Záhadný původ Slovanů: Možná si v sobě nesou moudrost Keltů, možná kočovnost Sarmatů, či dokonce urputnost bojovných Skytů

 První písemné zmínky o Slovanech pochází až ze šestého století našeho letopočtu. Jejich původ je jistě mnohem starší, stále však zůstává zahalen tajemstvím. Co vlastně víme o nejranější historii tohoto národa?

Setkání s pozdně antickým světem

O národu Sklavenů či Sklavínů obývajících zemi mezi Baltským a Černým mořem a také řekami Visla a Dněpr, přibližně na území dnešní Ukrajiny, Polska a Běloruska, se poprvé dozvídáme od byzantských historiků Jordana z Konstantinopole a Prokopia z Kaisareie. O otázce, odkud vzniklo jejich označení, se dodnes mezi lingvisty vedou bouřlivé spory. Možná jde o odkaz na staroslovanský výraz pro vodu, možná by mohlo skrývat vazbu na stará kmenová božstva, dnes už dávno zapomenutá.

Tajemné kořeny Slovanů

Záhadou rovněž zůstává etnický původ Slovanů. Možná si v sobě nesou moudrost Keltů, možná kočovnost Sarmatů, či dokonce urputnost bojovných Skytů. Jasno do této otázky zřejmě nepřinesou ani moderní vědecké metody jako je archeogenetika, protože nejstarší Slované vyznávali žárové pohřbívání. Do země své mrtvé začali ukládat až později – chybí proto vhodný materiál pro analýzy. Jediným jistým faktem je, že Slované náleží do velké indoevropské skupiny národů. Tomu napovídá styl prapůvodního jazyka a také specifická archeologická kultura doby železné, nalézaná v oblasti Zakarpatí. Lze proto soudit, že ve velmi dávné době se předchůdci Slovanů do své pravlasti na východě Evropy dostali z východu, možná až ze stepí na severním pobřeží Kaspického moře.

Slovanské stěhování národů

Datování nejstarších písemných informací o Slovanech do doby Východořímské, či chcete-li Byzantské říše, není náhodné. Šesté století našeho letopočtu je totiž doba, kdy se naši předkové začali šířit ze Zakarpatí do všech stran. Nástup Slovanů na historickou scénu Evropy dějepisci označují jako „druhou fázi stěhování národů“. Osidlují Balkán, spolu s Avary dokonce neúspěšně obléhají Konstantinopol, postupně se šíří do střední Evropy. Slovanský kmen Ránů se usídlil až na vzdáleném německém ostrově Rujána.

 Co vlastně rozhýbalo Slovany?

V učebnicích se píše, že za stěhováním národů v době pozdní antiky stojí jednak postupný úpadek Římské říše, jednak také nájezdy bojovných Hunů. Vědci ale dnes již vědí, že toto jsou jen důsledky hlubší události, která měla pravděpodobně celosvětový geopolitický dopad. V mnoha kronikách se objevují zvláštní zmínky o „létě bez tepla“, „Slunci bez jasu“, či „paprscích nevrhajících stíny“. Tyto podivné zjevy na nebi i na zemi se začaly prvně objevovat v roce 536 našeho letopočtu a neustaly dříve než za deset let. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – nastala neúroda následovaná hladomorem a nepokoji obyvatel mnoha národů. V roce 541 pak krize vyvrcholila vypuknutím epidemie moru označovaného jako Justiniánský mor. Ten se prohnal celou Evropu a Blízkým východem a zanechal za sebou miliony mrtvých. Staří Slované byli především zemědělci a pastevci. Když se proto jejich otčina, dnes známá jako „obilnice Evropy“, z roku na rok změnila z úrodné stepi ve studený močál, byli nuceni hledat novou vlast.

