opis: Moravská lidová svatba mé kamarádky v srpnu 2019
Zajímá vás, jak vypadala jedna moravská lidová svatba? Pojďte se začíst do řádků mé kamarádky Katky, která na srpen 2019 plánovala svůj den D v krojích a s lidovými tradicemi. Pochází z mikroregionu Valašsklokloboucko.
Moravská svatba Katky a Michala
Bohužel se naše dovolená kryla s jejím termínem svatby a my o tento velkolepý zážitek přišli. Přesto atmosféra z fotek, které mi Katka dovolila použít, mě absolutně vtáhla do děje. Pojďte se nechat pohltit úplně jiným příběhem svatby, než na jaké jsme většina z nás zvyklí. 
Valašské Klobouky – odkud Katka pochází
Katka začíná vyprávět svůj příběh:
Již od začátku jsme si s mým snoubencem pohrávali s myšlenkou lidové svatby. První, co jsme věděli, bylo, že to bude velké. Máme hodně kamarádů – především folkloristů z několika souborů, bez kterých jsme si tuto svatbu nedokázali představit. Když jsme hledali místo, bylo nám jasné, že se do žádné restaurace se svatebčany 120+ nevejdeme. A tak jsme usoudili, že nejlepším místem bude maloměstský „kulturák“, ve kterém si to můžeme udělat po svém.
Což byl nejlepší, ale také nejnáročnější nápad na realizaci. Z hlediska oblečení nás zprvu lákal rurální styl v jednoduchých vílích šatech a režné košili, ale protože pocházíme ze dvou folklorních regionů – Lašska (na sever od Valašska v údolí Ostravice) a z jihu Valašska (mikroregion Valašskokloboucko), zlákala nás kombinace našich krojů. A když se na to dali i naši rodiče, bylo rozhodnuto. Bude tedy pořádná lidová veselka se vším všudy.
Kroje ze dvou odlišných regionů – Lašska a Valašska
Přípravy byly opravdu velké. Svatba nám začala v podstatě ve středu, kdy jsme zahájili převoz věcí. Od čtvrtka jsme již s kamarády chystali kulturní dům a výzdobu. Kromě běžných svatebních potřeb jídla, místa, hudby, svatebčanů, nám přibyly lidové zvyky.
Jako nevěsta jsem se této etnologické práce ujala a začala hledat zdroje – svatební oděv, písně, tance a zvyky kolem svatby. A aby toho nebylo málo, zkombinovat obyčeje obou regionů. V obou regionech nebyl žádný speciální svatební oděv, který by si snoubenci pořizovali. Sehnali si na sebe tedy to nejlepší, co mohli – tím byl sváteční kroj regionů.
Katka – kroj Valašska, Michal – kroj Lašska
Protože byly oba regiony horské, jednalo se o jednoduché materiály, tak jak znáte např. valašský kroj – plátno s jemnou výšivkou, modrotisk, filcové vesty, kožené krpce či filcové papučky. Lašskému ženichovi nechyběla ani valaška, klobouk a bohatější voničky rozmarýnu na vestě a klobouku. Nevěstu zdobila především jí vyšívaná úvodnice a zapletení vlasů do svatební party.
Filcové papučky
1. Náš oděv
Úvodnice je dlouhá vyšívaná plachta užívaná ke svatebnímu obřadu po celé Moravě. V některých regionech si ji vyšívaly přímo budoucí nevěsty několik let při zimních večerech.
Já jsem si ji vyšívala denně asi 4 měsíce, a to patří k méně vyšitým úvodnicím, např. oproti regionu Kopanic či Horňácka.
Úvodnice měla nevěstě zajistit ochrannou funkci od zlých sil a přinést jí bohatství a plodnost. Po svatbě ji žena následně znovu užila pro zabalení dítěte na jeho křest, přišla v ní do kostela po šestinedělí, nosila ji na další obřadní svátosti a byla v ní uložena do hrobu.
Svou úvodnici jsem vyšila podle dochovalé úvodnice z místního muzea. Jsou na ní geometrické symbolismy pocházející až z doby slovanské.
úvodnice – valašský kroj
2. Zapletení
Svatební parta je označení pro zapletení vlasů nevěsty pro svatební den. Dříve byly nevěsty zapleteny již večer před svatbou na rozveselkách, kdy jí její družice zpívaly a zaplétaly do party. Poté musela spát na židli s loktem opřeným o stůl.
Já jsem zapletení z praktických důvodů nechala na sobotní ráno, kdy mi mé kamarádky zpěvačky v přítomnosti přihlížejících žen k tomu krásně zazpívaly. Protože náš ženský sboreček čerpá z různých regionů Moravy a Slovenska, kromě místních písní k tomuto obřadu, mi zazpívaly i další tematické svatební písně.
