Christianizace Slovanů - Dušan Třeštík

opis stránky: Christianizace Slovanů - Časopis Vesmír (vesmir.cz)

Christianizace Slovanů

Křest nařízením shora?

Christianizace zaalpské Evropy, tedy i Slovanů, měla jen málo společného s pozdější funkcí křesťanství v evropské kultuře. Proč a v jakém smyslu přijali barbaři zaalpské Evropy učení, které jim bylo cizí? Historikové se shodují v tom, že nešlo o spontánní „akt víry“ (jako v antice), nýbrž o jakýsi „křest shora“, jímž se řešily vnitropolitické i zahraničněpolitické problémy. Konflikt mezi pohanstvím a křesťanstvím na našem území nebyl konfliktem dvou náboženství. Pohané se neobávali křesťanství samotného, ale změny. Zákon a způsob života křesťanů jim sám o sobě nebezpečný nepřipadal, ale nebezpečné se zdálo přijmout jej za vlastní.

Obavy z rozsáhlé ofenzívy Ludvíka Němce proti Slovanům, vyvolané jeho akcí proti Obodritům v roce 844, vedly Čechy k tomu, aby se jí pokusili diplomaticky čelit tím, že vyšlou svá knížata k Ludvíkovi, aby od něho přijala křest. To by znamenalo, že kmen se bez žádné přímé souvislosti se státotvornými procesy a pod přece jen ne příliš silným vnějším nátlakem dobrovolně rozhodl přijmout křesťanství. Byl by to v dějinách christianizace Slovanů zcela ojedinělý případ z toho jednoduchého důvodu, že kmen prostě křesťanství přijmout nemohl, neměl-li přestat existovat jakožto kmen.

Důvody pro to byly značně složité a abychom je skutečně pochopili, musíme se znovu vrátit k širším aspektům christianizace, viděným z hlediska „pohanů“. Chápeme totiž v křesťanské tradici tento proces mimovolně jako změnu náboženství, které je vztahem jednotlivce k bohu, bohům či nějakému jinému sacrum, projevujícímu se ve zformalizovaném uctívání (kultu), základem však zůstává „akt víry“. To platí více či méně nejenom pro křesťanství, ale pro většinu „vysokých“ náboženství, vůbec ale nelze tohoto modelu použít pro „náboženství“ archaických společností, ne snad proto, že by tu „akt víry“ neexistoval, že by „pohané“ neměli osobní vztah k svým bohům, ale proto, že zde se to, co bychom v tomto smyslu považovali za náboženství, rozplývá v archaické totalitě, sloužící těmto společnostem k myšlenkovému uchopování světa ve všech jeho dimenzích. Archaické totalitě je naprosto cizí naše dělení života na autonomní sféry, hospodářskou a myšlenkovou, soukromou a veřejnou, světskou a sakrální, právní a náboženskou. Zde bylo sakrální bez rozdílu vše, co překračovalo rámec všednosti, vše, co mělo nějaký smysl, počínaje rituálním obděláváním polí přes rituální požívání pokrmu až po zákony a společenský pořádek. Vesmír, svět a lidská společnost tvořily nerozdílný celek, držený pohromadě ani ne tak nějakým „učením“, analogickým křesťanskému, nýbrž jakýmsi obecným povědomím věčného řádu, který není božský v tom smyslu, že by byl v rukou bohů a byl jimi strážen, je však nadlidský a transcendentní, tedy sakrální, i když nemá přímou souvislost s uctíváním bohů, to jest s náboženstvím. Reálně tento řád existuje jako tradice, tvořící souhrn obecně akceptovaných obrazů světa, vzorů chování a norem společenského života včetně zákonů.

Bulharský chán Boris měl proto pravdu, jestliže se papeže Mikuláše I. starostlivě dotazoval, zda budou moci bulharské ženy po křtu i nadále odívat kalhoty a zda bude možné nosit před vojskem odznak koňského ohonu. Sotva chápal papežovo naříkání na to, že spolu s poučeními o věcech božských žádá i světské zákony, pro něho náležely všechny tyto záležitosti do stejného řádu světa a života, který není ani světský, ale ani božský, i když je nadlidský a věčný.

Tradice řídící život archaických společností tak byla řádem, fungujícím jako jejich jakási „ústava“. Takovéto zákony, takováto ústava, mohou platit jen pro určitý soubor lidí a na určitém území, nemohou mít žádnou universální, božskou či morální platnost, nemohou platit pro veškeré lidstvo (s výjimkou barbarů, „pohanů“, „primitivů“ a jiných nelidí, samozřejmě, v tom jsme zůstali stejní). Tím se „pohanství“ podstatně lišilo od křesťanství, jehož božský zákon si činil nárok na universální, všelidskou platnost a zároveň tak degradoval ty, kteří se mu nepodřizovali, na „pohany“, s nimiž byla jakákoliv komunikace na společné úrovni vyloučena. Franská církev používala zákazu společného stolování s pohany jako prostředku nátlaku při své misii, především mezi alpskými Slovany. Cyklus kázání k pohanům, zachovaný v řezenské knihovně, uvádí mezi otázkami určenými pohanům žádajícím si křest také otázku, zda se nechtějí dát pokřtít proto, aby mohli jíst s křesťany u jednoho stolu. O uplatňování tohoto nátlaku na pohany v praxi vypráví Conversio Bagoariorum. Podle něho jakýsi Ingo – zřejmě kněz – žijící v Korutanech zval k sobě na hostiny pohanské šlechtice i jejich křesťanské otroky. Šlechtice však, jakožto pohany, nechával sedět jako psy přede dveřmi, zatímco otroky nechával sedět u stolu. Tím samozřejmě nutil šlechtice, aby přijali křest. Tento motiv se objevuje i v Kristiánově legendě. Podle ní musel český kníže Bořivoj, když se dostavil ke svému pánovi Svatoplukovi na Moravu, sedět po způsobu pohanů na podlaze před stolem. Arcibiskupu Metodějovi ho přišlo líto a řekl mu: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět.“ Bořivoj se dal tím pohnout k tomu, aby přijal křest. Podobně v citovaných ponaučeních Bulharům zakazoval papež dělení úlovku mezi lovci, křesťany a pohany, „aby se totiž nezdálo, že věřící, byť v malém, obcuje s nevěřícím“, protože pohan by se mohl chlubit tím, že „křesťan se s ním stýká“.

Pohané byli na rozdíl od křesťanů k cizím náboženstvím naprosto tolerantní, uznávali, že každá společnost má svůj zákon a mrav, onen výše zmíněný věčný řád, tak jako nepochybovali o tom, že každá země má svůj střed (všeho, ne jen nějakého partikulárního světa), ten střed, jímž byla pro Čechy nepochybně hora Říp. Svět pro ně byl jeden, samozřejmě ten jejich, neviděli však žádný protiklad v tom, že ostatní společnosti mají také světy. V Polsku byli ještě v prvé polovině našeho století vesničané přesvědčeni, že středem světa je kostel v jejich vesnici, připouštěli to ale ochotně i pro kostely v ostatních vesnicích. Někdy okolo poloviny 12. století byl slepý slovanský žebrák v Merseburgu přítomen zázraku způsobenému sv. Jindřichem (císařem Jindřichem II.) a komentoval ho takto: „Ten Jindřich je přece Němec a pomáhá jen Němcům, mně ale a lidem mého kmene ještě nikdy neprokázal dobrodiní.“ Nechtěl tím říci, že německý svatý je již pro svůj původ nepřítelem Slovanů, vyjadřoval pouze samozřejmé přesvědčení, že každá země má své bohy, jejichž působení je omezeno na tuto zemi a lid. Svatý Jindřich byl pro něho bohem kmene Němců a nemohl proto nijak působit na kmen Luticů. Tato tolerance vedla k tomu, že pokud křesťanství nezasahovalo do vnitřních záležitostí kmene, nebudilo žádný zájem. I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží.

