Mnohokrát jsem si kladl otázku. Jaké byly základní hodnoty našich předků, díky kterým úspěšně přečkali celé věky, zachovali si pozoruhodnou návaznost dokonce až na pradávný všem indoevropanům společný, kořenový jazyk, udrželi si zvyky, osídlili obrovské území. Nebo se dokonce pro mnohé stali slované celkově hodnotově přitažlivými tak, že přecházeli na slovanský způsob života, přejali slovanský jazyk a začlenili se do slovanské společnosti?
O jakých hodnotách je tedy vlastně řeč a odkud začít? Jak získat a popsat vhled do smýšlení např. raně středového nebo ještě dávnějšího člověka, dosud neovlivněného násilným zásahem do přirozeného duchovního a hodnotového vývoje?
Snad mohu začít od samotného pojmenování slovan. Původ není dosud zcela vyjasněn, významově snad označuje lid znalého slova (baltoslovanské národy jsou původnímu tzv. indoevropskému jazyku nejblíže ze všech indoevropanů) nebo také uctívači svatého slova – tedy podobný význam jako má slovo brahmán (člověk slova). Odkazuje to tedy na původní řeč společnou jako kořen všem indoevropanům. Zajívavá je také možná příbuznost se v sanskrtu dochovaným pojmem šravas, což se překládá jako sláva. (převzato z přednášek Mgr. Jana Kozáka). Kult slova a slibu nebyl vlastní jen slovanům, ale v širším kontextu i indoevropské jazykové rodině. Člověk, který nedržel slovo nebo neplnil daný slib (např. nevracel půjčené peníze) byl ve starém Řecku nazýván jako atimios – tedy člověk beze cti a bez hodnoty a v polis ztratil svá občanská práva a byl zavržen divy/bohy. Od seveřanů se pro takového výtečníka dochovalo sousloví warg i véum (vlk ve svatyni).
Archaický člověk nepřemýšlel jako člověk dnešní doby. Duše dávného člověka např. starého slovana nebo kelta byla jiná, např. nerozlišoval mezi tím co si myslí a tím co vyjadřuje navenek. K tomuto jevu, kterému se dnes říká archetyp persony (tedy, že si člověk něco myslí, ale na venek vyjadřuje jen to, co předpokládá, že bude okolím přijímáno) vznikl vytržením části duševní/psychické síly, když přišlo nové náboženství a archaický člověk ho musel přijmout pod hrozbou popravčí sekery, prodání do otroctví či zmrzačení a najednou tak musel na venek začít vykazovat něco jiného, než skutečně cítil uvnitř.
Dávný/archaický člověk nerozlišoval mezi světským a náboženským (profánním a sakrálním) – to obojí bylo součástí nerozlišené jednoty světa, tak jak ho chápal, jednoty celého vesmíru, který byl stvořen z prvopočátečního chaosu (z oceánu nevědomí tak, jak to nazval C. G. Jung; tedy bezčasí, nerozlišenost, prázdnota, temnota, neoddělenost). Před stvořením řádu nebylo nebe a země od sebe odděleno a nebyl tak možný vznik života. Muselo dojít k oddělení nebe a země (mužského a ženského principu), aby vznikl prostor pro zárodek vědomí a tak i pro život. Tento proces zrození vědomí je v dochovaných mýtech vyjadřován např. obrazem zárodku (zárodku vědomí) ve vejci.
Chaos, tedy jakýsi praoceán nevědomí či nejzazší nerozlišenost, má sám o sobě tvůrčí síly, které z něj vzešly a kosmos se rodí z chaosu. Chaos je ta potřeba „překonat“ aby mohl být kosmos.
Řád světa, který stvořili divy, je chápán jako krásný a dobrý. Proto ho staří Řekové nazývali kosmos (z řec. kosmeín – zdobit, krášlit). Ochránci řádu, aby se nevrátil zpět do stavu chaosu, jsou divy (bohové, tedy pravzory lidského jednání – archetypální síly), ale i lidé. Lidé řád udržují obřadem a účastí na něm a také dodržováním mravního řádu, který lidé dostali od divů. Na mravním jednání a účasti na obřadech závisel celý svět, ale nejen jeho existence, ale i to, aby dobře fungoval.