Nevěstu zaplétala její matka. Naše kloboucká parta je složena z několika zapletených copů s vpletenými mašlemi, zdobenou čelenkou a malou korunkou posazenou na temeni uprostřed rozmarýnového věnce. Tuto partu jsme nově zrekonstruovali dle dochovaných součástek z místního muzea.
3. Příchod ženichovy družiny
Ženich to měl ráno jednoduché, pouze se oblékl do nachystaného kroje.
U ženicha i nevěsty došlo k odprošení a poděkování rodičů za výchovu.
Poté si jel ženich pro nevěstu. Měl to daleko – přes celé Valašsko, a tak byl vypraven svatební autobus s muzikanty a pohoštěním. Doufalo se jen, že se z autobusu nevyvalí až moc veselí svatebčani se ženichem v čele → toť velký úkol svědka.
- ženichova družina
Ženich s jeho družinou došli k domu nevěsty s veselím a žádali nevěstu. Uvnitř se však schovávalo více robeček a on si musel najít tu pravou. Přivedli mu tedy zakryté nevěsty – převlečeného muže a ženu s dítětem. Třetí nevěsta byla už ta pravá. Poté došlo k požehnání oboru rodičů snoubencům a jelo se k obřadu.
4. Koně
K obřadu se jelo koňmo – na dlouhém žebřinovém voze se vezli snoubenci, zpěvačky a muzikanti přes celé městečko. V ulici nás zatáhli sousedé, kdy ženich musel jízdu vykoupit a zasloužit si nevěstu.
5. Obřad
Obřad se odehrál v přírodě u dřevěné kapličky u zdobené slavobrány.
Kolem obřadu hrálo a zpívalo několik těles – při svatebním příchodu hráli sourozenci snoubenců na malý cimbálek a píšťalku, zpívaly zpěvačky, hrála cimbálovka i dechovka. Po společném focení na louce se přejelo do kulturního domu, kde na hlavním sále proběhl s rodinou slavnostní oběd a ostatní měli občerstvení na malém sále.
Svatební příchod
Novomanželé dostali darem dřevěnou misku s lžícemi, které hned využili na společné krmení polévkou. Po obědě již přišli ostatní do hlavního sálu.
6. Polonéza
Zahájení veselky proběhlo uvítací polonézou (krok starodávný), při kterém chodí krojovaní v řadách za sebou a tvoří různé obrazce a uskupení. Následoval první tanec. A pak už začalo veselí, kdy hrálo několik cimbálových muzik (dětská, lašská, valašská, novomanželská, další muzikanti co se přidali) a zapařilo se i na živou kapelu. Novomanželé se v podvečer odebrali na profilové focení v přírodě na horský hřeben nad městečkem.
7. Házení do koláča
Večer proběhly ještě dva zvyky – Házení do koláče a čepení nevěsty.
Házení do koláče je moravský zvyk (v některých regionech běžný i dnes), kdy se přispívalo nevěstě do věna. Koláče vypadaly různorodě; ten náš byl zapletený věnec vánočkového těsta s dírou uprostřed (na házení), ozdobený těstovými figurkami na špejli, které jsme týden před svatbou vytvořily s kamarádkami.
Házení do koláča
K házení do koláče byly písněmi vyzvány jednotlivé osoby rodiny a kamarádů. Kromě příspěvku bylo důležitější vystoupení určité osoby, které provedla blahopřání formou písničky, básničky či jiné scénky.
Vrcholem se stala scénka Běžela ovečka, kdy nám strýcové přispěli do života dvěmi živými ovcemi, které nám dovedli do sálu a postavili jim tam ohrádku se senem. Ovečky se poté pár měsíců spokojeně pásly v jablečném sadu a před zimou byly přeměněny do skvělých klobás a vyčiněných kůží k posteli. Ovečky jsou také zvěčněny na vyřezávaném obrazu, který vyřezal místní řezbář a znázorňuje krajinu našeho svatebního obřadu.
8. Čepení
Posledním zvykem bylo čepení nevěsty. Jde o obřad, kdy se z nevěsty stává vdaná žena. Nevěstě je sňata svatební parta a je začesána do čepce a šátku opět za zvuku nádherných tematických písní. Ženy pokrývku hlavy sdělávaly pouze doma na spaní. Po čepení novomanželé ještě zatančili sólový novomanželský tanec (lašský starodávný Ej volaři). A pak se už nezřízeně pařilo až do rána.
9. Druhý den
Druhý den proběhly tzv. popravky. Přespolní svatebčané přišli do kulturáku na snídani a poté autobusem odjeli zpět na sever. Po úklidu sálu jsme se přemístili na zahradu rodičů nevěsty a ještě jsme s popravky pokračovali do nočních hodin s rodinnou cimbálovkou. Popravky trvaly v podstatě ještě další večer, kdy po úklidu přišla za námi další rodina. Svatba trvala týden – tož jak to má byt.