Je proto pochopitelné, že latinské prameny jednající o změně náboženství u Slovanů nemluví o změně víry (fides), nýbrž zákona (lex), a stojí tedy v tomto případě alespoň částečně na stanovisku pohanů. Nelze to však dost dobře vysvětlovat tím, že kmenová společnost považovala náboženství za jeden z prvků zvykového práva, tak archaické společnosti nikdy neuvažovaly. Slovem, jež latinští autoři překládali jako lex, nebyl „zákon“, nýbrž pravyda. To mělo na Rusi také význam „zákon, zákoník“ (známá je Ruská Pravda Jaroslava Moudrého), to však nebyl vůbec jeho původní význam, stejně jako původní není význam dnešní, „to, co je pravdivé, co odpovídá skutečnosti“. V původním významu vystupoval základ tohoto slova v sémantické opozici pravy – krivy (pravý – křivý), která již velmi dávno splynula s opozicí desny – levy (pravý – levý). Obě měly výrazné hodnotové zabarvení, stály asi na té pozici v celkovém obrazu světa, vystavěného na systému binárních opozic, na níž se v našem systému nachází pár „dobrý – špatný“. Ze staré opozice se dnes zachovala jen její druhá část, například v českém hovorovém křivák, „špatný, obmyslný člověk“.

Kmenové shromáždění chránilo vzájemnou rovnost jedinců, jejich osobní svobodu i jejich majetek. Kmen (raněstředověký gens) tak byl prostřednictvím svého orgánu garantem svobody a vlastnictví svých příslušníků, byl vlastně jakousi asociací rovných a svobodných vlastníků půdy, germánského odalu (odtud Adel – „šlechta“) a slovanské dědiny.

Původně náležela tato funkce kmenovému „králi“. Indoevropané měli kdysi „krále“ označované jako rek (latinský rex, sanskrtský rája, irský rí a také sem patřící starohornoněmecké ríhi, „říše“). Toto slovo bylo odvozeno od „napravování, narovnávání, napřimování“ (ke srovnání: sanskrtské rjú, „pravý, přímý“ a latinské rectus s týmž významem). Úlohou rexe bylo napravovat konflikty, udržovat společnost jednotnou a harmonickou, a to spíše mírnými prostředky než donucováním. Byl totiž nejspíše pouhým sakrálním králem, hlavním obětníkem za lid. Slované toto slovo, jako mnozí další Indoevropané, během doby ztratili a nahradili je termínem vladyka, utvořeným od vlad, „vládnu“, které již s „narovnáním pravdy“ nemělo nic společného, stejně jako později od Gótů přejatý termín knędzy, „kníže“. Garantem „pravdy“ zůstal nejspíše již velmi dávno kmen.

Slovanskou „pravdu“ můžeme chápat jako nikdy nekončící dosahování „správného“ stavu, určité nezformulované normy, která nebyla totožná s právem, měla mnohem širší platnost. Touto pravdou byl nejspíše slovanský miry. Ten nebyl nedostatkem války jako dnes, byl především smírem, rovnováhou rozdílných mínění a snah, byl vztažen na vnitřní stav společnosti a ne (alespoň ne prvotně) na její vztah k ostatním společnostem. Ukázali jsme si výše, že kmenová společnost byla světem pro sebe, proto znamená miry také „svět“. Každý jednotlivec má na tomto míru podíl, stejně jako ho má na společnosti rovných a svobodných lidí, jíž byl kmen, proto má mír také význam „čest, vážnost“, určuje sociální status člověka. Míru se dosahuje jednomyslností (to je také jeden z jeho významů), tedy podle známé zásady slovanského sněmu, který neznal většinová rozhodnutí, právě proto, aby byl zachován nedělitelný miry, jednota řádu kmenové společnosti. Jednomyslné rozhodnutí sněmu již nepodléhalo žádné instanci, naplňovalo mír. „Mir nesudim“, mír není souditelný, říká staré ruské přísloví. Byl věčným řádem společnosti a jako takový byl samozřejmě eminentně sakrální, i když nepodléhal přímo žádnému z bohů.

To vše, co jsme si zde rekonstruovali pro Slovany na základě buď jak buď ne zcela jednoznačných jazykových fakt, odpovídá až překvapivě přesně empiricky zjišťovaným etnologickým faktům. Ch. von Führer-Heimendorf sestavil na základě výzkumu kmenových společností na indickém subkontinentu, od těch nejprimitivnějších až po rozvinuté, seznam eticko-právních představ a všude zjišťoval na prvém místě základní přesvědčení, že člověk je součástí uspořádaného světa (Slovan by řekl míru), vzniklého v prapůvodním, mýtickém čase a od té doby nezměněného. Jakékoliv narušení jeho řádu ohrožuje proto nejenom jednotlivce, ale především celou společnost v samotných základech její existence. Pokud k takovým nesprávným (ne nemorálním, Slovan by řekl „křivým“) činům dochází, je třeba jejich neblahé účinky hned napravit (napraviti, narovnati pravdu, říkali Slované), buď příslušným rituálem, nebo potrestáním viníka, tedy „náboženskými“ i „právními“, z hlediska dané společnosti však totožnými prostředky.

Co to vše tedy znamenalo pro „pohany“ stojící před otázkou, zda přijmout křesťanství či ne? Především to, že každý, kdo se při křtu odřekl „ďábla“, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem. Proto nemohla mít misie zaměřená na jednotlivce v kmenových společnostech prakticky žádnou naději na úspěch, ledaže přišla v době, kdy se tato společnost rozkládala a jednotlivci, zejména ovšem aristokracie, si mohli dovolit ignorovat normy společenského chování.

Hranice, kterou křtěnec překračoval, když vstupoval do kádě se svěcenou vodou, byla pro něho osobně opravdu definitivní. Uvědomil si to roku 694 fríský kníže Radbod, i když teprve v poslední chvíli. Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů, jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Na to Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Ve společnosti, která se skládala stejně tak z živých jako jejich mrtvých předků, to bylo vskutku něčím nepředstavitelným. Ve Skandinávii nazývali křesťanské neofyty fraendaskom, „ostuda rodiny“, anebo aettarspillir, „ničitel rodu“. Knížata se s tím, na rozdíl od Radbota, většinou smířila, spíše jim, jako franckému Chlodovíkovi nebo ruského Svjatoslavu, vadilo, že se vystaví posměchu družiny. Rozchod s předky, obtíženými tradičními omezeními moci, ukládanými jim kmenovou společností, byl pro ně spíše výhodný.

Pro kmenovou společnost jako celek bylo však křesťanství mnohem větším problémem. Její existence se zakládala na tradici, na tom, že celý řád světa a společnosti byl chápán jako model vzniklý v prvotním, mýtickém čase a od té doby udržovaný při životě neustálým opakováním, tak jako se opakují jevy přírodního cyklu. Bylo to důležité zejména u zemědělců, jakými byli Slované, protože nebylo vůbec jisté, zda se životadárný koloběh přírody udrží, že letošní neúroda, letošní dobytčí mor, tato jarní povodeň není definitivní. O vratkosti přírodního cyklu se lidé přesvědčovali neustále a bojovali proti ní tím, že napomáhali příznivému výsledku opakováním činností ať již z našeho hlediska racionálních (např. včasné orby), nebo magických (např. malováním vajíček na jaře). Byla to pro ně jediná záruka, vždyť lidé napomáhali přírodnímu cyklu odedávna a bylo tedy zřejmé, že se udržel právě proto a že bez toho by se zhroutil. Platilo to analogicky pro cyklus narození a smrti lidí nebo udržení uspořádané společnosti. Nic tu nemohlo být nebezpečnějšího než nevyzkoušená novota.

Křesťanství se na Island dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na althing (sněm starších), dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Vážnější ovšem bylo, když se v Norsku, k němuž Island patřil, prosadil Olaf Trygvason, který zahájil budování státu ve znamení křesťanství, a to tou nejtvrdší metodou: kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země. Jeho misionáři se na Islandu pokoušeli nejprve postupovat také touto metodou, snažili se především ničit pohanské svatyně. To si althing ovšem nenechal líbit a prohlásil je za psance. Aby se to neopakovalo, vydal althing usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se ale nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf se rozhněval a dal zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku. Na Island poslal poselství s výzvou, aby přijali křesťanství, jinak že budou rukojmí popraveni. Loď poslů přistála právě v okamžiku, kdy zasedal althing. Ten zprvu nechtěl vůbec posly na sněm připustit a hrozil jim zbraněmi. Pak ale ustoupil a dovolil, aby se poslové Gizur a Hjalti dostavili i se svým ozbrojeným doprovodem. Sněm vyslechl jejich dlouhou řeč velmi vážně. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jakými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Historky o tom, jak vráží odbojnému pohanovi rozžhavenou tyč do hrdla a jinému dává přiložit na břicho kotel s rožhaveným uhlím, zde musely zapůsobit. Řeč stíhala řeč, rozhodnutí se však neblížilo. Naopak, Islanďané se rozdělili na dvě strany, které se střetly tak, že hrozilo, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir se stáhl do přístřešku, který pro něho byl podle starého mravu na sněmovním poli vybudován, a setrval tu v osamění po celý zbytek dne a noc. Příštího dne pronesl velikou řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky, totiž zničením „míru“, tj. nejenom právního řádu, v němž stála islandská společnost (a který u Slovanů nesl jméno pravdy). Aby byla tato jednota zachována, navrhl jako řešení to, že sice se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí, a že bude také dovoleno zabíjet nemluvňata a pojídat koňské maso. To uspokojilo obě strany, althing tento zákon přijal a Island se stal křesťanskou zemí.

