Kolovrat, svarga a tzv. Boží ruce – to jsou tři nejčastěji zmiňované symboly, které jsou v současné době spojovány se slovanskou kulturou. V devadesátých letech dvacátého století byl tento symbol dokonce povýšen na ideogram vyjadřující koncept Nejvyššího Boha. Časté spojování tohoto znaku s náboženstvím starých Slovanů vedlo k tomu, že jeho slovanský charakter již v podstatě nebyl zpochybňován. Koneckonců, Boží ruce se objevují obklopené hákovými kříži – dalšími symboly přítomnými ve slovanské kultuře a vesnice Biała, kde byl nalezen slavný popelník, se nachází v našich zemích. Pro mnoho lidí to byly dostatečné důvody k tomu, aby znak na popelníku považovali za slovanský. Propracovaný výklad navržený Leonem Emfazym Stefańskim ve Slovanské věštírně v podstatě posvětil výše uvedený znak jako symbol slovanského rodnoveryského křesťanství.
Někdy skeptici stále rádi poukazují na přehnanou interpretaci a dogmatické vnímání tohoto symbolu před rodnou polskou církví, ale hlasy o neslovanské povaze Rukou Božích se staly méně slyšitelnými. Rozhodli jsme se tedy toto téma znovu vynést na světlo. Sami to však neuděláme. Dáme slovo mladému archeologovi, který nás kontaktoval, aby se s námi podělil o nějaké informace a vlastní reflexi. Spojil Boží ruce s kulturou Sintašta-Petrovka a upozornil na symbol, který by mohl být mezistupněm mezi daným znakem a hákovým křížem. Zveřejňujeme proto jeho text v plném znění, abychom si udělali lepší představu o jeho úhlu pohledu.
Tato kresba zobrazuje nádobu kultury Sintashta-Petrovka (nebo Sintašta-Arkaim-Petrovka). Příbuzné komunity se vyvinuly ve stepích jihovýchodně od pohoří Ural v době bronzové, mezi lety 2100 a 1700 př. n. l. Její představitelé stavěli silně opevněná a velmi pečlivě plánovaná hradiště oválného půdorysu, s branami shlížejícími do čtyř světových stran. Jsou také známí jako vynálezci prvních vozů na světě – lehkých vozidel s paprskovými koly, ke kterým byli zapřaženi koně. Jejich ostatky se dnes nacházejí v hrobech lidí, kam byly uloženy celé. Vedle zesnulých byly také položeny zbraně, což jasně naznačuje válečnou povahu této kultury. Byli také skvělými metalurgy, kteří vyráběli nádherné měděné a bronzové předměty z místních uralských rud. Tato ložiska byla koneckonců faktorem, který přitahoval osadníky do tohoto nehostinného, suchého prostředí a možná spolu s nehostinným a suchým podnebím způsobil, že tito lidé cítili potřebu zdokonalit válečné umění a opevnit své osady.
O těchto lidech toho bylo napsáno hodně, i když jen malé procento dostupných informací je dostupné těm, kteří nemluví rusky, a pokud ano, objevují se hlavně na webových stránkách o paranormálních jevech, které zdaleka nejsou vědecky spolehlivé. Mou pozornost však upoutaly dva symboly, které lze pozorovat na nádobách připisovaných této kultuře. Jedna z nich znepokojivě připomíná typicky slovanské ruce boha, zatímco druhá je hákový kříž široce rozšířený v Evropě a Asii.
Je těžké říci, co znamenaly pro lidi, kteří žili asi před čtyřmi tisíci lety ve stepi jižního Uralu. Určitě to nebyli Slované – v žádné literatuře o tom není ani slovo. Je však velká šance, že mluvili indoíránskými jazyky, jejichž mluvčí obývali step v době železné. Staré teorie archeologů a lingvistů, stejně jako nedávné genetické studie, také poukazují na možnou stepní lokalizaci jazykové domoviny předků Indoevropanů, podle vědců, kteří letos publikovali svá zjištění v časopise Nature. Za zmínku však stojí dvě věci. Jedním z nich je skutečnost, že některé symboly mohou být mnohem starší, než se obecně věří, i když jejich význam může být po letech převrácen vzhůru nohama, zkreslen nebo zapomenut. Druhým bodem je, že ne všechno lze připsat pouze jedné tradici. Není to tak, že vše, co je považováno za slovanské, musí být z definice slovanské a patřit pouze Slovanům. Kultura není homogenní místo na mapě, které po nějaké době zmizí ve prospěch jiného nebo začne dominovat svým sousedům, ale velmi složitý soubor různých prvků a tradic, stejně proměnlivých jako lidé, kteří je vytvářejí. Jazyk je jedním z nich, což je důvod, proč dnes vědci zůstávají opatrní při přiřazování etnů a jazyků ke konkrétním archeologickým kulturám.
