Dnešní novopohanství na rozcestí
(autor článku: Mgr. Jan Kozák)
Současný stav světa vyjevuje zřetelně zkázonosnost a omylnost židokřesťanské biblické tradice, která musela logicky vyústit do podoby dravého egoistického kapitalismu a ničení planety, protože židovské základy celého biblického světonázoru – pěstovaný egoismus, ziskuchtivost a víra v Boha coby „Pána losu“ a stvořitelského Pána světa, který člověku říká „Můžeš!“, vedou do záhuby.
Jako obrana a nesouhlas se stále dominujícím židokřesťanským paradigmatem povstává dnes masově zájem o různé biblickou tradicí odsuzované dávné náboženské tradice, zahrnované obecně pod – obzvlášť v češtině – velmi hanlivý název „pohanství“. Ve slovanském prostředí se objevují různé skupiny obnovující starou pohanskou tradici, prozatím velmi nejednotně, vždy na základě úrovně vědomí a znalostí dotyčných účastníků.
Tento dosavadní chaotický stav je také umožněn nedostatečně uchovanou slovansko-pohanskou tradicí, neboť tisíc let trvající nadvláda židokřesťanství všechny projevy „staré víry“ důsledně a nenávistně likvidovala. Některé evropské pohanské skupiny se pokoušejí sjednocovat původní tradice různých národů do jedné nesourodé směsky, jiné se nechávají inspirovat tradicemi velkých národů, jako jsou Germáni či Rusové, Italové zase navazují na tradici dávného římského impéria, někteří hledají inspiraci v tradici velkých „pohanských“ kultur jako je indický hinduismus a buddhismus, nebo dokonce přestupují na semitský islám, a proto je nanejvýš nutno si v tomto chaosu udělat jasno.
Obecně je třeba především říci, že se fenomén pohanství nedá zahrnout do jednoho teologického světonázoru, není možné vytvořit jakousi „pohanskou unitárii“, a to především z toho důvodu, že se lidské vzpínání k „duchovní síle“ odpradávna dělí na dva základní směry, které jsou svou podstatou protichůdné a navzájem myšlenkově nepřátelské.
První typ je „solární“, ducha života coby „Otce na nebesích“ vzývající, druhý je chtonický, který velebí coby zdroj a pramen života Matku Zemi. Proto i když se pokusíme obecně charakterizovat pohanství jako „sjednocování člověka s věčnou božskou přítomností“, nedojdeme jednoty, protože si pod slovem „bůh“ představují tyto dva základní proudy religiozity něco diametrálně rozdílného. Řešením tedy nemůže být obecně chápaný „monoteismus Stvořitele“, který navíc ve všech svých podobách si prostřednictvím svých samozvaných zástupců na Zemi osobuje právo světsky vládnout a diktovat všem svůj egoistický názor.
Protože všude tam, kde vládne neznámo a tajuplno, si lidská představivost dosazuje své představy, dochází k všelijakým pokusům o rekonstrukci historie duchovní tradice, která je často plná laických a pustou fantazií vytvořených představ a teorií. V oblasti slovanské to jsou dnes např. egoistické rusko-védské představy o vzniku árijských Véd v ruském prostředí, které se odtud šířily do celého světa, hlavně do Indie, kde „poučily“ Indy.
Jako předkladatel ze sanskrtu a znalec staroindické literatury musím tyto představy rezolutně odmítnout. Tradice védská a védské archetypy myšlení jsou doložitelné již v kultuře protoindické (až 8. tis. př.nl. či možná ještě víc) a jsou spojeny s védskou řečí jako prostředníkem. Védskou tradici s jejími archetypy nalezneme reprezentovanou i v nejstarším dosud vykopaném městě světa v dnešním tureckém Chatal Hüyük (až 8. tis. př.nl.), a tato tradice myšlení stála také u zrodu jak velké kultury staroperské, mezopotámské i egyptské. Velikost indické védské tradice dosvědčují dodnes i tisíce sakrálních děl složených v sanskrtu a mohutnost rozšíření indického myšlení a kulturní tradice po celém světě, zvláště prostřednictvím buddhismu.