Tak nějak si musíme představovat rámec rozhodování o křtu a také výsledný kompromis, k němuž se dospělo na Moravě a pak v Čechách. Na Moravě byl po přijetí křesťanství pohanský kult praktikován i veřejně, přestože Metoděj dal do svého Zákona sudneho ljudem umístit ustanovení o přísných trestech za konání pohanských obětí v soukromých dvorech. V samotném centru Velké Moravy, na předpolí knížecího hradu v Mikulčicích, stála současně s křesťanskými chrámy od poloviny 9. století pohanská svatyně.1)

Poznámky

1) /Redakčně kráceno; podrobněji viz Český časopis historický 92, 1994, č. 3/

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Dušan Třeštík

PhDr. Dušan Třeštík, CSc., (*1933) vystudoval Filozofickou fakultu UK. V Historickém ústavu AV ČR se zabývá dějinami raného středověku. Je autorem knih Kosmova kronika (1968); Románské umění v Čechách a na Moravě (1983); Počátky Přemyslovců (1981); Počátky Přemyslovců – Vstup Čechů do dějin (510–935) (1997). Mysliti dějiny (1999); Vznik Velké Moravy (2002); Mýty kmene Čechů – 7. až 10. století (2003); Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005) a spoluautorem dalších. Je členem redakční rady Českého časopisu historického. V roce 2005 byl zvolen do Učené společnosti ČR.

Hodnoty dávných slovanů – pravda a mír

Mnohokrát jsem si kladl otázku. Jaké byly základní hodnoty našich předků, díky kterým úspěšně přečkali celé věky, zachovali si pozoruhodnou návaznost dokonce až na pradávný všem indoevropanům společný, kořenový jazyk, udrželi si zvyky, osídlili obrovské území. Nebo se dokonce pro mnohé stali slované celkově hodnotově přitažlivými tak, že přecházeli na slovanský způsob života, přejali slovanský jazyk a začlenili se do slovanské společnosti?

O jakých hodnotách je tedy vlastně řeč a odkud začít? Jak získat a popsat vhled do smýšlení např. raně středového nebo ještě dávnějšího člověka, dosud neovlivněného násilným zásahem do přirozeného duchovního a hodnotového vývoje?

Snad mohu začít od samotného pojmenování slovan. Původ není dosud zcela vyjasněn, významově snad označuje lid znalého slova (baltoslovanské národy jsou původnímu tzv. indoevropskému jazyku nejblíže ze všech indoevropanů) nebo také uctívači svatého slova – tedy podobný význam jako má slovo brahmán (člověk slova). Odkazuje to tedy na původní řeč společnou jako kořen všem indoevropanům. Zajívavá je také možná příbuznost se v sanskrtu dochovaným pojmem šravas, což se překládá jako sláva. (převzato z přednášek Mgr. Jana Kozáka). Kult slova a slibu nebyl vlastní jen slovanům, ale v širším kontextu i indoevropské jazykové rodině. Člověk, který nedržel slovo nebo neplnil daný slib (např. nevracel půjčené peníze) byl ve starém Řecku nazýván jako atimios – tedy člověk beze cti a bez hodnoty a v polis ztratil svá občanská práva a byl zavržen divy/bohy. Od seveřanů se pro takového výtečníka dochovalo sousloví warg i véum (vlk ve svatyni).

Archaický člověk nepřemýšlel jako člověk dnešní doby. Duše dávného člověka např. starého slovana nebo kelta byla jiná, např. nerozlišoval mezi tím co si myslí a tím co vyjadřuje navenek. K tomuto jevu, kterému se dnes říká archetyp persony (tedy, že si člověk něco myslí, ale na venek vyjadřuje jen to, co předpokládá, že bude okolím přijímáno) vznikl vytržením části duševní/psychické síly, když přišlo nové náboženství a archaický člověk ho musel přijmout pod hrozbou popravčí sekery, prodání do otroctví či zmrzačení a najednou tak musel na venek začít vykazovat něco jiného, než skutečně cítil uvnitř.

Dávný/archaický člověk nerozlišoval mezi světským a náboženským (profánním a sakrálním) – to obojí bylo součástí nerozlišené jednoty světa, tak jak ho chápal, jednoty celého vesmíru, který byl stvořen z prvopočátečního chaosu (z oceánu nevědomí tak, jak to nazval C. G. Jung; tedy bezčasí, nerozlišenost, prázdnota, temnota, neoddělenost). Před stvořením řádu nebylo nebe a země od sebe odděleno a nebyl tak možný vznik života. Muselo dojít k oddělení nebe a země (mužského a ženského principu), aby vznikl prostor pro zárodek vědomí a tak i pro život. Tento proces zrození vědomí je v dochovaných mýtech vyjadřován např. obrazem zárodku (zárodku vědomí) ve vejci.

Chaos, tedy jakýsi praoceán nevědomí či nejzazší nerozlišenost, má sám o sobě tvůrčí síly, které z něj vzešly a kosmos se rodí z chaosu. Chaos je ta potřeba „překonat“ aby mohl být kosmos.

Řád světa, který stvořili divy, je chápán jako krásný a dobrý. Proto ho staří Řekové nazývali kosmos (z řec. kosmeín – zdobit, krášlit). Ochránci řádu, aby se nevrátil zpět do stavu chaosu, jsou divy (bohové, tedy pravzory lidského jednání – archetypální síly), ale i lidé. Lidé řád udržují obřadem a účastí na něm a také dodržováním mravního řádu, který lidé dostali od divů. Na mravním jednání a účasti na obřadech závisel celý svět, ale nejen jeho existence, ale i to, aby dobře fungoval.

Díky takovému celostnímu vědomí nepotřebovali dávní lidé nauku. Stačilo jim vědomí věčného řádu. S tím souvisí i pozdější násilná forma christianizace, protože raně středověký kmen/národ nemohl křesťanství přijmout prostě proto, protože by přestal existovat jako kmen. A misie bez užití síly byly u slovanů zoufale neúspěšné.

Důvody proč tomu tak bylo, byly značně složité. Abychom pochopili souvislosti musíme se zkusit na věc podívat pohledem mysli archaického člověka a jeho hodnot. Dnes totiž máme sklon, ovlivněni vývojem posledních cca 1100 let, chápat tento proces „pouze“ jako změnu nějakého náboženství v jiné. Tedy jen jako jakýsi vztah jednotlivce k bohu, divům či jiné svátosti, které se projevuje ve zformalizovaném uctívání nějaké formy kultu, základem však vždy zůstává „akt víry“.  Použít termín náboženství k pojmenování celostního (vědomeckého) chápání našich dávných předků z doby přirozeného duchovna se z podstaty jeví jako nevhodný a dost problematický.

I naši dávní předkové měli „akt víry“, tedy osobní vztah k duchovním silám, ale jejich pojetí uchopování světa bylo vědomecké – tedy celostní (označuje se to i nepříliš povedeným pojmenováním archaická totalita – tedy něco co v dávné době prostupovalo všechny danosti života a všechny životní souvislosti). Vesmír, svět, lidské společenství tvořily nerozdílný celek spojený obecným povědomím věčného řádu. Tento řád k lidem přišel od divů/bohů a byl jimi strážen, byl však nadlidský a vědomí přesahující (transcendentní) a tak považován za svátost sám o sobě. Takový řád byl do života zahrnut jako soubor zvyků (tradice), tvořil souhrn obecně akceptovaných obrazů světa, vzorů chování a řádu společenského života včetně zákonů (zákon je živý zvyk). Celostnímu vnímání světa je naprosto cizí dělení života na z celosti vytržené části – soukromé vs. veřejné, světské vs. sakrální, právní vs. náboženské atp.

Např. když se bulharský chán Boris obracel na papeže Mikuláše I. a dělal si starost s tím, jestli budou moci bulharské ženy po křtu i nadále odívat kalhoty a zda bude možné nosit před vojskem odznak koňského ohonu, tak jen těžko mohl pochopit papežův povzdech, když mu odpověděl, že spolu s poučením o věcech božských, žádá i světské zákony. Pro chána Borise všechny tyto záležitosti patřily do stejného řádu světa a života, který není světský, ale ani božský, i když je nadlidský a věčný. Takto nabytý řád se stal společenskou smlouvou (jakousi nepsanou „ústavou“).

