opis z: Polygamie v životě starých Slovanů | pohanskykruh (wordpress.com)
„Tito lidé … Radimiči, Vjatiči a Severjané … žili v lesích jako zvěř. Sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa k hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům, odkud si každý z nich pak unášel ženu, se kterou se kdo smluvil…“
Povesti vremennych let (začátek 12. století)
Asi v žádné oblasti postkřesťanského či – v ideálním případě – obnoveného předkřesťanského duchovna dnes neexistuje tolik tradovaných polopravd, nepravd i vyložených lží, jako v případě sexuality našich pohanských předků. Pouze málokde je srovnatelně silně vidět vliv tisíciletého biblického vymývání mozků, mezitím proniknuvšího i do našich „přirozených“ instinktů či intuitivně vnímané „správné morálky“. Sexuální zvyklosti předků totiž byly křesťanskými kněžími mýceny se stejnou zuřivostí, jako všechno ostatní, co bylo zdrojem jejich vzdoru, síly, klíčových hodnot, víry a svobody.
Křesťané svou smutnou roli sice už dohrávají, nicméně následuje tápání. A tak se třeba některé směry, vydávající se za „védické“, snaží naše předky prezentovat buďto jako téměř asexuální bytosti živící se pouze rostlinnou stravou, od rána do večera meditující a … souložící vždy pouze s jedním partnerem, samozřejmě výlučně až po svatebním obřadu. Pokud v této roli selhali, čekalo je v lepším případě vyobcování ze společenství, v horším příšerná smrt v ničem si nezadávající s křesťanským peklem.
Z opačného soudku to na nás zkoušejí například některé neolitizující kulty „Velké matky“, považující ty, co tu byli před námi, téměř za zvířata ve vrcholu říje, pohybující se z orgií do orgií, v nikdy nekončících oslavách „plodnosti“ a „životní síly“.
Chyba bude také zřejmě v příliš všeobjímajícím pojmu „pohanství“, zahrnujícím nutně vše od Juliana Apostaty, přes germánského či slovanského válečníka, až po lidožrouta z Nové Guineje. Proto teď pojednám pouze o svých předcích, Slovanech, těch, kteří jsou mi nejbližší a k nimž se mi, navzdory spoustě předsudků z mnoha stran a tisícileté informační blokádě, podařilo shromáždit nejvíce informací.
Ve výchově chlapců i dívek se od nejútlejšího věku projevoval jeden z hlavních rysů slovanské společnosti, kterým byla potřeba svobody. Představení, tedy především vladykové a žreci, byli voleni společenstvím a kdykoliv odvolatelní, neboť takový byl zájem Rodu, jemuž se museli všichni podřídit. Při rekonstrukci sexuality našich předků se tak dostáváme k prvnímu důležitému bodu, a to je „rod“ jakožto základní stavební jednotka, namísto křesťany později prosazované, z rodu již atomizované, „rodiny“.
Ale zpět k vývoji dětí. Pro dospívající dívky i chlapce bylo velice důležité prokázat svou „hodnotu“ v rámci rodu i navenek co nejdříve i po erotické stránce. Známý arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí tak v 10. století například uvádí: „Shledá-li slovanský ženich svou nevěstu pannou, zapudí ji znechuceně se slovy: ´kdybys stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“. Tento jev je popsán pro celou známou slovanskou oblast raného středověku, tedy od Labe po Rusko a od Baltu po Jadran. Rodiče, v rámci zvyšování „kvalifikace“ svých dětí, toto chování silně podporovali, a tak se často stávalo, že například dívka, které se blížil „svatební věk“, byla z důvodu udržení své „hodnoty“ raději zbavena panenství po tajné domluvě rodiči dohodnutým mužem, nežli by byla prezentována jako neatraktivní. Pohrdání panenstvím vedlo v některých oblastech, např. v Makedonii, dokonce k tomu, že odpovídající slovo ani neznali.
Zatímco při sexuálních experimentech věk ani schopnosti muže příliš nerozhodovaly, při volbě manžela už ano. To, jestli je daný muž už „ženatý“ s jinou ženou či nikoliv, bylo přitom pouze jedním z důležitých faktorů. Ženy byly vedeny především k preferenci „silných“ mužů, i za cenu, že nebudou jejich jedinými ženami. Důvodem byl opět zájem rodu: bylo zapotřebí co nejkvalitnější populace, které bude jistě dosaženo spíše v případě, že si jeden „kvalitní“ muž pořídí tři ženy, než v případě, kdy sice dojde na každého muže, ale děti z těchto svazků budou i po něm, tedy méně schopné, přičemž ženě se nedostane příslušné ochrany a prestiže. Zájmem rodu totiž nebyla konzervace statutu „méně schopných“ mužů či žen, ale především prosperita rodu jako celku, kdy se i „slabší“ muži mohli poté, co na sobě začali „pracovat“, ucházet o podobné výsady, jako muži „silní“.
