Ve slovanské kultuře je Svátek jara, věnovaný především Matce Zemi, vyvrcholením několikadenního rituálního cyklu připadajícího na jarní rovnodennost, spojenou s koncem zimy a přivítáním jara. Doprovodné magické obřady měly přinést do domácností energii a radost ze života a zajistit hojnost a prosperitu po celý vegetační rok začínající na jaře. Nejčastějším a nejznámějším zvykem (symbolizujícím vyhnání zimy) bylo utopení nebo spálení slaměné podobizny, tzv. madder. Obvykle se tak dělo za zvláštního hluku - práskání bičů, řinčení a řinčení chrastítek, zpěv a hra na všechny druhy nástrojů.
Po rituálním, symbolickém vyhnání zimy nastal čas přivítat a přijmout jaro. Na kopcích muži zapalovali ohně, aby ještě více urychlili očekávaný příchod jara a slunečných dnů. Mladí lidé se vydávali na louky a do lesů hledat vrbové a lískové větvičky porostlé pupeny jehněd, ze kterých pak "stavěli" laty. Celé domy a tzv. hospodářský dvůr se uklízely a větraly, praly se ložní prádlo a připravovalo se čerstvé oblečení, pekly se koláče, zejména jarní. [49]
Nejdůležitější však bylo malování vajec - m.in. praslovanského symbolu života, plodnosti a magické životní síly. Velikonoční vajíčko bylo zvláštním prvkem magických rituálů, které mohly zajistit zdraví a prosperitu nejen členům domácnosti, ale také hospodářským zvířatům (za tímto účelem bylo zvykem je potírat o nemocná místa nebo je válet na zádech zvířat). Aby se zahnaly zlé síly, po dokončení všech příprav (které mohou trvat i několik dní) na vlastní hostinu, večer před hostinou obešli celý statek a každý kout byl posetý bylinami. Druhý den se slavil śmigus - rituál, který zpočátku spočíval v tom, že se navzájem bili rozkvetlými vrbovými větvičkami a jehnědami. Věřilo se, že umožňuje zahnat takzvaného zlého, očištěného člověka a dává mu sílu. [50]
Vyvrcholením tohoto cyklu oslav byly slavnostní hostiny, během nichž se navzájem předávaly dary. Obvykle se konaly na posvátných kopcích a obvykle byly doprovázeny hrami spojenými se zpěvem a tancem. V některých oblastech byly zbytky z těchto svátků zakopávány na okrajích, aby se zvýšila úrodnost země. Druhý den začínal omýváním ve svěcené vodě - časem se tento rituál proměnil v ranní zvyk polévání sebe sama studenou vodou zvanou dyngus - měla moc dodat lidem životní sílu, stejně jako déšť dodává tuto sílu rostlinám (ještě později se śmigus a dyngus spojily do jednoho zvyku běžně nazývaného dnes śmigus-dyngus).
Večer se však odebrali k hrobům svých předků, kde se vzpomínalo na mrtvé a nechávalo se jim jídlo. Posledním rituálem byl zvyk sázení mladých stromků, do jejichž kořenů byly zakopány kousky vánočky. V některých regionech se také pořádaly pestrobarevné průvody zvířat a lidí převlečených za zvířata. Nosily je také dívky v březových věncích a mladí muži nesoucí zdobené větvičky. Průvod uzavřeli hudebníci, kteří hlasitým hlukem přivolali bouřku, déšť a blesky - první jarní bouřka byla vnímána jako akt lásky mezi Perunem a zemí (teprve po prvním zahřmění mohla začít vážná práce spojená se zemědělstvím).
[49] Anna Zadrożyńska - Opakování času počátku, Wydawnictwo Spółdzielcze, Varšava 1985.
[50] Maria Ziółkowska - Szczodry wieczor, szczodry dzień, Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, Varšava 1989.