Pozn. překl.: Slovansko-árijský védismus. Dříve či později na něj narazí každý , kdo se zajímá o pohanství, zvláště slovanské. I u nás se už objevilo několik specifických knih ruských autorů, jimiž ovšem nejsou historici či pohané, ale inženýři, vědci a členové různých institutů. Často svá díla vydávají za kdysi ztracené a nyní nalezené dávnověké spisy, což jim má dodat jakousi vážnost a věrohodnost. O ideovém pozadí takto budovaného soudobého ruského novopohanství , jehož kořeny sahají ještě do dob Sovětského svazu, pojednává dnešní článek, který zveřejníme celkem v pěti částech. Jeho autorkou je Marlène Laruelle, jež o sobě na svých stránkách uvádí, že je profesorkou výzkumu mezinárodních záležitostí a politologie na Univerzitě George Washingtona a ředitelkou programu studií neliberalismu tamtéž. Ve Francii je vedoucím spolupracovníkem IFRI (Institut français des relations internationales) a poradcem v Observo, think tanku Francouzsko-ruské obchodní komory.
Wolf
Stejně jako v ostatních post-sovětských státech se i inteligence v Rusku od devadesátých let 20. století zabývala vytvářením nové národní identity. V důsledku toho spolu mnoho ideologických trendů soutěžilo o definici této nové národní identity dle rozdílných lingvistických, historických, náboženských či geopolitických kritérií. Rozvinutí tohoto národního imaginativního světa je součástí opětovného složení bývalého sovětského prostoru a probíhá souběžně s rychlostí politických, ekonomických a sociálních změn, které populace zažívá posledních dvacet let.
Náboženství zcela přirozeně představuje jednu z ideologických matric tohoto opětovného skládání. Ačkoliv je pozice pravoslavného náboženství v Rusku dobře zdokumentovaná, o tématu novopohanství a jeho následném prosazování árijské identity pro Rusy, zůstává stále známo málo. Přesto odborníci, kteří sledují politický a intelektuální život soudobého Ruska, si začali všímat, že ve veřejných projevech některých politiků či intelektuálních postav lze nalézt objevující se odkazy na ‘slovanské pohanství’ a ‘árijský ’původ Ruska. I když nelze novopohanské hnutí považovat za masový fenomén, takové projevy zabírají podstatnou část redakčního spektra. Hnutí tudíž představuje relevantní předmět studia, zejména proto, že je to součást modernity, která se částečně definuje svým ‘vynalézáním tradic’ (Hobsbawn a Ranger 1983).
Podobně jako u jiných evropských národů i v Rusku se rozvíjí mnoho ‘nových náboženských hnutí’, inspirovaných New Age a zájmem o orientální náboženství. Nicméně hnutí, jež tvrdí, že představují pohanství či slovanský védismus jsou často mnohem zpolitizovanější než jiná hnutí ‘etnické víry’. Často se považují za nacionalistická a otevřeně antisemitská a běžně volají po autoritářském politickém režimu. Mnoho jejich prvků doktríny bylo převzato z teorií francouzské a německé Nové pravice a obhajují uvědomění árijské identity evropských národů. Pád Sovětského svazu a selhání komunismu jsou chápány jako události, které vyjevují globální krizi vědomí lidstva, což si vynucuje celkový skepticismus ohledně evropské kultury a jejím křesťanském základu. Zdá se, že tato kombinace New Age a Nové pravice, ačkoliv ne pro Rusko specifická, představuje mnohem důležitější fenomén než v jiných zemích. Tato ruská hnutí kombinují rasistické koncepce západní krajní pravice, hledání nové harmonie mezi člověkem a přírodou, inspirované romantickou Naturphilosophie z devatenáctého století, a ideologické levicové reference, vypůjčené z alterglobalzace. (1)
Tento fenomén se nezrodil z kolapsu režimu v roce 1991, ale je hluboce zakořeněn v sovětské minulosti a rozličném hledání identity v intelektuálních kruzích, ať už měly vazbu na komunistickou stranu nebo disidenty. Tento článek se tedy v první části pokusí popsat historickou hloubku těchto hnutí vyvoláním existence novopohanských a/nebo árijských odkazů v sovětské kultuře. Po tomto historickém připomenutí se zaměřím na to, jak se tyto diskurzy rozvíjely v různých sférách post-sovětské ruské společnosti. Na náboženské úrovni jsme svědky záplavy hnutí obhajujících ‘návrat’ k dávnému pohanství Slovanů; na historiografické úrovni si lze všimnout vznik vědeckých či pseudovědeckých hnutí, snažících se demonstrovat slavnou árijskou minulost Ruska; na politické úrovni možno zaznamenat, že tyto novopohanské a árijské narážky, kdysi se omezující na malé, krajně pravicové nacionalistické skupiny, lze nyní nalézt v parlamentních institucích a umírněnějších politických frakcích.