Vysvětlení přinášejí geologové

Vědci dnes tuto chladnou epizodu nedávných dějin označují jako „pozdně antická doba ledová“. Je doloženo, že v Evropě tehdy klesla průměrná letní teplota až o 2,5 °C. Zbývá jen odhalit, co toto ochlazení způsobilo. Prvním adeptem na strůjce této události byl dopad meteoritu. Země už podobný příběh zná – podobný impakt stojí za zánikem dinosaurů. Problém však je, že tak velkou klimatickou změnu by muselo způsobit těleso o průměru několika stovek metrů – a žádný velikostně a časově odpovídající kráter na Zemi nemáme. Rozhodující důkaz před několika lety vydaly ledovce. Ve vrstvě, odpovídající přesně na rok událostem z kronik, nalezli geologové výrazně zvýšený obsah sopečného popela. Bylo ho tolik, že při erupci musel na dlouhou dobu zastínit oblohu nad velkou rozsáhlou plochou zemského povrchu. Stále se ještě neví s jistotou, o kterou sopku šlo, uvažuje se o vulkánech v jihovýchodní Asii, severní Americe či možná na Islandu. Možná se dokonce jednalo o kombinace více sopečných erupcí dohromady.

A kdyby nebylo sopek?

Díky výbuchu sopky kdesi daleko za hranicemi Evropy došlo k tomu, že Slované osídlili velkou část střední a východní Evropy a také rozsáhlé pláně severní Asie. Je možné, že kdyby k erupci nedošlo, Slované by stále žili kdesi na východ od České kotliny. No a nám by v žilách kolovala keltská, germánská či možná římská krev.

opis: https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/z%C3%A1hadn%C3%BD-p%C5%AFvod-slovan%C5%AF-mo%C5%BEn%C3%A1-si-v-sob%C4%9B-nesou-moudrost-kelt%C5%AF-mo%C5%BEn%C3%A1-ko%C4%8Dovnost-sarmat%C5%AF-%C4%8Di-dokonce-urputnost-bojovn%C3%BDch-skyt%C5%AF/ar-AA1sq8Dt

Stínání beránka (jarníka, skopce)

Mezi cizí obyčeje lidové na obžinky a o posvícení patří podle souhlasného svědectví zpráv různorodých zabíjení skopce. Zabíjení děje se rozmanitým způsobem a jsou s ním spojeny zvyky a zábavy všelijaké. 

Na Chrudimsku, Čáslavsku a Královehradecku stínali o posvícení mládenci na návsi kosou "jarníka" (beránka, jehně), v okolí Poličky berana (skopce). 

Zajímavý obřad tento konal se na Moravě. 

Na ten den (v pondělí) stárci pozvali k máji k hospodě všecku honoraci, jakou na hodech měli, sousedé sešli se i sousedky k búdě a dívali se. Berana stínavali stárci první a druhý. Oba tudíž přinesli si ostré šavle k hudbě. 

  Beran přivázán byl k lavečce před búdou. Za veselé hudby první stárek musel stíti beranovu hlavu "na ranu" a druhý utíti ocas, což bylo méně hrdinské a slavné. 

  Hudba spustila, děvčata i diváci rozestoupili se u máje v kolo a vybraní chlapci sami dva tancovali hopkem kolem máje. Před muzikou si pokaždé nevzájem zavdávali a v tanci do taktu břinkali šavlemi. A také pokaždé navzájem zavdávali a v tanci do taktu břinkali šavlemi. A také pokaždé, když dotančili při búdě, na níž úzkostlivě se krčil ubohý beran, ověnčený a ofábořený sice, ale pevně uvázaný, první stárek rozhledl se po kole a volal k divákům: "Pánové poctiví, jestliže já toho berana ponejprve nesetnu, podruhé a potřetí - budu sekat až setnu"

A zase hudba na housle a na cimbál spustila. 

 

  Když tak stárek provolal po třikráte, stárky šly a odstrojily berana z věnců, pantlí a tureckých šátkův, aby v ráně nepřekážely. Stárek ťal. Hlava beranova skutálela se do prachu a krev rudá barvila taneční místo. Lid jásal a volal dovednému i silnému stárkovi jako římskému gladiatoru v cirku. Bylo to slávy a řeči na celý Boží rok!