 

„Člověk a bohové jsou podílníky na jednom rozumu. Když jsou podílníky na jednom rozumu, tak je mezi nimi společenství rozumu. A když rozum je zákonem, tak jsou spolu zákonem spojeni lidé a bohové a tvoří jednu obec.“

(Marcus Tullius Cicero – O zákonech, 1. stol. př.n.l.)

 

Pro pojem, který bychom dnes nazvali zákonem, by naši slovanští předkové použili výraz pravъda (známá je např. Ruská Pravda Jaroslava Moudrého). Tato pravъda však nebyla chápána jako to chápeme dnes – tedy jako stav skutečnosti. V původním významu šlo o proces (tedy něco živoucího) k dosažení smíru ve společnosti. Ve významovém protikladu by k pojmu pravъda stál pojem křivý. Proto pokud je někomu činěno bezpráví, tak dodnes říkáme, že se mu děje křivda nebo také známe pojem pro člověka působícího křivdy, a říkáme, že je to křivák (vzpomeňte na řecký pojem atimios pro člověka beze cti zmíněný výše). Slovo pravъda je odvozeno od slovesa praviti, které dnes chápeme jako mluvit, říct, ale původní význam byl takový, jaký se nám dochoval v příbuzných slovech jako opraviti, napraviti, tj. uvádět do stavu, který není křivý – tedy narovnávat. Dějové jméno pravъda tak neoznačuje stav, ale proces (kníže Michal novgorodský: „a mně dai bogъ ispraviti pravda novgorodskaj“). Cesta pravdy je cestou napravování, narovnávání křivého, tedy procesem aktivního hledání správné, přímé, nekřivé cesty.

Proces hledání pravdy – napravování křivého, nebyl stavem nebo souborem norem, ale byl postupem totožným s postupy tzv. demokratické kmenové společnosti (či rodové demokracie) na sněmech, na kterých se dělala politická rozhodnutí, soudy, kultovní shromáždění a trhy. Na sněmech byla narovnávána pravda při projednávání věcí veřejného zájmu. Kmenové shromáždění (sněm) chránilo vzájemnou rovnost jedinců, jejich osobní svobodu i majetek. Kmen byl garantem těchto věcí. Tato funkce náležela ještě hlouběji v minulosti kmenovému králi. Indoevropané označovali krále slovem rek – latinsky rex, sanskrtem rája, storohornoněmecké ríhi (říše). Slovo král je odvozeno významově od napravování, narovnávání, napřimování. Úlohou takového kmenového krále bylo udržovat společnost jednotnou a harmonickou, a to spíše mírnými prostředky než donucováním. Slované jako mnozí jiní tento původní význam v jazyce ztratili a nahradili je výrazem vladyka nebo od Gótů přejatý výraz knedzъ (kníže) – to již významově nemělo s narovnáváním nic společného.

Spravedlnost je jádrem řádu v lidské společnosti. (slované by řekli pravdou). Divy/bozi si přejí, aby panovala spravedlnost. Králové mají vládnou tak, aby život na zemi co nejvíce připomínal zlatý věk – věk kdy vládli bohové a nebylo třeba se starat o pravdu/spravedlnost a o křivdy. Tam kde se dějí křivdy, kde se nikdo nestará o spravedlnost, tak přichází bohové, ke kterým každá ta křivda volá a postihují celou společnost. Křivda se může dít jednomu člověku, ale trest přijde pro všechny. Toho se lidé ve starověku neuvěřitelně báli.

Odplata bohů přijde i když je křivda spáchána nevědomě, lidé totiž nemají být nevědomí (nevědomost, sans. avidjā – falešné ztotožňování se s tím, co není naší podstatou; mylné představy; nesprávné poznání. Opakem je pak vidyā). Příkladem může být báje o Oidipovi, nevěděl, že zabil svého otce a že spí se svou matkou. Nikdo ho poté, co páchal křivdy nechtěl přijmout, protože spolu s ním kráčelo miasma, ta poskvrna a urážka bohů a kamkoliv by vstoupil, tam by se mohl projevit „boží trest“ (tedy přeneslo by se to tam s ním).

Pojďme ale zpět k významovému kořenu slova pravda. Slovanskou pravdu můžeme chápat jako nikdy nekončící dosahování spravedlivého stavu. Přičemž normou byl nejpíše slovanský mirъ. To byl stav smíru, rovnováhy rozdílných mínění a snah a byl vztažen na vnitřní stav společnosti (tedy ne ve významu stavu bez války, jak to chápeme dnes). Proto výraz mirъ také znamená „svět“. Svět uvnitř společnosti – uvnitř pomeria (pomerium – posvátná hranice, za kterou už vládnou jiní bohové a zlé nepřátelské síly, Římané výraz převzali od Etrusků). Na míru má podíl každý jednotlivec, stejně jako ho má na společnosti rovných a svobodných lidí v kmeni/národě, proto má mír také význam „čest, vážnost“, určuje společenský stav člověka.

Kdo svým jednáním a charakterem narušoval mír nebyl čestným člověkem, byl oním atimiem (řec. atimios) člověkem beze cti a hodnoty a např. ve starověkém Řecku se mu mohlo stát, že byl ostrakizován – za narušování míru odeslán z polis na 10 let do vyhnanství.

Stavu míru se dosahuje jednomyslností – to je také jeden z významů toho slova. Jednomyslnost je známá zásada slovanského sněmu, který neznal většinové rozhodnutí, bez toho by nebylo možné zachovat nedělitelný mirъ. Taková jednota řádu už nepodléhala dalšímu stupni rozhodování – naplňovala mír (Mir nesudim – mír není souditelný – ruské přísloví). Byl věčným řádem společnosti a jako takový byl mimořádně posvátný.

Samotné slovo mirъ bylo zřejmě převzato od indoíránských kmenů. Ti měli boha zvaného Mithra (překládá se jako přítel), který byl silou sjednocující lidi v uspořádaném společenství a dbá o ně tím, že stráží mír, tj. dohody a smlouvy. Slované převzali od indoiránců i pojem pro Mithrovu činnost, jatati, jatovati – umísťovati lidi na jejich vlastní, správné, náležité místo. Od tohoto slovesa se odvodilo podstatné jméno jato, jata – shromaždiště, obřadní místo, kde se shromažďuje mir – ve smyslu shromáždění, sněmu. Od slova jata pak máme dodnes v jazyce jeho zdrobnělinu jatka. Slovo jatka byl ještě ve staročeštině výraz pro obětiště – posvátné místo, kde se schází předáci ke sněmům a obřadním hostinám. Kdo při vás jatá ten je váš prijatel – tedy přítel.

Podobnou činností jako jatování bylo i napravování pravdy, jedno se vztahovalo k uspořádání lidské společnosti a druhé spíše k narovnávání křivd a sporů – oběma se pak dosahovalo míru. Takto vznikal zákon (společenská smlouva) kmenových společností. Toto pojetí bylo narušeno až s příchodem nového invazivního náboženství, které prosazovalo „boží“ zákon – tedy autoritativní a jednou pro vždy daný předpis. Tyto jazykovědné předpoklady byly pozoruhodně potvrzeny i etnologickým zkoumáním kmenových společností v Indii (Ch. von Führer-Haimendorf) – člověk je součástí uspořádaného světa (slovan by řekl míru), vzniklého v prapůvodním mýtickém čase a od té doby nezměněného. Jakékoliv narušení řádu tak ohrožuje nejen jednotlivce, ale přímo celou společnost a to v samotných základech. Pokud k nemorálním (slovan by řekl křivým) činům dochází, je třeba jejich neblahé účinky hned napravit (napraviti, narovnati pravdu, říkali slované), buď obřadem nebo potrestáním viníka.

Narušení takového přirozeného společenského mravního řádu bylo u přírodních kultur zpravidla velice přísně trestáno, např. vyhnanstvím nebo bezprávným stavem pro daného jedince. Vyhnanství je pak v tvrdých přírodních podmínkách jakousi apartní formou trestu smrti. Člověk se ocitá bez ochrany a  je zavržen bohy své společnosti. Narušení řádu byla totiž urážka bohů a společenskému řádu hrozilo upadnutí zpět do předvědomého stavu chaosu, svárů a válek.