Sovětská éra nebo živná půda novopohanství a árijství?
Od 19. století si ruská slavjanofilská hnutí vypůjčují zvláště německou ideu prestižního árijského původu evropských národů. Otec slavjanofilství, Alexej Chomjakov (1804–60) a několik jeho žáků jako Alexander Hilferding (1831–72), Dmitrij Ilovajskij (1832–1920) a Ivan Zabelin (1820–1908) neváhali prohlásit, že Rusové jsou jedni z nejdůležitějších větví árijské rodiny, ne-li její nejpřímější představitelé. Tento ruský árijský mýtus však neměl novopohanskou orientaci a pro tyto nacionalistické intelektuály zůstalo primárním náboženským vlivem pravoslaví. Mnoho z nich chovalo naděje na kombinaci své citlivosti k pravoslaví a se svou touhou po árijské identitě. Tvrdili, že Byzanc obdržela křesťanské poselství přímo z asijské kolébky árijských národů, jež se v závislosti na autorovi nacházela ve Střední Asii či Íránu. Udržování biblické reference jim umožnilo oddělit árijství a antisemitismus. Na rozdíl od svých německých kolegů slavjanofilské nároky na árijskou identitu nedoprovázela kritika (Laruelle 2005).
Žádné z krajně pravicových hnutí, jež se v Rusku objevila po revoluci v roce 1905, neusilovalo o rehabilitaci předkřesťanské víry, jak ji v tutéž dobu obhajovala německá ariosofická hnutí (Mosse 1978, 1981). Až do emigrace v meziválečných letech se v ruských nacionalistických kruzích neobjevil skepticismus ohledně nadřazenosti křesťanství. Tyto skupiny hledaly starobylý text, jenž by poskytl skutečné ospravedlnění tohoto ‘návratu’ k počátkům. V novinách Žar-Ptica, které vycházely v padesátých letech 20. století v San Francisku, se několik takových autorů zajímalo o tzv. rukopis datovaný do prvních staletí našeho letopočtu, Velesovu knihu (Vlesova kniga). Bělogvardějský důstojník F. A. Izenbek údajně tuto knihu objevil za občanské války, avšak původní dřevěné destičky, na nich byl text zapsán, se za druhé světové války ztratily; jeden z Izenbekových přátel, Jurij Miroljubov, však měl možnost je studovat a přepsat. Miroljubov, jakožto pravděpodobný padělatel tohoto rukopisu, byl první, kdo použil slovo ‘védismus’ k popsání tohoto ruského novopohanství, a kdo jej obohatil přivlastněním si prestižního indického původu véd (Kaganskaja 1986). Již v šedesátých letech považovali Velesovu knihu za autentický rukopis nejen ruští nacionalističtí emigranti, ale i někteří Ukrajinci v exilu, zvláště ti, kteří byli blízkými stoupenci Sergeje Lesnoje, dalšího velkého propagandisty novopohanství. Navzdory absenci původního rukopisu tohoto textu představují novopohanští sympatizanti Velesovu knihu jako nezpochybnitelný historický pramen ze slovanského dávnověku i jako knihu modliteb a chvalozpěvů na dávné bohy, které lze ‘využít v praxi’.
Rovněž se zdá, že v samotném Sovětském svazu znovuzrození ruského nacionalismu, který Stalin podporoval od druhé poloviny třicátých let, patrně umožnil upevnění novopohanských diskurzů. Stalin se skutečně živě zajímal o výzkum slovanského dávnověku a doufal, že takový výzkum mu pomůže demonstrovat pravěký komunismus Rusů. Někteří badatelé, včetně akademika a bývalého vedoucího Archeologického institutu Borise Rybakova (1908–2001), tehdy poskytovali první vědecké argumenty pro novopohanskou doktrínu. Prosazovali vizi předkřesťanského náboženství, které upřednostňovalo komunitní koncepci novopohanství a árijského mýtu v ruské společnosti a pranýřovali křesťanství za to, že přijímalo ospravedlňování třídního rozdělení (Moroz 1993). Správní orgány validovaly zvláště důležitou roli, kterou Rybakov hrál v této rehabilitaci starověkého pohanství, že roku 1949 dokonce obdržel Stalinovu cenu za svou knihu Řemeslo ve staré Rusi (Remeslo drevnej Rusi). Navíc soubor árijských či indo-evropských témat ze sovětského vědeckého diskurzu nikdy zcela nevymizel. Jafetské teorie Nicholase Marra (1864–1934) dominovaly částem sovětského lingvistického a archeologického výzkumu v třicátých a čtyřicátých letech, než je Stalin odsoudil (Seriot 2005). V sedmdesátých letech lingvisté V. V. Ivanov a T. V. Gamkrelidze spolu znovu přispěli k oživení debaty o pradomovině Indo-Evropanů, kdy ji s mnoha svými sovětskými kolegy umístili mezi Černé a Kaspické moře.