  Nestíti berana rázem čili na ránu byla velká hanba. A tu musil zahanbený stárek ku svému pokoření "sekat, až setne". 

  Za stínání berana stárci potom dostávali zpropitné. Kde stárek po několik roků berana sťal, o tom se říkalo : "Majú stárka pacholka!"

  Netřeba dodávati, že čtveračiví hoši tropili si navzájem žertíky, aby se pak zdálo, že je neobratný. Stávalo se prý, že posypal nějaký sok stárkův beranovi vlnu na krku pískem nebo nasypal do ní pilin zámečnických, tak že stárkova šavle uvázla a on hlavy neseťal, a lidé ho pokládali za slabého. 

zdroj: Stínání beránka (jarníka, skopce) :: Aleš Česal (webnode.cz)

Mlácení kačera

 Řada starobylých obyčejů již dávno vymizela, nebo se zachovala v pozměněné podobě. Dnes je máme zachovány díky pracem starých etnografů a kulturních historiků. Tyto zvyky a tradice se nám zdají být mnohdy krutými a také krutými byly. Na týrání nebohého zvířete neshledávám nic povznášejícího. Snad právě proto, že jde o ohlasy prastarých náboženských obřadů, při nichž hrála oběť, ať již zvířecí nebo dokonce lidská, hlavní úlohu. V pozměněné podobě přešly tyto rituály zřejmě i do dětských her. Publikoval jsem zde úryvky ze Zíbrtovy stati o stíhání kohouta. Kat často hledá odsouzence se zavázanýma očima. Jen málokdo si nevzpomene na slepou bábu, tolik oblíbenou dětskou hru. Kolik skrytých významů a symboliky v sobě zdánlivě nevinné dětské hry tají. A co se stane s dítětem, kterého slepá bába dostihne? Či spíše co se s ním kdysi stalo? Zajímavá je souvislost s havelským posvícením. sv. Havel se latinsky řekne stejně jako kohout Gallus. Některé národy považují kohouta za symbol mužské síly a plodnosti. A mají stejný výraz pro kohouta i pro mužský úd. Kohout je odedávna symbolem slunečním. Můžeme tedy rozumovati nad tím, proč by muži sami (někdy i dívky) umrtvovali symbol vlastní síly a proč by zabíjeli symbol světla a dobra? Nebo je všechno jinak? 

 

O střeleckých slavnostech na letnice vedle přidružených zábav jiných bývala druhndy stínána dřevěnou šavlí hlava huse nebo kachně, jež byla až poo krk zahrabána v zemi. Lid se bavil, posmívaje se tomu, kdo se zavázanýma očima chtěl hlavu setnouti, avšak marně do vzduchu sem tam se oháněl. O posvícení mládenci a panny uráželi dlouhou tyčkou hlavu kačerovi nebo kachně, zahrabaným v důlku. Jinde zas šohajovi zaváží oči a gajdoš ho pak vodí a při tom hude. Zavádí ho čtveračivě leckam, třeba někam do bahna. Hudbou naznačuje, zda se blíží ke kačerovi či vzdaluje. Mlácení kačera byl také obyčej posvícenský (hodový). Chasa na Moravě volí si k hodům svoje stárky. Tito ubíjeli kačera: Stárkovi zavázaly se oči šátkem, jako při hře na slepou bábu. Do ruky mu dali cep. Blízko máje na urovnaném, utančeném, místě vykutal se důlek, do něhož posadili kačera. Po krk a hlavu měl menší důleček. Na to houslista vodil stárka s cepem zpívaje a hraje na housle: "Tady je, tady je, tady je - tady není." Stárek mlátil cepem o zemi, ale kačera netrefil, neboť ten zděšeně sice chachotal, ale hlavu i krk před cepem v důlečku skrýval. Obecenstvo se smálo. Houslista uměl klamati, udávaje chybný směr. 

