Pozn. překl.: Badatelé z madridské univerzity Complutense vydali roku 2020 kompilaci všech známých středověkých pramenů, které přinášejí informace o pohanství Slovanů západních, východních i jižních. Článek níže z roku 2013 je jakýmsi představením knihy, která teprve vznikala. První část se věnuje tomu, která díla komplet zahrnuje a která z jindy používaných pramenů byla vyřazena a proč. Druhá část článku z těchto pramenů přímo cituje. V několika z nich se zmiňuje i pohanství na území Čech či Moravy a zdejší pohanské obyčeje. Některé z textů jsou předloženy veřejnosti vůbec poprvé a přinášejí nové a někdy i překvapivé informace k předkřesťanskému náboženství našich slovanských předků. Autorem článku je Enrique Santos Marinas, který je spolu s dalšími devíti kolegy uveden jako přispěvatel do této knihy, jejímž editorem byl profesor indoevropských jazyků Juan Antonio Álvarez-Pedrosa z Oviedské univerzity.
Wolf
Rekonstrukce slovanského předkřesťanského náboženství vyžaduje analýzu velice rozmanitých textů, které utrpěly dvojí manipulaci. K první manipulaci došlo tím, jaký původ texty mají. Naneštěstí slovanské předkřesťanské náboženství samo neposkytlo žádné přímé prameny a všechny dostupné informace pocházejí od autorů, kteří se hlásili k monoteistickým vírám a byli nepřátelští vůči pohanským vírám a praktikám, které popisovali. Toto je například případ zpráv o východních Slovanech od arabských cestovatelů z 9. a 10. století, či informace o západních Slovanech od germánských misionářů z období 10.-12. století.
Druhá manipulace pramení z moderního pohledu na texty. Až dosud nebyla vydána žádná komplexní sbírka všech pramenů odkazujících na slovanské pohanství. Naopak, prameny byly rozděleny na dva tradiční sborníky: Karl Meyer sestavil z větší části prameny s nepřímými zmínkami o západních a jižních Slovanech a Viljo Mansikka sestavil prameny týkající se východních Slovanů. (1) Důvodem pro tuto separaci byl ideologický předsudek, jenž sahá až k německých badatelům z první poloviny 20. století. Nedostatečné znalosti o slovanském předkřesťanském náboženství je vedly k závěru, že slovanská kultura nemohla mít komplexní náboženství jako ostatní indoevropské národy. Dle těchto badatelů bylo slovanské pohanství důsledkem vlivu germánské kultury skrze francké misionáře u západních Slovanů a severských varjagů u Slovanů východních.
Oproti tomuto předpojatému přístupu si výzkumný projekt s názvem Prameny slovanského předkřesťanského náboženství (2) (dále PSPN) — na němž jsem se podílel jako člen výzkumného týmu— klade za cíl poskytnout globální přehled slovanského pohanství. Klíčovým úkolem tohoto projektu bylo se pokud možno co nejvíce vyhnout manipulace s existujícími sbírkami, aby se vytvořilo neutrální vydání pramenů s pokud možno co nejmenším ideologickým zkreslením. S tímto cílem účastníci tohoto projektu poprvé shromáždili všechny středověké texty, které poskytují konkrétní informace o slovanském předkřesťanském náboženství. Spojili jsme prameny zahrnuté v tradičních sbornících, přidali jsme jiné, které v oněch kompilacích chyběly, a vyřadili jsme ty, které prostě odkazují na slovanské pohanství obecně bez zásadního obsahu. Abychom navíc nabídli pokud možno nejširší výběr textů, rozhodli jsme se ponechat v oddílu s názvem Dubia et incerta některé prameny, jejichž odkaz na slovanské pohanství byl nejistý. Tímto způsobem dáváme odborníkům možnost samostatného posouzení.
Na rozdíl od Mansikky a Meyera, kteří publikovali texty buď v původním jazyce či v latinských nebo německých překladech, nabídneme všechny texty v původním jazyce i překladu. Vzhledem k tomuto cíli zahrnovala účast na projektu 22 specialistů na různé jazyky pramenů: latinu, řečtinu, církevní slovanštinu (v jejích východních, západních a jižních obdobách), staroislandštinu, arabštinu a perštinu. Navíc jsme uspořádali prameny dle vícenásobného klasifikačního systému: dle jazyka, chronologicky a dle subjektu. Takto jsme mohli přidat index klíčových slov, abychom umožnili snadné odborné vyhledávání.
Tento dokument poskytuje přehled textů náležejících do sborníků Meyera a Mansikky, které byly zahrnuty do naší kompilace PSPN či z ní vyjmuty, a představuje důvody, jež nás k těmto rozhodnutím vedly. Článek navíc obšírně popisuje některé texty, které jsme považovali důležité k publikování, ačkoliv nebyly ve výše zmíněných sbornících zahrnuty.
