u nás čím dále tím více v zapomenutí. Slavnost stínání kohouta, konávána byla před několika desetiletími v četných obcích na Jičínsku, ale za doby naší již jen řídce sem tam v některé obci jednou za kolik let se provádí, a to nikoliv jako zvláštní slavnost, které obětováno bylo-půldne a noc, nýbrž jako programové číslo ku vyplnění odpoledního veselíčka posvícenského pro „podívanou". Řečená slavnost záležela pak z maškarního průvodu, celou obcí procházejícího, stínání kohouta a taneční zábavy. Průvod v letní neděli odpoledne po požehnání se seřadil a maje v čele hudbu se „ženichem a nevěstou" a maškarami (šašky, vojáky, myslivci, kominíky, židy atd.) prošel obec na označený palouk nebo pastvisko, sestoupil se v kruh a s mnohými průpovídkami a „říkáním" odsoudil živého kohouta (nařízením jičínského hejtmanství asi před 15 lety bylo zakázáno a od té doby používá se ? slavnosti kohout vycpaný) ku smrti. Odsouzenec byl za nohu přivázán ke kolíku uprostřed kruhu zaraženému a po té vkročil mládenec do kruhu a když mu dobře šátkem byly oči ovázány, tak aby viděti nemohl, dán mu do rukou buď kord anebo v nejčastějších případech obušek a pouze jedna rána mu vyhrazena, aby ortel smrti na kohoutovi vykonal; podařila-li se rána, dobře, netrefil-li, zaplatil pokutu, jež určena byla dílem na muziku, dílem na pivo, dílem na zakoupení odměny pro vítěze v tomto zápasu trefování se do živoucího cíle. Pak přišel druhý, třetí atd. z mládenců nebo maškár na řadu. Kány chybující cíle, různé vtipy, gesta „stínajícího" mládence,, zúmyslné a škádlivé odvádění zápasníka od cíle atd. bavilo diváky tak, že časem překonána byla i muzika výbuchem nevázaného smíchu. Tomu, kdo kohouta dobyl, zahrána „tuš", odevzdána odměna a on v průvodu slavnostním odveden do hospody ? hodům a tanci, při němž oslavenci vyhrazena byla zvláštní práva, na př. sólový tanec, volný výběr tanečnic, volba písničky atd.
Stínání kohouta nebylo konáno ve všech obcích stejně. ? mé žádosti vypsal pan učitel Tauchman podobnou slavnost lidovou, kterak konána byla naposledy r. 1891 v obci Brdě pod Rumburkem. Děkuje mu
zdroj: Stínání kohouta. Lidová slavnost z Jičínska on JSTOR
další odkazy:
Řeči při stínání kohouta a shazování kozla https://www.jstor.org/stable/42690313
Stínání kohouta. Co symbolizoval tento posvícenský zvyk? | Babinet.cz
Stínání kohouta Načešice 16. 7. 2016 - Východočeské muzeum v Pardubicích - Zámek Pardubice (vcm.cz)
Stínání kohouta a shazování kozla: kruté tradice našich předků – OD KLADSKÝCH HRANIC (wordpress.com)
Tlučení kohouta v České Skalici | The Ethnologist