Zdroje:

Dušan Třeštík, Studie: Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů, Český časopis historický, 3/1994, roč. 92, str. 423 – 457 https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:c7ec3ef3-45b9-11e1-1457-001143e3f55c?page=uuid:c7ec3ef4-45b9-11e1-1457-001143e3f55c

Jarmila Bednaříková, přednáška Myšlení a etika starověkých civilizací; https://www.youtube.com/watch?v=l-SOTM7oXTM

Marie-Louise von Franz, Mýty o stvoření (modely lidského sebeuvědomování)

Petr KNOTEK (Pjér la Šé’z) , přednáška Persona versus Stín, https://www.youtube.com/watch?v=uO37NxWUt5c

Text sepsal 12.09.2024 Ondřej Chranibor Palík

Pirtis

 Pirtis (také známý jako pirts) je tradiční lotyšská lázeň, která má hluboké kulturní a historické kořeny sahající až do předkřesťanských dob. Slovo "pirtis" je odvozeno od lotyšského slovesa "pirt", což znamená "zahřívat" nebo "vařit v páře".

Jak se pirtis užívá:

Základní princip pirtis spočívá v zahřátí těla v páře a následném ochlazení ve studené vodě nebo sněhu. Tento proces se opakuje několikrát a má řadu blahodárných účinků na zdraví.

Proces užívání pirtis zahrnuje následující kroky:

1. Zahřátí v páře: Lidé vstupují do malé dřevěné budovy, kde se nachází pec naplněná kameny. Kameny jsou rozpáleny do vysoké teploty a poté se na ně polévá voda, čímž se vytváří intenzivní pára. V páře se používají svazky březových větviček ("pirtsslota"), kterými se jemně šlehají po těle, což podporuje prokrvení a otevírání pórů.

2. Ochlazení: Po zahřátí v páře následuje ochlazení ve studené vodě nebo sněhu. V zimě se lidé často potápějí do ledové vody v nedalekém jezeře nebo se válejí ve sněhu. V létě se ochlazují ve studené sprše nebo se ponořují do rybníka.

3. Odpočinek: Po ochlazení následuje období odpočinku, během kterého se tělo vrací do normální teploty. Lidé často popíjejí bylinkový čaj nebo vodu, aby doplnili tekutiny.

Účinky pirtis na zdraví:

Pirtis má řadu pozitivních účinků na zdraví, včetně:

• Zlepšení krevního oběhu: Střídání tepla a chladu podporuje prokrvení a zlepšuje krevní oběh.
• Posílení imunitního systému: Pravidelné užívání pirtis může posílit imunitní systém a zvýšit odolnost vůči infekcím.
• Detoxikace organismu: Pocení během pobytu v páře pomáhá odstraňovat toxiny z těla.
• Uvolnění svalového napětí: Teplo a pára pomáhají uvolnit svalové napětí a zmírnit bolesti.
• Zlepšení psychické pohody: Pirtis může pomoci snížit stres, úzkost a depresi.

Kulturní význam pirtis:

Pirtis je nedílnou součástí lotyšské kultury a tradice. V minulosti byla pirtis využívána nejen k očistě těla, ale také k rituálním a duchovním účelům. Věřilo se, že pirtis pomáhá očistit tělo i duši a připravit člověka na důležité životní události, jako je svatba nebo porod.

Zdroje:

• P. Dundure, “Pirts Latvijas kultūrā”, Latvijas Kultūras akadēmija, 2006.
• A. Vīksna, “Latviešu pirts tradīcijas”, Zinātne, 1994.
• V. Celmiņš, “Pirts un veselība”, Avots, 1989.

Poznámka: Užívání pirtis by mělo být konzultováno s lékařem, zejména u osob s kardiovaskulárními problémy nebo jinými zdravotními omezeními.

Nastolení knížete Přemysla Oráče

 Nastolení knížete Přemysla, jak je popsáno v Kosmově kronice, je spíše legendárním než historicky přesným vyprávěním. Přesto nám poskytuje cenné vhledy do představ a ideálů raně středověké společnosti.

Legenda o Přemyslu Oráčovi

Podle Kosmovy kroniky byla česká země po smrti kněžny Libuše zmítána anarchií. Vůdci jednotlivých kmenů se nedokázali dohodnout na novém vládci a země upadala do chaosu. Tehdy se věštba Libuše naplnila a vyslanci byli vedeni k Přemyslovi, prostému oráčovi z vesnice Stadice.

Přemysl byl zastižen při orbě se svým spřežením volů. Vyslanci mu oznámili, že byl vybrán, aby se stal novým knížetem. Přemysl, překvapen a zdráhající se, nakonec přijal jejich nabídku. Zanechal své zemědělské náčiní, symbolicky zlomil hůl, kterou poháněl voly, a vydal se s vyslanci do Prahy.

Příchod do Prahy a nastolení

V Praze byl Přemysl přivítán s velkou slávou. Byl oblečen do knížecích šatů a posazen na knížecí stolec. Poté mu byly předány symboly knížecí moci: meč, žezlo a plášť. Přemysl se stal novým vládcem české země a nastolil pořádek a spravedlnost.

Symbolika

Legenda o Přemyslovi Oráčovi je plná symboliky, která odráží ideály a hodnoty raně středověké společnosti. Některé z klíčových symbolů zahrnují:

• Přemysl jako oráč: Zdůrazňuje spojení nového vládce s lidem a jeho pochopení pro jejich potřeby.
• Zanechání zemědělského náčiní: Symbolizuje Přemyslovu ochotu přijmout novou roli a zodpovědnost.
• Zlomení hole: Představuje zlom s minulostí a začátek nové éry.
• Knížecí šaty a insignie: Symbolizují Přemyslovu legitimitu a autoritu jako nového vládce.

Historický kontext

Ačkoli je legenda o Přemyslovi Oráčovi spíše mýtem než historickou skutečností, odráží důležité aspekty raně středověké společnosti. V této době byla legitimita vládce často odvozována od jeho spojení s lidem a jeho schopnosti zajistit pořádek a spravedlnost.

Závěr

Nastolení knížete Přemysla, jak je popsáno v Kosmově kronice, je legendárním příběhem, který nám poskytuje cenné vhledy do představ a ideálů raně středověké společnosti. Přestože je příběh plný symboliky a mýtů, odráží důležité aspekty politické kultury a společenských hodnot té doby.

Zdroje:

• Kosmova kronika česká
• Přemysl Oráč - Wikipedia

Poznámka: Je důležité si uvědomit, že legenda o Přemyslu Oráčovi je spíše mýtem než historickou skutečností. Přesto nám tento mýtus poskytuje cenné informace o tom, jak si raně středověká společnost představovala ideálního vládce a jak legitimizowała jeho moc.

Obřad nastolení

 Obřad nastolení, někdy také nazývaný intronizace, byl klíčovým rituálem ve starých slovanských společnostech, který symbolizoval předání moci a legitimizaci nového vládce. Ačkoli se konkrétní podoba obřadu mohla lišit mezi jednotlivými kmeny a oblastmi, jeho základní struktura a symbolika zůstávají předmětem fascinujícího studia.

Historické prameny

Nejznámější a nejlépe zdokumentovaný obřad nastolení je ten, který se praktikoval v Karantanii, raně středověkém slovanském knížectví na území dnešního Rakouska a Slovinska. Tento obřad je popsán v několika latinských pramenech z 9. a 10. století, včetně Conversio Bagoariorum et Carantanorum a kroniky Jana z Viktringu.

Průběh obřadu

Karantanský obřad nastolení se odehrával na Knížecím kameni, posvátném místě poblíž dnešního města Karnburg. Nový kníže, oblečený v prostých rolnických šatech, musel nejprve projít řadou symbolických zkoušek, které měly prokázat jeho způsobilost vládnout. Poté byl posazen na Knížecí kámen a představen lidu. Následovala přísaha věrnosti a předání knížecích insignií.

Symbolika

Obřad nastolení byl plný symboliky, která odrážela slovanské představy o moci, legitimitě a vztahu mezi vládcem a lidem. Některé z klíčových symbolů zahrnují:

• Knížecí kámen: Představoval spojení s předky a posvátnost vládcovské moci.
• Rolnické šaty: Symbolizovaly, že kníže pochází z lidu a má sloužit jeho zájmům.
• Zkoušky: Měly prokázat knížecí schopnosti a připravenost nést odpovědnost za lid.
• Přísaha: Zavazovala knížete k dodržování zákonů a ochraně lidu.
• Insignie: Představovaly symboly knížecí moci a autority.