Pokud jde od texty dříve publikované, zachovali jsme téměř všechny latinské texty zahrnuté v Meyerově kompilaci, z nichž většina odkazuje na severozápadní Slovany, jako jsou saské kroniky napsané od 10. do 12. století (Dětmara z Merseburku, Adama Brémského, Helmolda z Bosau, Widukinda, Saxo Grammatika) a Život svatého Otty z 12. století od Ebba a Herborda. Další latinské prameny zmiňují jiný západoslovanský lid, Čechy. To je případ „Českých pověstí“ o životě svatého Václava a svaté Ludmily, napsané mezi 10. a 13. stoletím (Legenda Christiani, Oportet nos fratres a Oriente iam sole) a Chronica Bohemorum z 12. století, kterou napsal Kosmas. Navíc zachováváme důležité latinské svědectví o pohanských praktikách a víře u jižních Slovanů, Responsa ad Consulta Bulgarorum od papeže Mikuláše I. Velikého, v němž odpovídal na dotazy bulharského chána Borise, který roku 865 přešel na křesťanskou víru.
Pokud jde o prameny v jiných jazycích, přidali jsme do naší kompilace řecké texty o jižních Slovanech, jako jsou texty Prokopiovy (6. století), Theodor IV. Balsamón (12. století) a arcibiskup Demetrius Chomatianus (13. století), jakož i řecké prameny o východních Slovanech: De Administrando Imperio od Konstantina VII. Porfyrogennéta a a kronika Lva Diakona, obě z 10. století. Ohledně východních Slovanů jsme zahrnuli také další odkazy na ně, ktetré nabízel Meyer i Mansikka, jako jsou prameny arabských cestovatelů a anonymního perského geografa (všechny z 10. století), jakož i prameny z 13. století, jako je staroislandská sága o Olafu Tryggvasonovi. Nakonec jsme zachovali mnoho slovanských textů východní církve, zmíněných v Mansikkově sborníku, jako je několik homiletických, apokryfních, historiografických a epických děl, včetně Pověstí dávných let [Povest’ vremennych let], Slovu o pluku Igorově [Slovo o polku Igoreve] atd.
Pokud jde o vyřazené prameny, nastavili jsme chronologické limity, které některé texty z naší sbírky vyloučily. Limit nastavený pro východoslovanské texty byl rok 1551, kdy se za vlády Ivana IV. konal v Moskvě synod sta kapitol (Stoglav). U západoslovanských textů jsme nastavili chronologický limit o něco dřívější, 15. století, což se kryje s počátkem renesance. Tímto jsme z PSPN vyřadili všechny pozdější zprávy západoevropských cestovatelů po Rusku mezi 16. až 19. stoletím, jakož i polské kroniky z 15. a 16. století, které sesbíral Mansikka. (3)
Navíc jsme vyloučili několik textů z Mansikkova vydání, protože se pohanství či idolatrii u Slovanů věnují obecně a neposkytují specifické informace o skutečných praktikách či víře slovanského, předkřesťanského náboženství. To je případ některých výňatků ze Života svatého Borise a Gleba,Velebení svaté Olgy či děl Daniela Zatočnika. (4) Podobně jsme vyřadili Ebbovy odkazy, které se nachází v Meyerově kompilaci a jednoduše zmiňují nájezdy krále Boleslava I. Polského proti pohanům, avšak nepodávají žádné další informace o slovanském pohanství. (5) Obtížnější pro nás bylo rozhodnout, zda vyloučit či ne latinské výňatky ze Saxa Grammatika, které používaly latinské slovo penates, což mohlo znamenat spíše „domovy“ než „bohy domu a rodiny.“ (6) Nakonec jsme se rozhodli tento text zachovat v sekci Dubia et incerta. Stejně jsme postupovali v případě pasáží z kroniky z 15. století od Jana Długosze, kanovníka Longina Krakovského, který znovuvytvořil celý slovanský panteon jakožto napodobeninu řecké a římské mytologie.
Na druhé straně jsme do PSPN zahrnuli velké množství nových textů, které v tradičních sbornících nebyly vydány. Tyto nové texty náležejí většinou k jazykům již zohledněným (latině, řečtině a slovaštině východní církve) , jakož i dalším jazykům nezahrnutým v Meyerově a Mansikkově vydáních, jmenovitě slovanštině jižní církve a středověké češtině. Některé z nich mohou být velmi užitečné při vyvozování nových závěrů ohledně slovanského předkřesťanského náboženství.
Pokud jde o latinské texty, přidali jsme šest nových pasáží z Responsa ad Consulta Bulgarorum od papeže Mikuláše I. Velikého, které pojednávají o amuletech v bitvě, idolech a rituálních hostinách, dvojženství, uzdravování posvátnými kameny a amulety a přísahami na meč. (7) Jediný text z tohoto díla, který vydal Meyer, pojednává o vojenských rituálech. (8) Navíc jsme objevili nové latinské texty, včetně dopisu napsaného svatým Bonifácem (8. století) (9), Života svatého Adalberta Pražského od Johna Canaparia ze sklonku 10. století (10), dopis svatého Bruna z Querfurtu (11) (rané 11. století) a Chronica Polonorum od Vincenta Krakovského z 13. století. (12) Další nové prameny z 12. století jsou: Kronika králů Anglie od Williama z Malmesbury (13), Liber miraculorum od Herberta z Clairvaux (14), Dohoda o dobytí města Braniboru od Jindřicha z Antwerp (15), Diplom Jindřicha Lva (16) a nová pasáž Saxo Grammatika. (17)
Texty Williama z Malmesbury a Vincenta Krakovského jsou zvláště zajímavé. Text z Malmesbury popisuje zemědělský rituál s rohem idolu bohyně Fortuny u Venedů, což se velmi podobá rituálu idolu Svantovíta v Arkoně na ostrově Rügen, jak o něm mluvil Saxo Grammaticus (18). Vincent Krakovský zase vypráví legendu o založení jeho města kulturním hrdinou jménem Graco, polatinštěnou formou jména Krak, který dal městu své jméno. Grakův starší syn dle legendy zabil draka, který děsil obyvatele Krakova. Mladší syn, jménem Graco po otci, však svého bratra zabil, aby se stal dědicem trůnu. Vypadá to, že tato legenda reflektuje starý indoevropský mýtus o založení.