Podobná věc se týká popelníku z Biały (Lodžské vojvodství), známého v rodnoverských kruzích, objeveného v roce 1936. Toto plavidlo bylo nalezeno těsně před druhou světovou válkou a identifikováno jako patřící k przeworské kultuře a také datováno do římského období. Rychle se dostal do popředí zájmu díky symbolům na něm, z nichž nejběžnější byla svastika. Kromě toho se na povrchu popelníku nacházel i druhý ze znaků, které jsem zmínil – tzv. ruce boha. Je jasné, proč bylo možné se domnívat, že památka byla nějak spojena se Slovany. Okupační moc, která dorazila o tři roky později, často využívala archeologii jako prvek propagandy. Tvrzení, že Němci byli předchozími vlastníky pozemků, na kterých později vyrostlo Polsko, bylo jedním z argumentů, které se snažily použít k podpoře agrese proti naší zemi. Propaganda prováděná Třetí říší byla běžně spojována s překrucováním významu starých symbolů, což je nejlepším důkazem případu hákového kříže.
Není mi však zcela jasné, proč je symbol z nádoby i dnes tak silně ztotožňován se Slovany. Již nějakou dobu je známo, že przeworská kultura měla se Slovany jen málo společného. Jeho model se do značné míry liší od slovanského a navíc na konci doby železné došlo k výraznému vylidnění oblastí dnešního Polska. Na základě antických pramenů, především díky Tacitovi, je ztotožňován s Germány. I když je tento symbol zakořeněn ve slovanské kultuře, je těžké považovat popelník z Biały za jeden z prvních projevů slovanské spirituality. Někteří lidé si ho spojují i s Vandaly, kteří mají ke Slovanům blíže, ale je to dostatečný důvod k tomu, aby se toto znamení považovalo za původní? Ve světle dnešního poznání je obtížné najít silné předpoklady spojující znak z popelníku se Slovany. Nelze-li takovou základní věc dokázat, proč jsou vytvářeny tak komplikované interpretace, které ji chtějí spojit s danou kulturou?
JR
Poznámka redakce:
Symboly jsou charakterizovány mnoha významy. Teoreticky řečeno, nikomu nelze zakázat, aby si vykládal jakoukoli známku svým vlastním jedinečným způsobem. Je-li pro stoupence polské církve kresba z popelníku ideogramem Nejvyššího Boha, pak je to pro ně pravda. Podle našeho názoru by dnes měly být Boží ruce nepochybně považovány za slovanské – s výhradou, že by měly být vnímány jako symbol slovanské Rodnovie, protože navzdory upřímným úmyslům je těžké si nevšimnout, že premisy spojující toto znamení s náboženstvím starých Slovanů nejsou v žádném případě průkazné. O dobře zavedené roli tohoto symbolu v domorodé kultuře svědčí skutečnost, že Boží ruce dnes nemají jiné jméno. Symboly jsou konvenční znaky, v závislosti na kultuře – pokud má dotyčný znak již u nás specifický význam, proč obracet svět vzhůru nohama? 😉
Pro ty, kteří se neponoří do tématu slovanských symbolů, jen připomeneme, že kresba z popelníku je v současné době v rodnóverských kruzích interpretována jako panovačné a ochranné gesto boha, který natahuje ruce ke čtyřem světovým stranám a objímá je s nimi. Swargy doprovázející kříž jsou dva aspekty božství: Svarog a Perun. Soubor těchto znaků by vyjadřoval vesmír a rovnováhu, o kterou usiluje. Boží ruce odhalují božskost ve dvou aspektech: slunečně ohnivé a panovačně ochranné. Přítomnost čtyř paží objímajících svět znamenala, že toto znamení bylo také spojováno se Świętowitem, konkrétně s modlou ze Zbruchu, která by podle nejpopulárnějšího výkladu vyjadřovala podobnou myšlenku. To vše je však pouze interpretace – krásná, ale stále nepotvrzená. Jsme si vědomi toho, že takové přivlastňování symbolů může někomu připadat skandální, zejména v kontextu nacistických zločinů, ale v tomto případě na tom nevidíme nic špatného. Koneckonců, komunity Rodnovery jsou založeny na víře, takže pokud ti, kteří jsou sdruženi v Rodné polské církvi a Slovanské víře, věří ve specifickou symboliku daného znamení, pak pro ně platí i v sakrální dimenzi.
zdroj: Boží ruce – jsou opravdu slovanské? | Slavoslav (slawoslaw.pl)