Srovnání s jinými slovanskými tradicemi

Ačkoli nemáme tak detailní popisy obřadů nastolení z jiných slovanských oblastí, můžeme předpokládat, že se v nich objevovaly podobné prvky a symbolika. Například v českém prostředí je znám příběh o nastolení Přemysla Oráče na knížecí stolec, který nese některé paralely s karantanským obřadem.

Závěr

Obřad nastolení byl důležitým rituálem, který ztělesňoval slovanské představy o moci a legitimitě vládce. Ačkoli se jeho konkrétní podoba mohla lišit, jeho základní symbolika zůstává významným svědectvím o politické kultuře a duchovním světě starých Slovanů.

Zdroje:

• Korutanský nastolovací obřad a přemyslovský mýtus - Theatrum Historiae
• Conversio Bagoariorum et Carantanorum - The Latin Library
• Kronika Jana z Viktringu - Monumenta Germaniae Historica

Další studium:

• Slovanská mytologie - Wikipedia
• Raně středověké slovanské státy - [neplatná adresa URL byla odstraněna]
• Knížecí kámen - Wikipedia

Poznámka: Je důležité si uvědomit, že naše znalosti o starých slovanských obřadech jsou často fragmentární a založené na omezených pramenech. Přesto nám tyto prameny poskytují cenné vhledy do slovanské kultury a duchovního světa.

Házení kozla

 Házení kozla je historický zvyk, který se v Čechách udržoval po staletí, ačkoli jeho původ a symbolika zůstávají do určité míry zahaleny tajemstvím.

Historické prameny

Nejstarší zmínky o házení kozla pocházejí ze středověku. V Praze se například kozel házel z věže u Prašné brány na svátek svatého Jakuba. Tato tradice se udržovala až do 18. století.

Symbolika

Původní význam házení kozla není zcela jasný. Některé teorie naznačují, že mohlo jít o:

• Obětní rituál: Kozel mohl být obětován bohům, aby zajistil dobrou úrodu nebo odvrátil neštěstí. Tato teorie je podpořena faktem, že kozel byl často zdoben květinami a stuhami před tím, než byl shozen.
• Symbol plodnosti: Kozel jako symbol plodnosti mohl být shozen z výšky, aby symbolicky oplodnil zemi.
• Zábavná podívaná: Házení kozla se mohlo stát také pouhou krutou zábavou pro přihlížející.

Proměny zvyku

V průběhu času se podoba házení kozla měnila. Původně se pravděpodobně jednalo o skutečné házení živého kozla z věže. Později byl živý kozel nahrazen slaměnou figurínou. V některých místech se kozel také netahal nahoru na věž, ale shazoval se z pódia nebo vozu.

Házení kozla dnes

V současnosti se házení kozla již nepraktikuje v původní podobě. V některých městech, jako například v Dačicích, se však konají rekonstrukce tohoto zvyku jako součást historických slavností. Tyto rekonstrukce mají spíše symbolický charakter a nepoužívají se při nich živá zvířata.

Závěr

Házení kozla je kontroverzní zvyk, který vyvolává řadu otázek o jeho původu a významu. Ačkoli se původní podoba tohoto zvyku již nepraktikuje, jeho odkaz žije dál v podobě historických rekonstrukcí a připomíná nám složitost a proměnlivost lidských tradic a rituálů.

Zdroje:

• Házení kozla z věže - Oficiální stránky Města Dačice
• Staročeské zvyky a obyčeje - HÁZENÍ KOZLA
• Shazování kozla. - Veselé chvíle v životě lidu českého

Poznámka: Je důležité si uvědomit, že házení kozla je kontroverzní téma. Někteří lidé jej považují za krutý a barbarský zvyk, zatímco jiní jej vnímají jako důležitou součást kulturního dědictví. Je na každém jednotlivci, aby si vytvořil vlastní názor na základě dostupných informací a vlastních hodnot.

Vznik a počátky Slovanů

 ARCHEOLOGIE RANĚ STŘEDOVĚKÉ EVROPY 

4.–5. VZNIK A POČÁTKY SLOVANŮ:

archeologie, lingvistika, historie

1.ROČNÍK MAGISTERSKÉHO STUDIJNÍHO OBORU ARCH NÍK MAGISTERSKÉHO STUDIJNÍHO OBORU ARCHEOLOGIE EOLOGIE

Katedra archeologie FF Z Katedra archeologie FF ZČU

Doc. PhDr. Martin Gojda, CSc. Doc. PhDr. Martin Gojda, CSc.

https://kar.zcu.cz/studium/prezentace/ARSE1/ARSE%204-5.pdf

Stínání kohouta

 Stínání kohouta je zvyk s hlubokými kořeny, sahajícími až do předkřesťanských dob. Ačkoli se jeho podoba v průběhu času měnila, jeho symbolika zůstává silná a mnohovrstevnatá.

Historické kořeny

V předkřesťanských společnostech mělo stínání kohouta často rituální charakter. Kohout, jako symbol slunce a nového dne, byl obětován bohům, aby zajistil úrodu, plodnost a odvrátil neštěstí. Tento akt byl prováděn s úctou a respektem k obětovanému zvířeti.

Křesťanská éra a proměny zvyku

S příchodem křesťanství se symbolika stínání kohouta proměnila. Kohout začal být spojován s pýchou a marnivostí, a stínání se stalo symbolem potrestání těchto neřestí. Zvyk se však udržel a stal se součástí lidových slavností a posvícení.

V pozdějších dobách se stínání kohouta změnilo v soutěžní zábavu, kde se stíná dřevěná maketa kohouta. Tato proměna odráží snahu zachovat tradici, ale zároveň ji přizpůsobit moderním etickým standardům.

Symbolika

Stínání kohouta nese v sobě řadu symbolických významů:

• Cykličnost života a přírody: Kohout jako symbol slunce a nového dne připomíná neustálý koloběh života a smrti, střídání ročních období a důležitost respektu k přírodním cyklům.
• Překonání pýchy a marnivosti: V křesťanském kontextu je stínání kohouta připomínkou, že pýcha předchází pád a že pokora je ctností.
• Společenská zábava a pospolitost: Stínání kohouta jako soutěžní hra posiluje společenské vazby a vytváří prostor pro radost a veselí.

Stínání kohouta dnes

Ačkoli se původní podoba zvyku stínání kohouta již nepraktikuje, jeho odkaz žije dál v podobě soutěžních her a kulturních akcí. Je důležité si uvědomit, že tradice se vyvíjejí a přizpůsobují se měnícím se společenským hodnotám. Stínání kohouta je toho příkladem - z původně rituálního aktu se stal symbolem lidové kultury a společenské zábavy.

Zdroje:

• Stínání kohouta - Slovníček
• Znáte zvyk Stínání, honění a cepování kohouta, který je od roku 2014 na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje? - Národní muzeum v přírodě
• Stínání kohouta - co víme o tradici - OBČANSKÉ SDRUŽENÍ LIPOVÝ LIST

Poznámka: Je důležité si uvědomit, že stínání kohouta je kontroverzní téma. Někteří lidé jej považují za krutý a neetický zvyk, zatímco jiní jej vnímají jako důležitou součást kulturního dědictví. Je na každém jednotlivci, aby si vytvořil vlastní názor na základě dostupných informací a vlastních hodnot.

Polygamie v životě starých Slovanů

opis z: Polygamie v životě starých Slovanů | pohanskykruh (wordpress.com)

„Tito lidé … Radimiči, Vjatiči a Severjané … žili v lesích jako zvěř. Sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa k hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům, odkud si každý z nich pak unášel ženu, se kterou se kdo smluvil…“

Povesti vremennych let (začátek 12. století)

Asi v žádné oblasti postkřesťanského či – v ideálním případě – obnoveného předkřesťanského duchovna dnes neexistuje tolik tradovaných polopravd, nepravd i vyložených lží, jako v případě sexuality našich pohanských předků. Pouze málokde je srovnatelně silně vidět vliv tisíciletého biblického vymývání mozků, mezitím proniknuvšího i do našich „přirozených“ instinktů či intuitivně vnímané „správné morálky“. Sexuální zvyklosti předků totiž byly křesťanskými kněžími mýceny se stejnou zuřivostí, jako všechno ostatní, co bylo zdrojem jejich vzdoru, síly, klíčových hodnot, víry a svobody.