Žena začínala být za vdanou, bez ohledu na obřady, fakticky považována až okamžikem, kdy porodila první dítě. Život se rodičům změnil z pohledu povinností, které tímto náhle měli (odejít od rodiny, respektive od dítěte, bylo považováno za jeden z nejhorších zločinů proti rodu), ale nikoliv z pohledu sexuální či partnerské věrnosti v pojetí pozdějších staletí. Věrnost se neočekávala ani od mužů, ani od žen. Například Achmed Ibn-Fadlán (10. století) píše, že ruští kupci i cizí obchodníci na ruském území „souložili bez ostychu veřejně na trzích, před očima jiných“, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly erotické zábavy. Zvláštními kapitolami v této oblasti byl svátek Jarovíta na konci dubna a zejména Kupaly několik dnů po letním slunovratu. Zde byly orgie nejen vítané, ale často přímo vyžadované. Účastnili se jich prakticky všichni, od dospívajících po starce, a ještě dlouho po nich se muži i ženy chlubili počtem partnerů, které během nich poznali. Toto chování bylo považováno především za způsob obrácení se k bohům, zejména v den, kdy je Slunce nejsilnější, spojený se získáním požehnání v podobě orgasmu či aspoň silného erotického zážitku. Vždy bylo přitom důležité nejen dění samotné, ale i místo, kde k němu docházelo. Ještě ve 13. století tak například polské, už dávno křesťanské, zákony vyhrazovaly nižší tresty za sexuální násilí, k němuž došlo v lesích, než za znásilnění ve městě nebo na vesnicích. Vypouštění semene na půdu na loukách a v lesích bylo často považováno za oběť zemi a její bohyni Mokoši.
Z pohledu dnešní morálky, resp. toho, co je za ni vydáváno, je tak víc než neuvěřitelné, že ještě hluboko v éře křesťanství se labské, české, ruské nebo třeba polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti večer vzdalovaly od svých mužů a dětí, aby se účastnily svátků spojených s rituály, které církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především volným sexem.
Muž, který odcházel do války, od své ženy jen málokdy očekával sexuální věrnost. Sám ji neměl v plánu provozovat a žena věděla, že pokud její chování nebude v rozporu se zájmem rodu, nebude za ně odsuzována. Jediné, co bylo požadováno, bylo, aby zůstala ženou svého muže a matkou jeho dětí, pokud se on z tažení vrátí. Děti, které byly z těchto svazků počaty, pak měly bez ohledu na to, jestli je muž po návratu považoval či nepovažoval za své, stejná práva, jako všechny ostatní děti, které se ve společenství narodily.
Války bývají často kruté a řada mužů se už nikdy nevrátila. Kolem věku 30-35 let tak zejména u Polabanů a dalších statečných národů, pro které byla válka – bohům žel – téměř každoročním chlebem, začínaly ženy nad muži početně převládat, a hrozivě narůstal zejména počet mladých, ještě žádoucích vdov, starající se o jedno či několik dětí. Zatímco křesťané, kteří svým monogamním postojem dokázali takovým ženám nabídnout dožití pouze jako chudé, téměř nezaopatřené vdovy či zasmrádající babky někde v klášteře, naši předkové pro ně měli jiný, naprosto přirozený osud – stát se druhou či další manželkou muže, který přežil, který se vrátil. Co asi bylo pro tyto ženy lepší, nechám na zvážení čtenáři.
Žena nemohla zůstat neproduktivní, stejně jako pole. Mokoš, bohyně plodnosti, nedopustí, aby z vlhké a teplé země nezačal růst nový život … a stejně tak nedovolí, aby nový život nepovstával i z vlhkého a teplého ženského lůna. Plodné slovanské ženě se tolerovalo (a někdy k tomu byla vysloveně ponoukána), aby v případě choroby, impotence nebo nepřítomnosti svého muže přijímala ve svém loži muže jiné. Muž byl naopak nabádán k tomu, aby jednal tak, aby byl tím, koho bude žena chtít do tohoto lože pozvat. Tento stav, možná nepříznivý pro křesťany zavedenou „rodinu“, ale o to důležitější pro Rod našich předků, kladl obrovské nároky především na muže, aby na sobě pracovali, získávali ostruhy v práci pro rod, či na válečném poli. S tím souvisí i „snochačestvo“ východních a jižních Slovanů – právo nárokované tchánem: lehávat se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen. Podobně jako u dalších případů bigamie či polygamie, nejde ani tady primárně o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ale především o naplnění požadavku plodnosti.