Ostatní prameny rovněž zaslouží vysvětlení. Dopis svatého Bonifáce (okolo 745-746) adresovaný králi Aethebaldovi popisuje pohřební obětování vdov u Venedů. Dle jeho zprávy spáchaly vdovy během pohřbu svých manželů sebevraždu a byly poté spáleny na téže hranici. V Životě svatého Adalberta Pražského od Johna Canaparia jsme našli odkaz na kult stromů a kamenů u severozápadních Slovanů. Dopis svatého Bruna z Querfurtu z roku 1008, adresovaný císaři Jindřichovi II., žádá císaře, aby zrušil své spojenectví s pohanskými Lutici, kteří uctívali boha Svarožiče (19); do bitev táhli s praporci boha a předkládali božstvu lidské oběti. Herbert z Clairvaux ve své Liber miraculorum líčí, jak dva mniši z opatství Fontenay cestovali do pohanských zemí a našli uprostřed lesa velký černý dřevěný idol. Ačkoliv Herbert jasně neuvádí, kde se tato země pohanů nachází, umístil svou zprávu do Liber miraculorum mezi příběh o zázraku v Dánsku a epizodu popisující konverzi Slovanů. Můžeme tedy usuzovat, že mniši z Fontenay se nacházeli ve slovanských zemích. Dohoda o dobytí města Branibor od Jindřicha z Antwerp zmiňuje trojhlavý idol, který obyvatelé onoho města uctívali. Diplom Jindřicha Lva, který roku 1154 jmenuje svatého Evermoda biskupem Ratiboru, činí narážku na návrat Slovanů k pohanství. Konečně nový výňatek ze Saxa Grammatika popisuje slib navržený ránským šlechticem, jenž měl potvrdit platnost mírové smlouvy s dánským biskupem Absalonem. Tato přísaha zahrnovala vržení kamene do vody a dle tohoto obyčeje by se ten, kdo slib poruší potopil (v přeneseném významu) jako kámen.
Pokud jde o řecké texty, přidali jsme dvě nová svědectví. Nezvykle se obě z nich týkají kultu či obětování psů u Bulharů. Za prvé, Theophanes Continuatus (z 10. století) vypráví o dohodě o třicetiletém míru, kterou s největší pravděpodobností v roce 816 uzavřel byzantský císař Leo V. Arménský (813–820) a bulharský chán Omurtag (814–cca 831). (20) Autor kroniky je zděšen, když popisuje, jak si byzantští svědci vyměňovali sliby s Bulhary pohanským způsobem skrze obětování psů. Za druhé, biskup Theofilactus z Ochridu (pozdní 11. století) líčí invazi na Balkánský poloostrov, kterou podnikli „Bulhaři ze skýtských zemí”, kteří uctívali slunce, Měsíc a hvězdy a kteří nabízeli oběti psům (21). V obou případech by mohly být pohanské obyčeje přisouzeny slovanským Bulharům i pra-Bulharům, tj. etnické menšině tureckého původu, která si udržovala moc v prapůvodním bulharském státě. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli je umístit do sekce Dubia et incerta.
Mansikka i Meyer ve svých kompilacích opomněli zahrnout několik svědectví jihoslovanského původu. Nemyslíme si, že se to stalo náhodou. Naopak, byl to spíše důsledek výše nastíněného ideologické předpojatosti, která jejich práci řídila: bylo by snazší podpořit předpokládaný vliv germánské kultury na slovanské předkřesťanské náboženství u západních a východních Slovanů než v oblasti Balkánu. Nicméně jsme objevili některé pravděpodobné prvky slovanského pohanství v několika pasážích následujících jihoslovanských církevních textů: Život Konstantina Filozofa z 9. století (22), Beseda proti Bogomilům z 10. století od presbytera Kozmy (23), Liturgická služba svatého Nauma z Ochridu z 13. století (24), Život svatého Theodosia z Tŭrnovo (25) a apokryfní dílo Otázkyj Jana Zlatoústého svatému Matoušovi (26).