Křesťané svou smutnou roli sice už dohrávají, nicméně následuje tápání. A tak se třeba některé směry, vydávající se za „védické“, snaží naše předky prezentovat buďto jako téměř asexuální bytosti živící se pouze rostlinnou stravou, od rána do večera meditující a … souložící vždy pouze s jedním partnerem, samozřejmě výlučně až po svatebním obřadu. Pokud v této roli selhali, čekalo je v lepším případě vyobcování ze společenství, v horším příšerná smrt v ničem si nezadávající s křesťanským peklem.

Z opačného soudku to na nás zkoušejí například některé neolitizující kulty „Velké matky“, považující ty, co tu byli před námi, téměř za zvířata ve vrcholu říje, pohybující se z orgií do orgií, v nikdy nekončících oslavách „plodnosti“ a „životní síly“.

Chyba bude také zřejmě v příliš všeobjímajícím pojmu „pohanství“, zahrnujícím nutně vše od Juliana Apostaty, přes germánského či slovanského válečníka, až po lidožrouta z Nové Guineje. Proto teď pojednám pouze o svých předcích, Slovanech, těch, kteří jsou mi nejbližší a k nimž se mi, navzdory spoustě předsudků z mnoha stran a tisícileté informační blokádě, podařilo shromáždit nejvíce informací.

Ve výchově chlapců i dívek se od nejútlejšího věku projevoval jeden z hlavních rysů slovanské společnosti, kterým byla potřeba svobody. Představení, tedy především vladykové a žreci, byli voleni společenstvím a kdykoliv odvolatelní, neboť takový byl zájem Rodu, jemuž se museli všichni podřídit. Při rekonstrukci sexuality našich předků se tak dostáváme k prvnímu důležitému bodu, a to je „rod“ jakožto základní stavební jednotka, namísto křesťany později prosazované, z rodu již atomizované, „rodiny“.

Ale zpět k vývoji dětí. Pro dospívající dívky i chlapce bylo velice důležité prokázat svou „hodnotu“ v rámci rodu i navenek co nejdříve i po erotické stránce. Známý arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí tak v 10. století například uvádí: „Shledá-li slovanský ženich svou nevěstu pannou, zapudí ji znechuceně se slovy: ´kdybys stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“. Tento jev je popsán pro celou známou slovanskou oblast raného středověku, tedy od Labe po Rusko a od Baltu po Jadran. Rodiče, v rámci zvyšování „kvalifikace“ svých dětí, toto chování silně podporovali, a tak se často stávalo, že například dívka, které se blížil „svatební věk“, byla z důvodu udržení své „hodnoty“ raději zbavena panenství po tajné domluvě rodiči dohodnutým mužem, nežli by byla prezentována jako neatraktivní. Pohrdání panenstvím vedlo v některých oblastech, např. v Makedonii, dokonce k tomu, že odpovídající slovo ani neznali.

Zatímco při sexuálních experimentech věk ani schopnosti muže příliš nerozhodovaly, při volbě manžela už ano. To, jestli je daný muž už „ženatý“ s jinou ženou či nikoliv, bylo přitom pouze jedním z důležitých faktorů. Ženy byly vedeny především k preferenci „silných“ mužů, i za cenu, že nebudou jejich jedinými ženami. Důvodem byl opět zájem rodu: bylo zapotřebí co nejkvalitnější populace, které bude jistě dosaženo spíše v případě, že si jeden „kvalitní“ muž pořídí tři ženy, než v případě, kdy sice dojde na každého muže, ale děti z těchto svazků budou i po něm, tedy méně schopné, přičemž ženě se nedostane příslušné ochrany a prestiže. Zájmem rodu totiž nebyla konzervace statutu „méně schopných“ mužů či žen, ale především prosperita rodu jako celku, kdy se i „slabší“ muži mohli poté, co na sobě začali „pracovat“, ucházet o podobné výsady, jako muži „silní“.

Žena začínala být za vdanou, bez ohledu na obřady, fakticky považována až okamžikem, kdy porodila první dítě. Život se rodičům změnil z pohledu povinností, které tímto náhle měli (odejít od rodiny, respektive od dítěte, bylo považováno za jeden z nejhorších zločinů proti rodu), ale nikoliv z pohledu sexuální či partnerské věrnosti v pojetí pozdějších staletí. Věrnost se neočekávala ani od mužů, ani od žen. Například Achmed Ibn-Fadlán (10. století) píše, že ruští kupci i cizí obchodníci na ruském území „souložili bez ostychu veřejně na trzích, před očima jiných“, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly erotické zábavy. Zvláštními kapitolami v této oblasti byl svátek Jarovíta na konci dubna a zejména Kupaly několik dnů po letním slunovratu. Zde byly orgie nejen vítané, ale často přímo vyžadované. Účastnili se jich prakticky všichni, od dospívajících po starce, a ještě dlouho po nich se muži i ženy chlubili počtem partnerů, které během nich poznali. Toto chování bylo považováno především za způsob obrácení se k bohům, zejména v den, kdy je Slunce nejsilnější, spojený se získáním požehnání v podobě orgasmu či aspoň silného erotického zážitku. Vždy bylo přitom důležité nejen dění samotné, ale i místo, kde k němu docházelo. Ještě ve 13. století tak například polské, už dávno křesťanské, zákony vyhrazovaly nižší tresty za sexuální násilí, k němuž došlo v lesích, než za znásilnění ve městě nebo na vesnicích. Vypouštění semene na půdu na loukách a v lesích bylo často považováno za oběť zemi a její bohyni Mokoši.

Z pohledu dnešní morálky, resp. toho, co je za ni vydáváno, je tak víc než neuvěřitelné, že ještě hluboko v éře křesťanství se labské, české, ruské nebo třeba polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti večer vzdalovaly od svých mužů a dětí, aby se účastnily svátků spojených s rituály, které církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především volným sexem.

Muž, který odcházel do války, od své ženy jen málokdy očekával sexuální věrnost. Sám ji neměl v plánu provozovat a žena věděla, že pokud její chování nebude v rozporu se zájmem rodu, nebude za ně odsuzována. Jediné, co bylo požadováno, bylo, aby zůstala ženou svého muže a matkou jeho dětí, pokud se on z tažení vrátí. Děti, které byly z těchto svazků počaty, pak měly bez ohledu na to, jestli je muž po návratu považoval či nepovažoval za své, stejná práva, jako všechny ostatní děti, které se ve společenství narodily.

Války bývají často kruté a řada mužů se už nikdy nevrátila. Kolem věku 30-35 let tak zejména u Polabanů a dalších statečných národů, pro které byla válka – bohům žel – téměř každoročním chlebem, začínaly ženy nad muži početně převládat, a hrozivě narůstal zejména počet mladých, ještě žádoucích vdov, starající se o jedno či několik dětí. Zatímco křesťané, kteří svým monogamním postojem dokázali takovým ženám nabídnout dožití pouze jako chudé, téměř nezaopatřené vdovy či zasmrádající babky někde v klášteře, naši předkové pro ně měli jiný, naprosto přirozený osud – stát se druhou či další manželkou muže, který přežil, který se vrátil. Co asi bylo pro tyto ženy lepší, nechám na zvážení čtenáři.

Žena nemohla zůstat neproduktivní, stejně jako pole. Mokoš, bohyně plodnosti, nedopustí, aby z vlhké a teplé země nezačal růst nový život … a stejně tak nedovolí, aby nový život nepovstával i z vlhkého a teplého ženského lůna. Plodné slovanské ženě se tolerovalo (a někdy k tomu byla vysloveně ponoukána), aby v případě choroby, impotence nebo nepřítomnosti svého muže přijímala ve svém loži muže jiné. Muž byl naopak nabádán k tomu, aby jednal tak, aby byl tím, koho bude žena chtít do tohoto lože pozvat. Tento stav, možná nepříznivý pro křesťany zavedenou „rodinu“, ale o to důležitější pro Rod našich předků, kladl obrovské nároky především na muže, aby na sobě pracovali, získávali ostruhy v práci pro rod, či na válečném poli. S tím souvisí i „snochačestvo“ východních a jižních Slovanů – právo nárokované tchánem: lehávat se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen. Podobně jako u dalších případů bigamie či polygamie, nejde ani tady primárně o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ale především o naplnění požadavku plodnosti.

Dostupné studie dokládají, že naprostou rovnoprávnost nemanželských dětí s dětmi manželskými lze považovat za obecně slovanskou, a že existovala ve všech oblastech slovanského světa. Pojetí legitimity potomků bylo přijato až po pokřesťanštění a do obecného práva pronikalo jen stěží. Na Ukrajině docházelo dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti měly větší práva než děti manželské, protože dědily nejen po otci, ale i po matce, a podobná situace je zdokumentována i u jižních a severozápadních Slovanů.