Dostupné studie dokládají, že naprostou rovnoprávnost nemanželských dětí s dětmi manželskými lze považovat za obecně slovanskou, a že existovala ve všech oblastech slovanského světa. Pojetí legitimity potomků bylo přijato až po pokřesťanštění a do obecného práva pronikalo jen stěží. Na Ukrajině docházelo dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti měly větší práva než děti manželské, protože dědily nejen po otci, ale i po matce, a podobná situace je zdokumentována i u jižních a severozápadních Slovanů.
Nad rámec úsilí o prosperitu rodu žrecové ani další přední členové společenství partnerský život nekontrolovali. Údaje z raného středověku, několik staletí po vnucení křesťanství, ukazují, jak silně byly i nadále tyto zvyky ctěny. Manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici. Rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který spal s manželkou vojáka, protože „soldatka sčitajetsja vydělennoju ot seĺskogo obščestva“. V Polsku se všeobecně připouštělo ještě ve 14. století, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů: „aby domácnost nepřišla nazmar“. Pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za nutnou, i z obav do budoucna, kdyby snad měla rodina nedostatek synů. V Litvě, kam se po christianizaci Polabí uchýlila spousta Luticů i Obodritů, se rodiče vdovy snažili dceru přemluvit, aby přivedla domů nového manžela, a pokud se zdráhala znovu provdat, podněcovali ji k soužití „na slovo“. Děti narozené z takového svazku považovali i zde za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského (tedy jako děti jedné matky) i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži.
Další zajímavou kapitolou jsou rozvody, nebo spíše zánik platnosti manželského svazku. Obecně se přijímalo, že impotence, vážná nemoc, věkový rozdíl, homosexualita, frigidita či nezájem jednoho z partnerů je důvodem k ukončení vztahu. Manželka, jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat k svému rodu; podnět k rozvodu mohl vzejít z kterékoli strany a rozvedení mohli svobodně znovu vstupovat do dalšího či vrátit se do předchozího manželství. Což se často i dělo, protože společné děti vždy byly silným poutem a v podmínkách, kdy více-mužství či více-ženství bylo obecně tolerováno, tento důvod rozchodu odpadal. K definitivnímu rozvodu tak docházelo, na rozdíl od křesťanské civilizace, málokdy.
O tomto nepochybně velmi zajímavém tématu by bylo možné psát ještě dlouho, předlouho… Zatímco pohanská víra byla křesťany mýcena okamžitě, sexuální chování, mnohem skrytější, přetrvalo o stovky let déle. Společnost začal prostupovat pojem hříchu, našim předkům neznámý. Situace se výrazněji zhoršila od 16.-18. století, ale ještě například roku 1833 hrozil srbský kníže Miloš v různých dekretech za nevázaný sexuální život vězením a výpraskem. I když stát a církev dosáhly jen částečných úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodařilo vymýtit staré zvyky, začala společenství sama provádět restrikce, neboť hrátky nabývaly povahy sexuálních a alkoholických orgií a už neměly žádnou společenskou ani rituální funkci, neboť dávno nebyly ve spojení s posvátnou tradicí našich předků. Kromě toho pod vlivem křesťanské ideologie stále více mladých lidí zakoušelo pocit „hříchu“, takže sexuální hrátky se pro ně staly pouze vyjádřením jejich transgrese či vzpoury proti autoritám. Bohům žel, tento postoj přetrvává dodnes.
Záměna hodnot, která probíhala po tisíc let, tak byla téměř dokonána. Dnes díky ní někteří podsouváme i našim pohanským slovanským předkům zásady, které tušíme zasunuté jako „správné“ někde hluboko ve své rodové paměti, avšak ve skutečnosti formované desítkami generací křesťanství. Polygamní chování nezmizelo a jako jeden z projevů dostatečně svobodných a nezávislých jedinců zřejmě nezmizí nikdy; avšak v křesťanské či post-křesťanské společnosti je odsouzeno k utajování, popírání. Monogamie byla zavedena především jako nástroj kontroly „státu“ a „církve“ nad soukromou sférou poddaných křesťanských oveček, a neměla za cíl zajistit „věrnou lásku“ či oddanost, ale především oslabení role rodu na úkor nižší kontrolovatelnější jednotky, tedy rodiny, a tím zeslabení možného odporu. Jako i u řady jiných pojmů, i zde jsme si nechali vnutit lživý obsah.