Ze Života Konstantina Filozofa jsme použili dva výňatky, avšak jeden jsme umístili do sekce Dubia z důvodu jeho nejistého příspěvku k slovanskému pohanství. Patří do 12. kapitoly Vita, která popisuje návštěvu byzantských vyslanců u Chazarů v roce 861. Dle výňatku navštívil Konstantin na východě krymského poloostrova město Phoulai při své zpáteční cestě ze setkání s chazarským kaganem a přesvědčil místní, aby porazili posvátný dub, zvaný Alexander. Marvin Kantor přeložil tuto posáž takto:
V zemi Phoulai stál velký dub, jenž rostl společně s třešní, a pod nímž byly nabízeny oběti. Nazýval se Alexander a ženám nebylo dovoleno k němu přistoupit či obětovat. Když se o tom Filozof dozvěděl, neváhal a odebral se k nim. A když mezi nimi stál, pravil k nim: ‘Řekové zdědili věčná muka za to, že uctívali jakožto Boha nebesa a zemi i veškeré stvoření. Jak pak vy, kteří uctíváte strom, bezcennou věc určenou ke spálení, uniknete věčnému ohni??” A oni odpověděli: „My tak nepočali činit, ale převzali to od našich otců. Všechny naše požadavky plní, nejčastěji déšť, a mnoho dalšího. Jak můžeme udělat něco, čeho se nikdo neodvážil? Protože, pokud se někdo odváží, pak jej potká smrt, a navíc, my až do konce nespatříme déšť.” (27)
Jak poznamenal Constantine Zuckerman, Notitiae Episcopatuum (autor Nicholas Mystikos) lokalizovalo oblast osídlení chazarského kmene Chotzirů hned vedle města Phoulai (28). Protože však Krym obývalo množství národů, etnické složení populace Phoulai není známo. Pokud jde o uctívání stromů, byl tento fenomén docela běžný u indoevropských i ne-indoevropských kultur, jak zaznamenává Zlatá ratolest sira James George Frazera (29). Podobně existuje mnoho případů uctívačů stromů doložených u Slovanů. Např. řecký císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (913–959) ve svém De Administrando Imperio poznamenává, že Rusové konali zvířecí oběti před obrovským dubem na ostrově pojmenovaném po svatém Řehořovi, u ústí řeky Dněpr, nedaleko od Krymského poloostrova (30), a docela to připomíná obrovský dub uctívaný obyvateli Štětína, v nynějším východním Polsku, jak to líčil Herbord (31). Z tohoto důvodu se domníváme, že by tato epizoda Života svatého Konstantina mohla odkazovat i na slovanský obyčej. Navíc 13. kapitola Života svatého Theodosia z Tŭrnovo souvisí s tím, jak přišel tajemný mnich z Konstantinopole do Tŭrnovo a vedl tam lidi, aby uctívali dub, který by prý dokázal vyléčit jejich nemoci, kdyby mu nabídli jako oběť jehňata a ovce (32). Toto je další svědectví o uctívání stromů u jižních Slovanů až z 13. století.
Prvky pohanství ve druhé pasáži, které jsme do naší kompilace vybrali ze Života Konstantina Filozofa, lze identifikovat jako slovanské s větší jistotou. Tento výňatek patří do 15. kapitoly Života, která se věnovala misii Konstantina a Metoděje na Velké Moravě mezi lety 863 a 868. Vypráví, jak franští misionáři, kteří se usadili v zemi před příchodem soluňských bratrů, byly zdrojem kacířských učení. Text zní: A to nebylo vše, co říkali, ale učili rovněž jiné bezbožnosti, řka: „v podzemí žijí lidí s obrovskými hlavami; a všichni plazi jsou výtvorem ďábla, a pokud někdo zabije hada, bude tím osvobozen od devíti hříchů. Pokud někdo zabije člověka, nechť tři měsíce pije z dřevěného poháru a netkne se skla.“ A nezapovídali nabízení obětí dle starých obyčejů, ani hanebné sňatky (33).
V textu náležejícím do Liturgické služby svatého Nauma z Ochridu, můžeme nalézt zmínku o idolech ze dřeva a kamene u Slovanů z Panonie (34). Zde jsme vyřadili obecné odkazování na idolatrii. V Besedě proti Bogomilům od presbytera Kozmy autorova rétorika srovnává bogomilské kacířství s pohanstvím. V tomto duchu říká: „ke komu by bylo lze je přirovnat? Jsou horší než hluché a slepé idoly. Protože idoly jsou ze dřeva a kamene; nic nevidí ani neslyší. Avšak myšlenky kacířů jsou lidské a zkameněly z vlastní svobodné vůle, protože ti nechtěli poznat pravou nauku (35). A v další pasáži si stěžuje: „Jaký má užitek nazývat se křesťanem? Mnoho lidí chodívá častěji za hrami než do kostela a nedodržují Kristova přikázání. … Nejsou křesťany, pokud pijí víno a hrají na gusle, tančí a zpívají ďábelské chvalozpěvy; či pokud věří ve [věštení] losováním, dle snů či nějakým učením Satanovým.” (36) Nicméně v další pasáži Besedy by odkaz na lidské oběti mohl být biblickou parafrází. (37)
A konečně v apokryfním díle Otázky svatého Jana Zlatoústého na svatého Matouše jsme nalezli otázku „Co je hrom a co je jasný blesk?“, po níž následovala odpověď „Hrom je zbraň andělů, když Anděl Páně stíhá ďábla, a blesk je roucho archanděla Nathaniela. Když prší, ďábel stojí před deštěm a na Zemi neprší. Proto jej Anděl Páně stíhá.“ Dílo rovněž zahrnuje následující otázku a odpověď: „Proč blesk takto bije? – To je, když archanděl na ďábla s hněvem pohlédne.” (38)
Toto by se mohlo souviset s dalším apokryfním dílem otázek a odpovědí, přisuzovanému svatému Svatému Basilovi z Kaisareie, svatému Řehoři Teologovi a svatému Janovi Zlatoústému, nazvané “Dialog tří svatých ” (Beseda trech sviatiteleĭ). Jedna z jeho množství variant obsahuje pasáž, kterou již zmiňoval Mansikka: „Jan pravil: ,Z čeho jest hrom?’ Basil pravil: ,Jsou dva andělé hromu: řecký starší Perun a židovský Chors. Jsou dva andělé hromu.’” (39) Všechna tato apokryfní díla ve formátu otázka-odpověď, rovněž nazývaná erotapokriseis, shromažďují různá rčení ústní tradice a mísí dohromady předkřesťanské, křesťanské a bogomilské prvky. V poslední pasáži tak nacházíme jména dvou východoslovanských bohů, Peruna (boha hromu) a Chorse (boha Slunce), kteří byli asimilováni do židokřesťanských postav andělů.