zdroj: Mlácení kačera :: Aleš Česal (webnode.cz)

Stínání kohouta

 Přežitky starodávných obětních obřadů

Čeněk Zíbrt

Leckteré obyčeje vyhynuly nátlakem úřední moci. Přimísilať se někdy do nevinných obřadů a zábav lidových řádná špetka bujnosti, přidružily se tu k obřadům někdy nešvarné výstřelky a pohoršlivé výstupy rozjařené mysli. Často došlo k případům povážlivým. Abychom dále všeobecně jaksi nemluvili, povíme hned z kraje, že hlavně vlivem úřadů vyhynuly nedávno z lidových obyčejů českoslovanských tyto zábavy, jakési přežitky starodávných obětních obřadů:

Stínání kohouta

Mlácení kačera

Stínání beránka (jarníka, skopce)

Schazování kozla

Trhání hlavy husím, na provaze zavěšeným.

Jmenované obřady hlučně bývaly slaveny po krajích českoslovanských. V první polovici tohoto století (myšleno století 19. pozn. AČ) ozývají se však již stesky proti nim, zejména od kněžstva, jež zakazovalo všelikou nemírnou bujnost při nich. Přicházely se tu i nešťastné případy. Např. roku 1842 zabil kdosi při tlučení kohouta pětiletého chlapce, nebo jiný sťal hlavu panně, která právě snímala ozdobu s berana, chystajíc jej na popravu. Není divu,že po takových to případech byly vydány přísné zákazy podobných zábav. Přispělo tu jistě i to, že obřady jmenované, poněkud surové a příčící se tudíž jemnocitné povaze lidu českoslovanského, pozbyly snadno mezi lidem přívrženců.

Stínání kohouta I

Stínání kohouta není toliko obyčej český, nýbrž obyčej, rozšířený po celé západní Evropě. Tím netvrdíme, že v obyčeji českém není význačných charakteristických zvláštností, ale v hlavní podstatě je to obyčej západoevropský.

V Anglii ode dávna bylo zvykem tlouci o masopustě cepem buď slepici nebo kohouta. Podobně ve Španělsku stínali hlavu kohoutovi, zahrabanému až po krk do země. Po všech krajích německých konalo se a místy posud koná slavné stínání kohoutra se starodávnými obřady. I v Čechách děla se poprava kohoutí při některých slavnostech, Naproti tomu je však s podivením,že Poláci a Rusové neznají obyčeje toho.

Obyčej rozmanitě bývá vykládán. Z toho,že bývá kohout stínán o slavnosti střelecké na letnice, při slavnostní střelbě ku ptáku a jnde pravidelně o letnicích děje se popsaný obřad , odvozuje se, že prý stínání kohouta je původní obět pohanská, přenesená na křesťanský svátek letnice. Živý pták, někde byl nahražen dřevěným ptákem, jenž pak se stal terčem při schůzkách střeleckých, o letnicích slavených. Jisto, že stínání kohouta i všecky příbuzné lidové zábavy jsou přežitek starodávných obřadův asi vážných, jak se všechno zdá obětních, jež časem jako všecky podobné obřady jiné sklesly v pohé obřady zábavné, v lidovou zábavu.

Podobně v krajích českoslovanských a v Lužici stínali kohouta slavnostně, se zvláštními rázovitými obřady. Dálo se to buď o svatbě neb o masopustě, někdy o velikonocích, nebo o pouti, na obžinky a někde o hodech čili posvícení. V pramenech z 18. století je popsáno stínání kohouta dosti obšírně.

Mládež obrátí šat na ruby a přestrojí se za vojáky. Vedou kohouta na dlouhých tkanicích, z nichž jedna púrovlečena zobákem, jiná přivázána na křídlo apod. Na „popravišti“ přečtou kohoutovi rozsudek a po všelikých žerech setne mu „kat“ kosou hlavu, ale honem utíká pryč, aby nebyl chycen od diváků jej pronásledujících.