V šedesátých letech obnova ateistického aktivismu, kterou organizoval Nikita Chruščev, také předem předpokládala nový přístup k jistým předkřesťanským či předislámským tradicím. Po plenárním zasedání ÚV KSSS v červnu 1963, který vyzval k posílení boje proti víře, ideologická komise strany podpořila vytvoření nových, nenáboženských rituálů využívajících dávné kulty přírody (Šnirelman 2004: 229). Tohoto hnutí se účastnilo mnoho ideologů strany, stejně jako různí badatelé specializující se na folklór rozličného obyvatelstva SSSR. Turkicko-íránská oslava jara Noruz, jež byla v třicátých letech za boje proti islámu odsuzována, byla tedy rehabilitována jakožto předislámská tradice. Totéž lze říci vedle několika dalších animistických či pohanských obřadů i o ruské oslavě letního slunovratu v noci z 23. na 24. června. Mimoto některé orgány státu a strany se v 2. polovině šedesátých let diskrétně věnovaly pokusu rehabilitovat Černou sotňu a ruský antisemitismus počátku století. Ústřední výbor Komsomolu, Svaz sovětských spisovatelů, skupina kolem Alexandra Šelepina a Ruská společnost pro ochranu historie a kultury (VOOPIIK) se společně účastnily této fúze sovětské ideologie a ruského nacionalismu (Mitrochin 2003).
V tomto hnutí, které vzniklo v Ústředním výboru Komsomolu, si je třeba povšimnout důležité role V. D. Zacharenka (1915–99). Vedl noviny Těchnika moloděži a vydal již roku 1978 jeden z prvních článků ohledně otázky árijské identity Rusů, který napsal Valerij Skurlatov. Skurlatov, vystudovaný fyzik a badatel na Institutu vědeckých informací v humanitních vědách (INION, Moskva), si osvojil znalosti germánských diskurzů v meziválečných let během svého doktorského výzkumu. Zdá se, že tyto nové ideologické kompozice ze sedmdesátých let se těšily podpoře KGB, která hledala nové doktríny, které jí umožní udržet si kontrolu nad sovětskou společností v době, kdy se dědictví stalinského teroru ztenčilo (Korey 1995). Dle Viktora Šnirelmana byl prvním manifestem ruského novopohanství dopis ‘Kritické poznámky ruského člověka o patriotických novinách Věče (Kritičeskie zametki russkogo čelověka o patriotičeskom žurnále Věče), vydaný anonymně roku 1973 Valerijem Emelianovem, odborníkem na Střední východ, jenž měl blízko k Chruščevovi. V důsledku tohoto dopisu Věče přestaly roku 1974 vycházet a jejich editor, známý pravoslavný disident V. N. Osipov, byl uvězněn (Šnirelman 2004: 231). Emelianov v tomto textu otevřeně vyjádřil myšlenku, že křesťanství nebylo ničím jiným než vyjádřením židovské dominance a že pouze sloužilo zájmům sionismu, což byla analýza, která byla v tehdejší sovětské propagandě velmi znevažována. Stejné argumenty uplatnil ve svém známém pamfletu Desionizace (Desionizacia), který nejprve vyšel roku 1979 arabsky v syrských novinách a poté znovu v Paříži. Po zveřejnění mnoho kopií textu neoficiálně kolovalo v SSSR.