Pokud jde o texty západoslovanské církve a ve středověké češtině, poskytneme jeden výňatek z Druhé církevněslovanské legendy o svatém Václavu a několik pasáží z Dalimilovy kroniky. První je dílo církevního původu západoslovanského, ačkoliv se zachovalo ve dvou pozních ruských kopiích ze 16. století. Všechny západoslovanské církevní texty napsané během 10. a 12. století byly zjevně zničeny v důsledku pronásledování slovanské liturgie a gramotnosti v Čechách a následného triumfu latinského jazyka a literatury. Toto dílo je vlastně slovanským překladem latinského Vita svatého Václava, napsaného kolem roku 980 Gumpoldem, biskupem z Mantovy. Obsahuje však také části, jež se zdají být čerpány z z dřívější latinské Vity, nazvané Crescente Fide, jakož i zcela původní doplňky. Výňatek, v němž jsme nalezli prvky pohanství, rovněž ukazuje tyto původní slovanské inovace. Kantorův překlad toho výňatku zní:
Navíc by těm, kteří žili starým pohanským způsobem, předal nauku pravé víry. Jakmile tento požehnaný mladík spatřil, jak tito neznalí lidé chodí do svatyň idolů a jak často během roku spěchají obětovat podivným, neznámým bohům, rychle se zdržel – i když byl často zván – návštěv a podílu na tomto nečistém jídle. Protože žíznil více než jiní po účasti u nebeského stolu, než aby se poskvrnil ďábelskou špínou obětí. (40)
Zde slovanský dodatek pokrývá začátek pasáže, včetně odkazu na svatyni idolů. Narážky na oběti a rituální bankety již obsahovala latinská Vita. Mohly by jistě odkazovat na skutečné pohanské obyčeje západních Slovanů, s ohledem na to, že tyto obyčeje jsou mnohokrát doloženy u ruzných slovanských komunit. U starých Čechů jsme ostatně našli další příklad, jenž byl ve 14. století zaznamenán v Dalimilově kronice:
A když bieše u jednoho dola, / jedna baba na Pražany vzvola / řkúc: „Nebude-li mezi vámi má rada, / stane sě všemu vašemu lidu váda. / Náhle jděte nad onu studnici, /obětujte bohóm oslici / a každý jie nětco sněz. / A Styře, to ty dobřě věz, / že knězě Vladislava pobieš / a jeho lidi všecky zbieš” (41)
Tento pramen rovněž obsahuje odkaz na zvyk mnohoženství u starých Čechů. (42) Tento pohanský obyčej byl široce rozšířený ve všech slovanských zemích a mohl by odpovídat „hanebným sňatkům“, které zmiňoval Život Konstantina Filozofa, když líčil misii na Velké Moravě. Další prvky slovanského předkřesťanského náboženství v Dalimilově kronice je narážka na princeznu Libuši jakožto věštkyni, přání prince Styra být pohřben ve velké pohřební mohyle a obvinění moravského krále Svatopluka, že český princ Bořivoj měl za boha kalouse ušatého. (43)
Na závěr lze konstatovat, že kompletní kompilace všech pramenů s podstatnými informacemi o slovanském předkřesťanském náboženství, jako jsou ty, které nabídne projekt PSPN, povedou ke globálnější perspektivě, jež prezentuje slovanské pohanství jako ucelený a sofistikovaný soubor věr a obyčejů, se souběžným fenoménem ve všech slovanských oblastech. V důsledku toho by slovanské předkřesťanské náboženství mělo mít místo na stejné úrovni jako náboženství ostatních indoevropských kultur. Z tohoto důvodu jsme přesvědčeni, že naše vydání PSPN bude hlavním příspěvkem pro slovanská studia. Jak bylo poznamenáno výše, bude se jednat o první sjednocené vydání všech dostupných pramenů o slovanském pohanství. Takto bude mít dvojí význam: především jako užitečná reference pro badatele v různých oblastech slovanské kultury; a za druhé jako klíčový nástroj k provádění spolehlivé rekonstrukce slovanského předkřesťanského náboženství.