Václav Krolmus popisuje, jak se dálo stínání kohouta o svatbě.

Ten den, na který ženich s nevěstou mají oddáni býti, před oddavkami hudci a svatebníci všichni při hudbě a zpěvu z domu nevěstina s kohoutem přistrojeným, jejž 7 družiček se 7 mládenci na náves vyvádí, někde jen před vrata pod lípu, kdež obyčej mívají v létě svačívati, jej vyvedou, místem i na dvoře neb na zahradě zůstanou, kdež mu přistrojený člověk, jemuž za nynějších dnů někde kat, jinde kněz říkají, u přítomnosti ženicha a nevěsty, starosvaty (družby, nejstaršího mládence) a 6 mládenců čili družeb jeho, starosvatbí (nejstarší družky) a 6 družiček neb družek její, též u přítomnosti pantatíků a panímatek a ostatních přátel svatebních do kola postavených, na kůlu v zemi zadělaném, po vykonané řeči, kterouž plampač nad ním držel, hlavu mečem mu jedním rázem setne, když se chybí, tedy do třetího rázu musí mu hlavu stíti, sice se kata chopějí, ke kali ho vezou a do vody hodí. Když kat kohoutu hlavu uťal, tedy kohouta sťatého za nohy chytí, staré a mladé přístojící žertovně krví pokropí, starosvatu neb hudebníkům ho podá, aby jej ku přátelskému hodokvasu svatebnímu uvařili aneb upekli, kdež ho někde svatebníci a jinde hudebníci sami požívají. Odtud teprv do chrámu Páně se ku kopulaci berou. Při některých svatbách, kteréž se vždy po tři dny slavívaly, teprv třetí den před polednem kohouta stínali.

V Borovanech v Budějovicku stínali šavlí kohoutovi hlavu o první svatbě v masopustě. Bývá oděn červenou čepičkou, někdy také kabátkem a nohavicemi. Před stínáním je souzen. Dva přestrojení „žalobci“ naň žalují. Po žalobě jej soudce odsuzuje. Kdosi převleče se za kata v červený oděv a vykoná nad zločincem popravu, když mu byla před tím hudba pochod smuteční zahrála. Hlavy se dostane žalobcům. Tělo se upeče a je dáni s jinými pokrmy svatebčanům.

Podobně prý se dálo v Chrudimsku, když byla o masopustě strojena svatba bohatá. Jen se divíme osamovené zprávě, že způsob popravy tu změněn. Místo stínání byla prý postavena kdesi na na návsi šibenička a po rozsudku pověsil tam kat kohouta provinilce.

Na Moravě stínala omladina žila dřevěnou šavlí kohouta po krk v hrnci zakrytého.

V Lanžhotě do nedávna ve čvrtek stínali kohouta. Kohout měl v horním zobáku prostrčený provázek, jehož konce byly uvázány o tyče. Dva mládenci ho vedli, tyče vzhůru držíce. Družba se zavázanými očima šelmza nimi a rozháněl se kosířem po kohoutovi. Když ho měl zastihnouti, mládenci mu jej usmykli vzhůru. Nemilosrdné mučení zvířete nyní zapověděno.

I na Slovensku „bití kohouta“ patřilo mezi svatební obyčeje. Podle zmínky Boženy Němcové byl kohout strčen do hrnce a družba měl jemu „sronit“ hlavu cepem. Když se to podařilo, upevnili hlavu na tyč a šli k nevěstě.

Kromě svatby také o masopustě bylo v krajinách českoslovanských stínání kohuta oblíbeno. Ve slezsku ještě na začátku století našeho hlučně je slavili. Po přečtení žertovného rozsudku byl kohout hrncem přikryt a cepem ubíjen. Kdo jej zabil, stal se „králem“. Kohout byl v hospodě upečen a co se tam vůbec snědlo, co se vypilo, šlo všecko na vrub šťastného vítěze.