Díky takovému celostnímu vědomí nepotřebovali dávní lidé nauku. Stačilo jim vědomí věčného řádu. S tím souvisí i pozdější násilná forma christianizace, protože raně středověký kmen/národ nemohl křesťanství přijmout prostě proto, protože by přestal existovat jako kmen. A misie bez užití síly byly u slovanů zoufale neúspěšné.
Důvody proč tomu tak bylo, byly značně složité. Abychom pochopili souvislosti musíme se zkusit na věc podívat pohledem mysli archaického člověka a jeho hodnot. Dnes totiž máme sklon, ovlivněni vývojem posledních cca 1100 let, chápat tento proces „pouze“ jako změnu nějakého náboženství v jiné. Tedy jen jako jakýsi vztah jednotlivce k bohu, divům či jiné svátosti, které se projevuje ve zformalizovaném uctívání nějaké formy kultu, základem však vždy zůstává „akt víry“. Použít termín náboženství k pojmenování celostního (vědomeckého) chápání našich dávných předků z doby přirozeného duchovna se z podstaty jeví jako nevhodný a dost problematický.
I naši dávní předkové měli „akt víry“, tedy osobní vztah k duchovním silám, ale jejich pojetí uchopování světa bylo vědomecké – tedy celostní (označuje se to i nepříliš povedeným pojmenováním archaická totalita – tedy něco co v dávné době prostupovalo všechny danosti života a všechny životní souvislosti). Vesmír, svět, lidské společenství tvořily nerozdílný celek spojený obecným povědomím věčného řádu. Tento řád k lidem přišel od divů/bohů a byl jimi strážen, byl však nadlidský a vědomí přesahující (transcendentní) a tak považován za svátost sám o sobě. Takový řád byl do života zahrnut jako soubor zvyků (tradice), tvořil souhrn obecně akceptovaných obrazů světa, vzorů chování a řádu společenského života včetně zákonů (zákon je živý zvyk). Celostnímu vnímání světa je naprosto cizí dělení života na z celosti vytržené části – soukromé vs. veřejné, světské vs. sakrální, právní vs. náboženské atp.
Např. když se bulharský chán Boris obracel na papeže Mikuláše I. a dělal si starost s tím, jestli budou moci bulharské ženy po křtu i nadále odívat kalhoty a zda bude možné nosit před vojskem odznak koňského ohonu, tak jen těžko mohl pochopit papežův povzdech, když mu odpověděl, že spolu s poučením o věcech božských, žádá i světské zákony. Pro chána Borise všechny tyto záležitosti patřily do stejného řádu světa a života, který není světský, ale ani božský, i když je nadlidský a věčný. Takto nabytý řád se stal společenskou smlouvou (jakousi nepsanou „ústavou“).
„Člověk a bohové jsou podílníky na jednom rozumu. Když jsou podílníky na jednom rozumu, tak je mezi nimi společenství rozumu. A když rozum je zákonem, tak jsou spolu zákonem spojeni lidé a bohové a tvoří jednu obec.“
(Marcus Tullius Cicero – O zákonech, 1. stol. př.n.l.)
Pro pojem, který bychom dnes nazvali zákonem, by naši slovanští předkové použili výraz pravъda (známá je např. Ruská Pravda Jaroslava Moudrého). Tato pravъda však nebyla chápána jako to chápeme dnes – tedy jako stav skutečnosti. V původním významu šlo o proces (tedy něco živoucího) k dosažení smíru ve společnosti. Ve významovém protikladu by k pojmu pravъda stál pojem křivý. Proto pokud je někomu činěno bezpráví, tak dodnes říkáme, že se mu děje křivda nebo také známe pojem pro člověka působícího křivdy, a říkáme, že je to křivák (vzpomeňte na řecký pojem atimios pro člověka beze cti zmíněný výše). Slovo pravъda je odvozeno od slovesa praviti, které dnes chápeme jako mluvit, říct, ale původní význam byl takový, jaký se nám dochoval v příbuzných slovech jako opraviti, napraviti, tj. uvádět do stavu, který není křivý – tedy narovnávat. Dějové jméno pravъda tak neoznačuje stav, ale proces (kníže Michal novgorodský: „a mně dai bogъ ispraviti pravda novgorodskaj“). Cesta pravdy je cestou napravování, narovnávání křivého, tedy procesem aktivního hledání správné, přímé, nekřivé cesty.