Poznámky:
1) Karl Heinrich Meyer, Fontes Historiae Religionis Slavicae, svazek 4 Fontes Historiae
Religionum ex auctoribus graecis et latinis collectos, ed. Karl Clemen (Berlin: Walter de
Gruyter, 1931 – dále, FHR, 4) a Viljo Joan Mansikka, Die Religion der Ostslaven, vol. 1
Quellen, vol. 43 of FF Communications (Helsinki: Suomalainen Tiedeakatemia, 1922 –
hereafter, FFC, 43).
2) Tento projekt financovalo španělské Ministerstvo školstvía vedl jej
profesor Juan Antonio Álvarez-Pedrosa Núnez (Univerzita Complutense v Madridu).
Hlavním produktem projektu bude sborník pramenů, který vydá spolu
se španělským překladem nakladatelství AKAL.
3) FFC, 43: 133–141, 354–378.
4) FFC, 43: 296–302.
5) Ebbo II.18 in FHR, 4: 35.
6) Erik Christiansen, ed., Danorum regum heroumque historia: Books X-XVI, svazek 2. Books XIV,
XV and XVI: Text and Translation (Oxford: British Archaeological Reports, 1981 – dále,
DRHH, 2), Book XIV, kapitola 30, 6.
7) Ernst Perels, ed., Nicolai I papae epistolae, vol. 4 of Epistolae Karolini Aevi, vol. 6.1 of
Monumenta Germaniae Historica: Epistolae (Berlin: Weidmann, 1912), 568–600. Náš výběr
z kapitol 33, 41, 51, 62, 67 a 79.
8) FHR, 4: 6. Tento výběr je z kapitoly 35 původního pramena od papeže Mikuláše I. Velikého
9) Ernst Ludwig Dümmler, ed., S. Bonifatii et Lulli Epistolae, vol. 1 of Epistolae Merowingici et
Karolini aevi, ed. W. Gundlach, vol. 3 of Monumenta Germaniae Historica; Epistolae (Berlin:
Weidmann, 1892), 342.
10) Georg Heinrich Pertz, ed., “Vita Sancti Adalberti antiquior auctore Iohanne Canapario,”
in Annales; chronica et historia aevi Carolini et Saxonici, vol. 4 of Monumenta Germaniae
Historia; Scriptores (Hannover, 1841; reprint Lipsko: Hiersemann, 1925), 581.
11) Jadwiga Karwasińska, ed., “Epistola ad Heinricum regem,” in vol. 4.2 of Monumenta
Poloniae Historica: series nova (Varšava: Polska Akademia Umiejętności, 1969), 97–106.
12) August Bielowski, ed., “Chronica Polonorum Magistri Vicentii,” in vol. 2 of Monumenta
Poloniae Historica (Lwów, 1872; reprint Varšava, La Haye, Paris: Mouton, 1961), 256–257.
13) Leszek Pawel Słupecki a Roman Zaroff, “William of Malmesbury on Pagan Slavic
Oracles: New Sources for Slavic Paganism and its two Interpretations,” Studia Mythologica
Slavica 2 (1999): 9–20.
14) Jacques Paul Migne, ed., Willelmi Malmesburiensis monachi Opera omnia quae varii
quondam editores, vol. 179 of Patrologiae cursus completus; Series Latina (Paris: Garnier,
1855), kapitola III, 35.
15) Oswald Holder-Egger, ed., “Heinrici de Antwerpe Tractatus de captione urbis Brandenburg,”
in vol. 25 of Monumenta Germaniae Historica: Scriptores, ed. G. Waitz (Hannover, 1880;
reprint Lipsko: Hiersemann, 1925), 482–483.
16) Karl Jordan, ed., Die Urkunden Heinrichs des Lowen, Herzog von Sachsen und Bayern,
vol. 1 of Monumenta Germaniae Historica: Laienfursten- und Dynastenurkunden der Kaiserzeit
(Leipzig: Hiersemann, 1941), 58.
17) DRHH, 2: Book XIV, kapitola 25, 2.
18) DRHH, 2: Book XIV, kapitola 39, 2–13.
19) Zuarasiz v latině.
20) Immanuel Bekker, ed., Theophanes Continuatus, Ioannes Cameniata, Symeon Magister,
Georgius Monachus (Bonn: Ed. Weber, 1838), 31.10–19.
21) Jacques Paul Migne, ed., Theofylaktou Archiepiskopou Boulgarias Ta heuriskomena
panta = Theophylacti Bulgariae Archiepiscopi Opera quae reperiri potuerunt omnia, díl. 126 z
Patrologiae cursus completus: Series Graeca (Paříž: Garnier, 1883), 189.
22) Boniu St. Angelov and Khristo Kodov, eds., vol. 3 of Kliment Okhridski: Sŭbrani
sŭchineniia, Prostranni zhitiia na Kiril i Metodiĭ (Sofia: Izdatelstvo na Bŭlgarskata Akademiia
na naukite, 1973 – hereafter, KOSS, 3), 60–88, 89–119.