Měli bychom se nad touto situací zamyslet a posoudit, nakolik nás v případě odsouzení polygamie řídí naše egoistické představy či setrvačnost myšlení, a nakolik skutečná preference rodu proti často tak těžko dosažitelné, vágně definované a neživotaschopné křesťanské „rodině“. Polygamie nikdy nebyla a nikdy nebude obecně platnou normou, jenže tou není a by být neměla ani monogamie. Bez ohledu na to, jestli polygamie je nebo není naším šálkem čaje, bychom měli polygamii pochopit takovou, jaká skutečně byla a je: jako vyjádření pravdivých, přírodních, vesmírných zákonů, sledujících jedny z nejhlubší a pro život nejpodstatnějších jevů a daností, vyjadřující zájmy našich předků, předků, díky nimž můžeme dnes vůbec psát i číst tyto články – a přemýšlet nad nimi…
Použité zdroje:
http://www.2012rok.sk/wp/rodne-duchovno-2/28036-sexualni-zivot-starych-slovanu
Afanasjev, Alexandr Nikolajevič (1998): Zakázané pohádky, Praha, Volvox Globator.
Černý, Adolf (1891): Za pieśnia luzycka, notatki z wędrówek po Luzycach. Wisla, roč. 5, s. 317–418.
Adalberg, Samuel (1889–1894): Ksiega przyslów. Warszawa: Emil Skiwski.
Charvát, Petr (1999): František Ženíšek, Oldřich a Božena aneb O udánlivém mnohoženství u starých Čechů a Moravanů. In: Petrbok, Václav, ed., Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Academia, nakladatelství AV ČR, s. 67–74.
Beranová, Magdalena (1980): Zemědělství starých Slovanů. Praha: Academia.
Hrabová, Libuše: Stopy zapomenutého lidu, Veduta, 2006
Dobrjakov, Aleksandr (1864): Russkaja ženščina v do-mongoľskij period. S. Petersburg: Bezobrazov.
Puškin, A.S.: Měděný jezdec, poéma, nedatováno
Jefimenko, Petr Savić (1869): O Jarile, jazyčeskom božestve russkich Slavjan. Zapiski geografičeskago obščestva po Otdeleniju etnografii, roč. 2, s. 77–112.
Niederle, Lubor (1911): Život starých Slovanů, oddíl kulturní I. Praha: Bursík & Kohout.
Niederle, Lubor (1917): Život starých Slovanů, II, I. Praha: Bursík & Kohout.
Petráň, Josef (1985): Kultura každodenního života od 13. do konce 15. století (IV/1–9). In: Petráň, Josef, ed., Dějiny hmotné kultury I/1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 233–427.
Bogišić, Valtazar (1874): Zbornik sadašnjih pravnih običaja u južnih Slovena. Zagreb: Akademia Znanosti i umjetnosti.
Dobrovoľskij, V. N. (1903): Smolenskij etnografičeskij sbornik. Zapiski geografičeskago obščestva po Otdeleniju etnografii, roč. 27, č. 4.
Kon, Igor Semjonovič (1997): Seksuaľnaja kuľtura v Rossii: Klubnička na berjozke. Moskva: O. G. I.
Levin, Eve (1989): Sex and Society in the World of the Ortodox Slavs, 900–1700. Ithaca (New York), London: Cornell University Press.
Kovalevskij, Andrej Petrovič (1956): Kniga Achmeda Ibn-Fadlana o jego putěšestvii na Voľgu v 921–922 gg. Charkov: Izdatěľstvo gosudarstvennogo universiteta im. A. M. Gorkogo.
Witort, Jan (1899): Ślady ustroju matky archalnego na Litwie. Wisla, roč. 13, s. 505–511.
Mathauserová, Světlana, ed. (1984): Povídky ze staré Rusi. Praha: Odeon.
Neumann, Stanislav Kostka (1925–1926): Dějiny lásky. Populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější. Praha, 1926, Šotek.
Neumann, Stanislav Kostka (1931–1932): Dějiny ženy: Populární sociologické, etnologické a kulturně-historické kapitoly. 4 svazky – Díl 1., 1931, 542 s., 210 obr. Díl 2., 1932, 452 s., 172 obr. Díl 3., 1932, 349 s., 140 obr. Díl 4., 1932, 512 s., 196 obr. Praha: Melantrich.
Puškareva, Natalia Lvovna (1997): Častnaja žizń russkoj ženščiny: Nevesta, žena, ljubovnica (X–načala XIX vv.). Moskva: Ladomir.
Toporkov, Andrej Lvovič (1995): Erotika v russkom foĺklore. Moskva: Ladomir.