Na počátku sedmdesátých let v Moskvě básník Jevgenij Golovin a odborník na okultní literaturu Jurij Mamlejev dohlíželi na zrod tajného kruhu, jenž se velikášsky snažil prezentovat se jako ‘SS Černý řád’ Sovětského svazu. Tento disidentský kruh se nehlásil ani k slavjanofilství a pravoslavné monarchistické nostalgii, ani k liberální zkušenosti západních zemí. Místo toho se úzce ztotožňovali s okultismem počátku století (Goodrick-Clarke 1992; Rosenthal 1997). Prostřednictvím svého kolektivního čtení byli schopni znovu objevit teosofii Heleny Blavatské (1831–91) a germánské ariosofie počátku století, zvláště Guida von Lista (1848–1919) a známého orientalisty Jorga Lanze von Liebenfelse (1874–1954). ‘SS Černý řád’ Sovětského svazu si přál obnovit árijský svět, zničený judaismem a křesťanstvím ve jménu rovnostářství. Právě v této intelektuální atmosféře zformuloval mnoho svých idejí mladý Alexander Dugin (1962), dnes populární teoretik romantické formy fašismu a neo-euroasianistických postulátů (Laruelle 2006). S výjimkou Dugina nicméně euroasianističtí teoretici ve dvacátých letech ani jiní neo-euroasianisté neusilovali o spojení euroasianismu s novopohanstvím.
Hnutí Pamjať, které se objevilo na úplném začátku osmdesátých let jako spolek amatérů, napojených na Metropolitní moskevský palác kultury, také tvořil jedno z míst setkávání osobností, jež přitahovalo novopohanství. Emelianov se po svém návratu z psychiatrické léčebny k hnutí připojil. V Pamjati se rovněž potkal se Skurlatovem, který zrovna vydal násilně antisemitskou knihu Sionismus a Apartheid (Sionizm i Aparteid). V návaznosti na tuto publikaci Skurlatov vyučoval kurz o ‘Kritice ideologie sionismu’ na Ruské univerzitě družby národů Patrice Lumumby. Roku 1982 Vladimir Čivilichin (1928–84), autor známého románu Paměť (Pamjat’), po níž se pojmenovala nacionalistická organizace, otevřeně prohlásil, že Rusové ‘jsou ti, kdo by měl být považován za árijce, ne Němci.’ (Čivilichin 1982: 11) V roce 1983 Pamjať organizovala besedu, kterou vedl Skurlatov a která byla věnována Velesově knize. Až do roku 1984–85, kdy přišel nový vůdce Dmitrij Vasiljev, žák nacionalistického malíře Ilji Glazunova, spolek v podstatě nepřešel pod kontrolu tradičnějších monarchistických kruhů (Pribylovskij 1992).
Oficiální formy novopohanského cítění lze rovněž nalézt v některých akademických kruzích. V letech 1980–82 organizace šestistého výročí bitvy u Kulikova, kterou horečnatě připravovaly sovětské správní orgány, umožnila mnoha ruským nacionalistům, aby vyjádřili své myšlenky pod zástěrkou uplatnění některých pokynů strany v praxi (Brudny 2000). Dle převládajícího historiografického diskurzu, vítězství Dmitrije Donského bylo možné jen díky pravoslavné víře, která dala národu nezbytnou sílu k svržení mongolského jha. Nicméně pozornost na sebe strhlo několik nesouhlasných hlasů. O několik let později, v roce 1988 Apollon Kuzmin (1928–2004), vůdce neo-slavjanofilské historiografie, v knize Perunův pád (Paděnie Peruna) prohlásil, že skutečnou ruskou národní vírou je pohanství a že pravoslaví vedlo k politice podrobení se Mongolům. Rozpravy k rehabilitaci pohanství lze nalézt i v pozdějších knihách Borise Rybakova – zvláště v Pohanství dávných Slovanů (Jazyčestvo drevnich Slavjan), vydané roku 1981, a v Pohanství dávné Rusi (Jazyčestvo drevněj Rusi), vydané roku 1988 – a v literárních dílech několika významných postav vesnické prózy (děrevenščiki), jako je spisovatel Petr Proskurin a básník Jurij Kuzněcov.
Poznámky:
1) Alterglobalizace by se měla oddělovat od antiglobalizace. Antiglobalizace zavrhuje globalizaci jako takovou, prosazuje politický model národního státu a ‘tradičních’ nacionalistických hodnot a snaží se ‘zbavit’ vlivů cizích kultur. Oproti tomu alterglobalizace zavrhuje globalizaci tak, jak se rozvíjí dnes, s jejím podpovrchovým ekonomickým liberalismem. Není však v opozici vůči ‘globální vesnici’ jako takové. Volá po globalizaci, jež by se více zajímala o vývoj lidstva, byla ohleduplnější k životnímu prostředí a autonomii národů a významově se shodovala s hledáním nové rovnováhy mezi globálním Severem a globálním Jihem.