23) Mikhail G. Popruzhenko, Kozma presviter”, bolgarskiĭ pisatel’ X v., vol. 12 of Bŭlgarski
starini (Sofia: Izdatelstvo na Bŭlgarskata Akademiia na naukite, 1936 – hereafter, BS, 12).
24) Pëtr A. Lavrov, “Zhitiia sv. Nauma Okhridskogo i sluzhba emu,” Izvestiia otdeleniia
russkogo iazyka i slovesnosti Imperatorskoĭ Akademii Nauk (hereafter, IORIAS) 12, no. 4 (1907):
7–37.
25) Vasil N. Zlatarski, ed., “Zhitie i zhizn’ prepodobnago ottsa nashego Feodosia,” Sbornik za
narodni umotvoreniia i narodopis (hereafter, SNUN) 20 (1904): 9–36.
26) Doloženo hlaholským chorvatským rukopisem z 15. století, tzv. Petrisov Sbornik,
Který editoval V. Jagić v Prilozi k historiji književnosti naroda hrvatskoga
i srbskoga, in vol. 9 of Arkiv za povjestnicu jugoslavensku, ed. Ivan Kukuljević Sakcinski
(Záhřeb, 1868), 40–44. Rovněž zachován ve východoslovanské církevní kopii
Z 16. století, publikoval Nikolaĭ S. Tikhonravov v Pamiatniki otrechennoĭ russkoĭ literatury,
svazek 2 (The Hague – Paříž: Mouton, 1970 – reprint Moskva, vydání z 1863 –
dáler, PORL, 2), 454–457.
27) Marvin Kantor, Medieval Slavic Lives of Saints and Princes, díl 5 z Michigan Slavic
Translations (Ann Arbor, Mich.: University of Michigan, Dept. of Slavic Languages and
Literatures, 1983 – (dále, MST, 5), 63. Původní text: Бѣше же въ филїцѣ єзыцѣ доубь
велеи, сърасль же се съ чрѣшнѥю. и под нимже трѣбы творахѹ. нарицающе того именем
алеѯандрь. женскомѹ полѹ не дающе пристѹпити къ нѥмѹ, ни къ трѣбам его. Слышав же
тѡ фїлосѡфь. не лѣни се потрѹдити се до них. и ставь посрѣд ихъ, гл҃а къ нимь. Еллини сѹть
вѣчнѹю мѹкѹ наслѣдили, кланавше се нбѹ и земли ако бѹ. тако и въсакои твари. и вы
иже сѧ кланаете се дрѣвѹ хѹдѣи бещи. Еже ѥс готово на съжеженїе, како имате избыти
вѣчнаго Ѽгна• Ѿвѣщаше же они. мы сего нѣсмы начели ѿ нна творити, нъ ѿ ѿць єсмы
прѣѥли. и ѿ того обрѣтаем въса прошенїа наша. дъждь наипаче, инаа мънѡгаа. и како сїе мы
сътворимь, єгож нѣс дръзнѹль никтоже сътворити. аще бѡ дрьзнеть кто се сътворити, тогда
же съмрьть ѹзрить. и не имамы ктомѹ дъжда видѣти до кончины (KOSS, 3: 80).
28) Constantine Zuckerman, “Byzantium’s Pontic Policy in the Notitiae Episcopatuum,” v
La Crimee entre Byzance et le Khaganat khazar, vol. 25 of Centre de recherche d’Histoire et
Civilisation de Byzance: Monographies, ed. Constantine Zuckerman (Paříž: Association des
Amis du Centre de recherche d’Histoire et Civilisation de Byzance, 2006), 224–226.
29) Sir James George Frazer, The Golden Bough: a Study in Magic and Religion, svazek 2 (Londýn:
Macmillan, 1911), 10–11, 14, 46.
30) Gyula Moravcsik a Romilly J. H. Jenkins, ed. a překlad, Constantine Porphyrogenitus:
De administrando imperio (Washington, D.C.: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies,
1949), 56–63.
31) Jan Wikarjak and Kazimierz Liman, eds., Herbordi Dialogus de Vita S. Ottonis episcopi
Babenburgensis, svazek. 7.2 of Monumenta Poloniae Historica: series nova (Varšava: Polska
Akademia Umiejętności, 1974), 32.
32) Zlatarski, SNUN, 20: 19.
33) Jak přeložil Marvin Kantor, MST, 5: 69. V původní slovanštině: Не тькмо же се єдино гл҃аахѹ,
нъ и иномѹ бесчьстїю ѹчаахѹ гл҃юще. ако под землѥю живѹт чл҃вци велглавы. и въсакь
гадь, дїавола тварь ѥс. и аще кто ѹбїеть ѕъмїю. ѳ҃, грѣхь избѹдеть тѡѥ ради. аще ли чл҃ка
ѹбїеть кто. три мсци да пїеть въ дрѣвѣнѣ чаши, а стьклѣне да не прикасает се. и не
бранахѹ жрьтьбь творити по прьвомѹ обычаю, ни женитьвь бесчьстныихь (KOSS, 3: 83).
34) Lavrov, IORIAS, 12, č. 4: 11.
35) Да къ чесомѹ ѹбѡ приложимь ѧ, комѹ ли ѹподобимь таковыѧ. горше бо сѹть кѹмиръ
глѹхыих и слѣпыихъ. Кѹмири бо камени и древѧни сѹште. вештию не видѧт ни слышать.