Podobně v Čechách, kdo z jonáků zabil kohouta, prohlášen byl za krále a byla-li to panna některá, za královnu. Vláda jejich trvala až zase do budoucí slavnosti.

Na Slovensku také se přidružila k obyčejům masopustním kohoutí poprava. Než slavnostně byla vykonána, byl nad odsouzeným pronášen dlouhatánský rozsudek, kde bylo dokozaváno rozvláčně, čím se kdy provinil. 

Nejhlučněji byl kohout stínán o posvícení. Českých popisů zachováno tolik, že si určitě a podrobně můžeme představiti, jaké obřady bývaly při tom obvyklé. Tresť zní asi v tento rozum: V průvodu s hudbou donesl mládenec vyzdobeného kohouta na ohražené místo, zvláště upravené, a mládenec za mládencem se zavázanýma očima pokouší se cepem ubiti ubožáka přivázaného ke kolíku. I děvčata si troufají kohouta tlouci. Poprava končí tancem a radovánkami. 

   Na samý závěr rozpravy o kohoutích popravách zacitujme z obžaloby, která se pronášela na Kouřimsku a Rakovnicku: 

Ty jsi honil neustále slepice. Když je hospodyně do posady nebo kurníka uzavřela, lezl jsi za nimi do posady, ba i na kurník jsi se dobejval. Několik jsi jich ukrutníče, pošlapal a na smrť pomačkal. Při tom jsi je, nemilosrdníče dohlavy štípal, až se mnohé zbláznili a do blázince dostaly. Od toho štípaní mnohé zapálení mozlu dostaly a v bolestech umřely...

zdroj: https://ales-cesal.webnode.cz/slovanska-mytologie-a-tradice/stinani-kohouta-i/

**************************

Obyčej stínání kohouta byl z původního zvyku veřejného usmrcování zvířat (mezi něž patřili kromě kohouta beran, kozel nebo kačer) transformován v nejčastěji posvícenskou soutěžní zábavu stínání dřevěné makety kohouta dřevěným mečem nebo honění a trefování kohouta cepem. Zvyk můžeme dosud pozorovat během obecních posvícení nebo obdobných akcí.

V současnosti se koná nebo donedávna konal v několika obcích v okolí Chrudimi (zejména Lány, Libkov, Medlešice, Načešice, Pohled). Severozápadní část okresu Chrudim, respektive okolí Heřmanova Městce, je jako oblast, kde se zvyk zachoval, zmiňována již ke konci 19. století. Nově byl zvyk zaveden na Pardubicku v Rábech a Holicích bez přímé návaznosti na tradici.

Maketa kohouta je umístěna v ohraničeném prostoru. Soutěže se postupně účastní přihlášení dobrovolníci, kteří jsou se zavázanýma očima zatočeni na místě pro zmatení orientace. Vítězí ten, kdo se jako první makety kohouta dotkne. Výhrou bývá živý kohout nebo jiné domácí zvíře (živý králík), případně kohout perníkový.

Variantou je tzv. tlučení kohouta, při němž bývá kohout souzen za všechny nepravosti spáchané v obci v uplynulém období. Tohoto zvyku se účastní soudce, který čte obžalobu, a také kat, který má kohouta setnout. Živému kohoutovi je však udělena milost a je trestán pouze cepováním (čili trefováním cepem, které provádí mladá děvčata). Mládenec držící kohouta však utíká a uskakuje. Zvyk se dosud vyskytuje v Jamném nad Orlicí (pod názvem Cepování kohouta). Obdobný je zvyk na Kunčicích (pod názvem Honění kohouta), při němž bývá cepem děvčaty honěn a mnohdy i zasažen opět mládenec s kohoutem (nyní již plyšovým) v náručí, avšak bez předchozího obvinění.