Nad rámec úsilí o prosperitu rodu žrecové ani další přední členové společenství partnerský život nekontrolovali. Údaje z raného středověku, několik staletí po vnucení křesťanství, ukazují, jak silně byly i nadále tyto zvyky ctěny. Manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici. Rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který spal s manželkou vojáka, protože „soldatka sčitajetsja vydělennoju ot seĺskogo obščestva“. V Polsku se všeobecně připouštělo ještě ve 14. století, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů: „aby domácnost nepřišla nazmar“. Pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za nutnou, i z obav do budoucna, kdyby snad měla rodina nedostatek synů. V Litvě, kam se po christianizaci Polabí uchýlila spousta Luticů i Obodritů,  se rodiče vdovy snažili dceru přemluvit, aby přivedla domů nového manžela, a pokud se zdráhala znovu provdat, podněcovali ji k soužití „na slovo“. Děti narozené z takového svazku považovali i zde za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského (tedy jako děti jedné matky) i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži.

Další zajímavou kapitolou jsou rozvody, nebo spíše zánik platnosti manželského svazku. Obecně se přijímalo, že impotence, vážná nemoc, věkový rozdíl, homosexualita, frigidita či nezájem jednoho z partnerů je důvodem k ukončení vztahu. Manželka, jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat k svému rodu; podnět k rozvodu mohl vzejít z kterékoli strany a rozvedení mohli svobodně znovu vstupovat do dalšího či vrátit se do předchozího manželství. Což se často i dělo, protože společné děti vždy byly silným poutem a v podmínkách, kdy více-mužství či více-ženství bylo obecně tolerováno, tento důvod rozchodu odpadal. K definitivnímu rozvodu tak docházelo, na rozdíl od křesťanské civilizace, málokdy.

O tomto nepochybně velmi zajímavém tématu by bylo možné psát ještě dlouho, předlouho… Zatímco pohanská víra byla křesťany mýcena okamžitě, sexuální chování, mnohem skrytější, přetrvalo o stovky let déle. Společnost začal prostupovat pojem hříchu, našim předkům neznámý. Situace se výrazněji zhoršila od 16.-18. století, ale ještě například roku 1833 hrozil srbský kníže Miloš v různých dekretech za nevázaný sexuální život vězením a výpraskem. I když stát a církev dosáhly jen částečných úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodařilo vymýtit staré zvyky, začala společenství sama provádět restrikce, neboť hrátky nabývaly povahy sexuálních a alkoholických orgií a už neměly žádnou společenskou ani rituální funkci, neboť dávno nebyly ve spojení s posvátnou tradicí našich předků. Kromě toho pod vlivem křesťanské ideologie stále více mladých lidí zakoušelo pocit „hříchu“, takže sexuální hrátky se pro ně staly pouze vyjádřením jejich transgrese či vzpoury proti autoritám. Bohům žel, tento postoj přetrvává dodnes.

Záměna hodnot, která probíhala po tisíc let, tak byla téměř dokonána. Dnes díky ní někteří podsouváme i našim pohanským slovanským předkům zásady, které tušíme zasunuté jako „správné“ někde hluboko ve své rodové paměti, avšak ve skutečnosti formované desítkami generací křesťanství. Polygamní chování nezmizelo a jako jeden z projevů dostatečně svobodných a nezávislých jedinců zřejmě nezmizí nikdy; avšak v křesťanské či post-křesťanské společnosti je odsouzeno k utajování, popírání. Monogamie byla zavedena především jako nástroj kontroly „státu“ a „církve“ nad soukromou sférou poddaných křesťanských oveček, a neměla za cíl zajistit „věrnou lásku“ či oddanost, ale především oslabení role rodu na úkor nižší kontrolovatelnější jednotky, tedy rodiny, a tím zeslabení možného odporu. Jako i u řady jiných pojmů, i zde jsme si nechali vnutit lživý obsah.

Měli bychom se nad touto situací zamyslet a posoudit, nakolik nás v případě odsouzení polygamie řídí naše egoistické představy či setrvačnost myšlení, a nakolik skutečná preference rodu proti často tak těžko dosažitelné, vágně definované a neživotaschopné křesťanské „rodině“. Polygamie nikdy nebyla a nikdy nebude obecně platnou normou, jenže tou není a by být neměla ani monogamie. Bez ohledu na to, jestli polygamie je nebo není naším šálkem čaje, bychom měli polygamii pochopit takovou, jaká skutečně byla a je: jako vyjádření pravdivých, přírodních, vesmírných zákonů, sledujících jedny z nejhlubší a pro život nejpodstatnějších jevů a daností, vyjadřující zájmy našich předků, předků, díky nimž můžeme dnes vůbec psát i číst tyto články – a přemýšlet nad nimi…

 

Použité zdroje:  

http://www.2012rok.sk/wp/rodne-duchovno-2/28036-sexualni-zivot-starych-slovanu

Afanasjev, Alexandr Nikolajevič (1998): Zakázané pohádky, Praha, Volvox Globator.

Černý, Adolf (1891): Za pieśnia luzycka, notatki z wędrówek po Luzycach. Wisla, roč. 5, s. 317–418.

Adalberg, Samuel (1889–1894): Ksiega przyslów. Warszawa: Emil Skiwski.

Charvát, Petr (1999): František Ženíšek, Oldřich a Božena aneb O udánlivém mnohoženství u starých Čechů a Moravanů. In: Petrbok, Václav, ed., Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Academia, nakladatelství AV ČR, s. 67–74.

Beranová, Magdalena (1980): Zemědělství starých Slovanů. Praha: Academia.

Hrabová, Libuše: Stopy zapomenutého lidu, Veduta, 2006

Dobrjakov, Aleksandr (1864): Russkaja ženščina v do-mongoľskij period. S. Petersburg: Bezobrazov.

Puškin, A.S.: Měděný jezdec, poéma, nedatováno

Jefimenko, Petr Savić (1869): O Jarile, jazyčeskom božestve russkich Slavjan. Zapiski geografičeskago obščestva po Otdeleniju etnografii, roč. 2, s. 77–112.

Niederle, Lubor (1911): Život starých Slovanů, oddíl kulturní I. Praha: Bursík & Kohout.

Niederle, Lubor (1917): Život starých Slovanů, II, I. Praha: Bursík & Kohout.

Petráň, Josef (1985): Kultura každodenního života od 13. do konce 15. století (IV/1–9). In: Petráň, Josef, ed., Dějiny hmotné kultury I/1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 233–427.

Bogišić, Valtazar (1874): Zbornik sadašnjih pravnih običaja u južnih Slovena. Zagreb: Akademia Znanosti i umjetnosti.

Dobrovoľskij, V. N. (1903): Smolenskij etnografičeskij sbornik. Zapiski geografičeskago obščestva po Otdeleniju etnografii, roč. 27, č. 4.

Kon, Igor Semjonovič (1997): Seksuaľnaja kuľtura v Rossii: Klubnička na berjozke. Moskva: O. G. I.

Levin, Eve (1989): Sex and Society in the World of the Ortodox Slavs, 900–1700. Ithaca (New York), London: Cornell University Press.

Kovalevskij, Andrej Petrovič (1956): Kniga Achmeda Ibn-Fadlana o jego putěšestvii na Voľgu v 921–922 gg. Charkov: Izdatěľstvo gosudarstvennogo universiteta im. A. M. Gorkogo.

Witort, Jan (1899): Ślady ustroju matky archalnego na Litwie. Wisla, roč. 13, s. 505–511.

Mathauserová, Světlana, ed. (1984): Povídky ze staré Rusi. Praha: Odeon.

Neumann, Stanislav Kostka (1925–1926): Dějiny lásky. Populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější. Praha, 1926,  Šotek.

Neumann, Stanislav Kostka (1931–1932): Dějiny ženy: Populární sociologické, etnologické a kulturně-historické kapitoly. 4 svazky – Díl 1., 1931, 542 s., 210 obr. Díl 2., 1932, 452 s., 172 obr. Díl 3., 1932, 349 s., 140 obr. Díl 4., 1932, 512 s., 196 obr. Praha: Melantrich.

Puškareva, Natalia Lvovna (1997): Častnaja žizń russkoj ženščiny: Nevesta, žena, ljubovnica (X–načala XIX vv.). Moskva: Ladomir.

Toporkov, Andrej Lvovič (1995): Erotika v russkom foĺklore. Moskva: Ladomir.