Proces hledání pravdy – napravování křivého, nebyl stavem nebo souborem norem, ale byl postupem totožným s postupy tzv. demokratické kmenové společnosti (či rodové demokracie) na sněmech, na kterých se dělala politická rozhodnutí, soudy, kultovní shromáždění a trhy. Na sněmech byla narovnávána pravda při projednávání věcí veřejného zájmu. Kmenové shromáždění (sněm) chránilo vzájemnou rovnost jedinců, jejich osobní svobodu i majetek. Kmen byl garantem těchto věcí. Tato funkce náležela ještě hlouběji v minulosti kmenovému králi. Indoevropané označovali krále slovem rek – latinsky rex, sanskrtem rája, storohornoněmecké ríhi (říše). Slovo král je odvozeno významově od napravování, narovnávání, napřimování. Úlohou takového kmenového krále bylo udržovat společnost jednotnou a harmonickou, a to spíše mírnými prostředky než donucováním. Slované jako mnozí jiní tento původní význam v jazyce ztratili a nahradili je výrazem vladyka nebo od Gótů přejatý výraz knedzъ (kníže) – to již významově nemělo s narovnáváním nic společného.
Spravedlnost je jádrem řádu v lidské společnosti. (slované by řekli pravdou). Divy/bozi si přejí, aby panovala spravedlnost. Králové mají vládnou tak, aby život na zemi co nejvíce připomínal zlatý věk – věk kdy vládli bohové a nebylo třeba se starat o pravdu/spravedlnost a o křivdy. Tam kde se dějí křivdy, kde se nikdo nestará o spravedlnost, tak přichází bohové, ke kterým každá ta křivda volá a postihují celou společnost. Křivda se může dít jednomu člověku, ale trest přijde pro všechny. Toho se lidé ve starověku neuvěřitelně báli.
Odplata bohů přijde i když je křivda spáchána nevědomě, lidé totiž nemají být nevědomí (nevědomost, sans. avidjā – falešné ztotožňování se s tím, co není naší podstatou; mylné představy; nesprávné poznání. Opakem je pak vidyā). Příkladem může být báje o Oidipovi, nevěděl, že zabil svého otce a že spí se svou matkou. Nikdo ho poté, co páchal křivdy nechtěl přijmout, protože spolu s ním kráčelo miasma, ta poskvrna a urážka bohů a kamkoliv by vstoupil, tam by se mohl projevit „boží trest“ (tedy přeneslo by se to tam s ním).
Pojďme ale zpět k významovému kořenu slova pravda. Slovanskou pravdu můžeme chápat jako nikdy nekončící dosahování spravedlivého stavu. Přičemž normou byl nejpíše slovanský mirъ. To byl stav smíru, rovnováhy rozdílných mínění a snah a byl vztažen na vnitřní stav společnosti (tedy ne ve významu stavu bez války, jak to chápeme dnes). Proto výraz mirъ také znamená „svět“. Svět uvnitř společnosti – uvnitř pomeria (pomerium – posvátná hranice, za kterou už vládnou jiní bohové a zlé nepřátelské síly, Římané výraz převzali od Etrusků). Na míru má podíl každý jednotlivec, stejně jako ho má na společnosti rovných a svobodných lidí v kmeni/národě, proto má mír také význam „čest, vážnost“, určuje společenský stav člověka.