еретициж мысли чл҃чьскы. имѣюште самовольствомь ѡкаменѣшѧ. не познаша истиннаго
ѹченїа (BS, 12: 5).
36) Каѧ полза нарицати сѧ хрстїаны. не творѧще дѣлъ аже повелѣ хс мнози бѡ ѿ чл҃къ паче
на игры текѹт, неже въ црквы. (…) не тако бо сѹть хрстїане. аще со гѹслыми и плесканїемь.
и пѣсными бѣсовскыми вино пїют и срѧщамъ и сномь. и всѧкомѹ ѹченїю сотонинѹ вѣрѹють
(BS, 12: 74).
37) Кыи бо христьанинъ не просвѣщает сѧ крестом гнимь. кто ли не веселит сѧ видѧ крсты ы
на высокых мѣстѣх стоѧща. на них же прежде жьрѧахѹ бѣсом чл҃ци. закалающе сны своѧ и
дщери (BS, 12: 8) „Který křesťan se neosvětluje křížem Páně?
Kdo není potěšen, když vidí kříž na výšinách? Tam [na oněch místěch] za starých časů
lidé nabízeli oběti démonům a obětovali vlastní syny a dcery.“
(srov. 1, Královská 13:2; 2. Královskás 23:5,8,9,13,15,19; Izajáš 57:7; Jeremijáš 2:20; 3:6; Ezechiel 6:13;
20:28).
38) Воспрос что сѹть гром и что сѹть молниа блистающас Ѿвѣт громъ есть ѡрѹжие англ҃ское
англ҃ъ гснь дьавола гонит а молниа сѹть Ѽдежда ахрангл҃а наѳанаила и егда дождъ идет
тогда дьаволъ станетъ пред дождемъ да не градетъ на землю того рад англ҃ъ гснь гонит того
Воспрос что тако молниа секѹтца Ѿвѣт то бо есть тогда архангл҃и со гнѣвом зритъ на дьавола
(PORL, 2: 455). Pro fotografickou reprodukci rukopisu ze sbírky
St. Sergius Holy Trinity Lavra v Rossiiskaia Gosudarstvennaia Biblioteka (Russian State
Library – dále RGB), fond 304, opis’ I, delo 794, folio 342, see http://www.stsl.ru/manuscripts/
medium.php?col=1&manuscript=794&pagefile=794-0359.
39) FFC, 43: 202. Původní text: : іѡн ре ѿ чего громь створенъ быт в ре два аггл҃а громнаѧ еста.
а елеѡньскый старець перѹнь есть. а хоръ есть жидвинъ. а два аггл҃а еста громнаа. Pro
ofocenou reprodukci rukopisu (RGB, f. 304, op. I, d. 786, fol. 168), viz http://
http://www.stsl.ru/manuscripts/medium.php?col=1&manuscript=786&pagefile=786-0170.
40) Marvin Kantor, The Origins of Christianity in Bohemia: Sources and Commentary
(Evanston, Ill.: Western University Press, 1990), 74. Tento výběr je ze 7. kapitoly 7
Původního slovanského zdroje: [но и народом и еще поганьскомѹ Ѽбычаю вѣтъхому живѹщим,
новыа вѣры ѹченїа благаго подаваше, неведѹщимже и в капища идольскаѧ ходѧщим] и к
богомъ инѣм [незнаемомъ] частѣе лѣт мимоходѧщаѧ пририщѹщїмъ и жерътвы жрѹщим
блаженный ѹноша ѹвидѣвъ, ѿ сих нечистых адїй и жерътвъ, аще и часто молим, въскорѣ
ѿбѣгаше сих пририщенїа и ѡбщенїа, жадаѧ быти на небеснѣи трапезѣ паче всѣх причастнїкъ,
неже дѣмоньскими сквернами жерътвъ Ѽсквернитисѧ (Josef Vašica, “Druhá staroslověnská
legenda o sv. Václavu, úvod a text s českým i latinským překladem,” ve Sbornik staroslovanskych
literarnich pamatek o sv. Vaclavu a sv. Lidmile, ed. Josef Vajs (Praha: Česká akademie
věd a umění, 1929), 94–95).
41) Enrique Gutiérrez Rubio, “Linguistic and Ideological Study of Dalimil’s Chronicle,” in
Sources of Slavic pre-Christian Religion; Revue des etudes slaves: Monographies, ed. Pierre
Gonneau and Juan Antonio Álvarez-Pedrosa Núnez (Paris: Institut d’études slaves – Centre
d’études slaves, forthcoming). Tento výbšr je z kapitoly 20., řádky 3–12 původního českého zdroje. (Jiří Daňhelka, Bohuslav Havránek a Naděžda Kvítková,
eds., svazek 1 ze Staročeská kronika takřečeného Dalimila: vydáni textu a veškerého textového
materiálu, Úvod; Text kroniky v základním rukopise; Textový materiál předmluvy a kapitola 1
až 52 (Praha: Academia, 1988)).
42) Ibid., kapitola 2, řádky 47–52.
43) Ibid., kapitola 3, 11–12; kapitola 19, 30–31; kapitola 25, 13–14.