Současná kulturní a sociální funkce spočívá zejména v setkání místních obyvatel a společném zážitku z akce. V obcích pokračujících v delší tradici znamená zachování obyčeje přirozeně také hrdost související s návazností na zvyky předků. Úspěšné setnutí kohouta znamená do jisté míry také lokální prestiž hlavně v obcích, kde se jedná o nejvýznamnější část programu.

zdroj: https://www.nmvp.cz/vysocina/aktualne/znate-zvyk-stinani-honeni-a-cepovani-kohouta-ktery-je-od-roku-2014-na-seznamu-nematerialnich-statku-tradicni-lidove-kultury-pardubickeho-kraje

Stínání kohouta.

Lidová slavnost z Jičínska.

Podává J. Liška.

Jako jiné lidové obyčeje a zvyky, tak zvláště slavnosti lidové upadají u nás čím dále tím více v zapomenutí. Slavnost stínání kohouta, konávána byla před několika desetiletími v četných obcích na Jičínsku, ale za doby naší již jen řídce sem tam v některé obci jednou za kolik let se provádí, a to nikoliv jako zvláštní slavnost, které obětováno bylo-půldne a noc, nýbrž jako programové číslo ku vyplnění odpoledního veselíčka posvícenského pro „podívanou". Řečená slavnost záležela pak z maškarního průvodu, celou obcí procházejícího, stínání kohouta a taneční zábavy. Průvod v letní neděli odpoledne po požehnání se seřadil a maje v čele hudbu se „ženichem a nevěstou" a maškarami (šašky, vojáky, myslivci, kominíky, židy atd.) prošel obec na označený palouk nebo pastvisko, sestoupil se v kruh a s mnohými průpovídkami a „říkáním" odsoudil živého kohouta (nařízením jičínského hejtmanství asi před 15 lety bylo zakázáno a od té doby používá se ? slavnosti kohout vycpaný) ku smrti. Odsouzenec byl za nohu přivázán ke kolíku uprostřed kruhu zaraženému a po té vkročil mládenec do kruhu a když mu dobře šátkem byly oči ovázány, tak aby viděti nemohl, dán mu do rukou buď kord anebo v nejčastějších případech obušek a pouze jedna rána mu vyhrazena, aby ortel smrti na kohoutovi vykonal; podařila-li se rána, dobře, netrefil-li, zaplatil pokutu, jež určena byla dílem na muziku, dílem na pivo, dílem na zakoupení odměny pro vítěze v tomto zápasu trefování se do živoucího cíle. Pak přišel druhý, třetí atd. z mládenců nebo maškár na řadu. Kány chybující cíle, různé vtipy, gesta „stínajícího" mládence,, zúmyslné a škádlivé odvádění zápasníka od cíle atd. bavilo diváky tak, že časem překonána byla i muzika výbuchem nevázaného smíchu. Tomu, kdo kohouta dobyl, zahrána „tuš", odevzdána odměna a on v průvodu slavnostním odveden do hospody ? hodům a tanci, při němž oslavenci vyhrazena byla zvláštní práva, na př. sólový tanec, volný výběr tanečnic, volba písničky atd.

Stínání kohouta nebylo konáno ve všech obcích stejně. ? mé žádosti vypsal pan učitel Tauchman podobnou slavnost lidovou, kterak konána byla naposledy r. 1891 v obci Brdě pod Rumburkem. Děkuje mu

zdroj: Stínání kohouta. Lidová slavnost z Jičínska on JSTOR

další odkazy:

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje - Národní muzeum v přírodě (nmvp.cz)

Slovníček (svejkmuseum.cz)

Řeči při stínání kohouta a shazování kozla https://www.jstor.org/stable/42690313

Stínání kohouta. Co symbolizoval tento posvícenský zvyk? | Babinet.cz

Stínání kohouta Načešice 16. 7. 2016 - Východočeské muzeum v Pardubicích - Zámek Pardubice (vcm.cz)

Stínání kohouta a shazování kozla: kruté tradice našich předků – OD KLADSKÝCH HRANIC (wordpress.com)

Tlučení kohouta v České Skalici | The Ethnologist

Perun

 

Slovanský Bestiář

Sámova říše

 

Radegast