Kdo svým jednáním a charakterem narušoval mír nebyl čestným člověkem, byl oním atimiem (řec. atimios) člověkem beze cti a hodnoty a např. ve starověkém Řecku se mu mohlo stát, že byl ostrakizován – za narušování míru odeslán z polis na 10 let do vyhnanství.
Stavu míru se dosahuje jednomyslností – to je také jeden z významů toho slova. Jednomyslnost je známá zásada slovanského sněmu, který neznal většinové rozhodnutí, bez toho by nebylo možné zachovat nedělitelný mirъ. Taková jednota řádu už nepodléhala dalšímu stupni rozhodování – naplňovala mír (Mir nesudim – mír není souditelný – ruské přísloví). Byl věčným řádem společnosti a jako takový byl mimořádně posvátný.
Samotné slovo mirъ bylo zřejmě převzato od indoíránských kmenů. Ti měli boha zvaného Mithra (překládá se jako přítel), který byl silou sjednocující lidi v uspořádaném společenství a dbá o ně tím, že stráží mír, tj. dohody a smlouvy. Slované převzali od indoiránců i pojem pro Mithrovu činnost, jatati, jatovati – umísťovati lidi na jejich vlastní, správné, náležité místo. Od tohoto slovesa se odvodilo podstatné jméno jato, jata – shromaždiště, obřadní místo, kde se shromažďuje mir – ve smyslu shromáždění, sněmu. Od slova jata pak máme dodnes v jazyce jeho zdrobnělinu jatka. Slovo jatka byl ještě ve staročeštině výraz pro obětiště – posvátné místo, kde se schází předáci ke sněmům a obřadním hostinám. Kdo při vás jatá ten je váš prijatel – tedy přítel.
Podobnou činností jako jatování bylo i napravování pravdy, jedno se vztahovalo k uspořádání lidské společnosti a druhé spíše k narovnávání křivd a sporů – oběma se pak dosahovalo míru. Takto vznikal zákon (společenská smlouva) kmenových společností. Toto pojetí bylo narušeno až s příchodem nového invazivního náboženství, které prosazovalo „boží“ zákon – tedy autoritativní a jednou pro vždy daný předpis. Tyto jazykovědné předpoklady byly pozoruhodně potvrzeny i etnologickým zkoumáním kmenových společností v Indii (Ch. von Führer-Haimendorf) – člověk je součástí uspořádaného světa (slovan by řekl míru), vzniklého v prapůvodním mýtickém čase a od té doby nezměněného. Jakékoliv narušení řádu tak ohrožuje nejen jednotlivce, ale přímo celou společnost a to v samotných základech. Pokud k nemorálním (slovan by řekl křivým) činům dochází, je třeba jejich neblahé účinky hned napravit (napraviti, narovnati pravdu, říkali slované), buď obřadem nebo potrestáním viníka.
Narušení takového přirozeného společenského mravního řádu bylo u přírodních kultur zpravidla velice přísně trestáno, např. vyhnanstvím nebo bezprávným stavem pro daného jedince. Vyhnanství je pak v tvrdých přírodních podmínkách jakousi apartní formou trestu smrti. Člověk se ocitá bez ochrany a je zavržen bohy své společnosti. Narušení řádu byla totiž urážka bohů a společenskému řádu hrozilo upadnutí zpět do předvědomého stavu chaosu, svárů a válek.
Zdroje:
Dušan Třeštík, Studie: Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů, Český časopis historický, 3/1994, roč. 92, str. 423 – 457 https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:c7ec3ef3-45b9-11e1-1457-001143e3f55c?page=uuid:c7ec3ef4-45b9-11e1-1457-001143e3f55c
Jarmila Bednaříková, přednáška Myšlení a etika starověkých civilizací; https://www.youtube.com/watch?v=l-SOTM7oXTM
Marie-Louise von Franz, Mýty o stvoření (modely lidského sebeuvědomování)
Petr KNOTEK (Pjér la Šé’z) , přednáška Persona versus Stín, https://www.youtube.com/watch?v=uO37NxWUt5c
Text sepsal 12.09.2024 Ondřej Chranibor Palík