Po něčem takovém není v ruském, ale ani v žádném jiném prostředí ani stopy.
Lingvisticky potom je pro všechny znalce sanskrtu a védštiny (nikoliv však pro ty, kteří sanskrt nestudovali a z něj nepřekládají) snadno dokazatelné, že všechny indoevropské jazyky mají původ ve védštině, nikoliv v uměle a slepecky vytvářené smíšenině západních vědců zvané „původní praindoevropština“, a že nejbližší jazykovou skupinou, která se z prapůvodní védštiny vyvinula, byla právě větev slovansko-litevská. Ruština jako z védštiny vyvinutá sekundární řeč nemohla tedy být učitelkou řeči, ze které sama vznikla.
Protože tradice árijská byla kultem recitovaného svatého slova, které bylo od „znalců slova“ – bráhmanů, mágů, druidů atd. – zakazováno písemně zapisovat – vše se učilo foneticky zpaměti z učitele na žáka – je také logické, že teorie tzv. „ruských árijských bukvic“, které mají být nositelky moudrosti, je teorií novodobou, laickou a mylnou, která dostatečně nechápe a nerespektuje praxi védské ústní tradice. Slovo totiž není ani neživý znak, ani studený obraz, ale vykřesávaná živá jiskra ideje, vylétající z věčného hořícího Ohně, našeho duchovního Slunce.
Navíc se v textech tzv. „ruských véd“ objevují slova sanskrtská, a to takovým způsobem, že prozrazují totální neznalost autorů ohledně struktury sanskrtského jazyka. Např. přídechovou řadu sanskrtských hlásek „kh“, „gh“, „čh“, džh“, „th“, dh“a „ph“, „bh“ nelze číst a rozkládat omylně coby dvě samostatné hlásky, a tak jim vkládat nový „slovanský“ smysl. Bez znalosti védského systému řeči nelze číst a interpretovat védská slova „rusky“.
Vzhledem k tomu, že se v této domněle staré slovansko-védské tradici („Velesova kniha“) objevují nejen svatá slova sanskrtská jako „súrya“, „madhu“, „dharma“, dokonce názvy védských božstev jako Mitra, Varuna, Indra, ale dokonce i germánský termín pro „Středozem“ – „Mitgard“, je zcela zřejmé, že se jedná o eklektický pokus z vypůjčeného dědictví sousedních pohanských národů sestavit falešný soběstředný originál.
Jestliže proto chceme vystavět novou pohanskou tradici, je třeba znát naši původní společnou řeč – védštinu – a studiem originálu pochopit základní ideje v ní obsažené. Všechny árijské větve religiozity z této tradice také prokazatelně vycházejí a řada archeologických nálezů a vykopaných sakrálních artefaktů to dokazuje.
Pohanský „Strom života“ – sanskrt. „aśvattha“ má mnoho podob – buddhistický „strom bódhi“, germánský „Igdrasill“, slovanské a všeobecně v árijském pohanství rozšířené uctívání „posvátného stromu“ či „svatého háje“, nikde však není tato tradice duchovně a filosoficky osmyslena a vysvětlena, nežli v tradici indické. Totéž platí i o mnoha dalších fenoménech pohanství – o uctívání ohně uprostřed dokonalého kruhu, o kultu „svatého slova“ coby nositele poznání, o nošení bílých oděvů coby symbolu čistoty, o uctívání výšin a životadárných řek coby symbolů „horní síly“, o kultu čísla 3 a „třetího oka“ coby symbolů trojitostního vidění světa, atd., atd.
Protože naši předkové uctívali „pravdu“, tj. védsky „brahma“ (původně svaté slovo Védy, později v sanskrtu již obecně filosoficky coby „satyam“ – „to, co vede k poznání pravé skutečnosti“), které otvírá prostor Světla poznání, bylo by jejich urážkou, kdybychom navazovali na jejich tradici pomocí lží a výmyslů.
Mýlí se dále i všichni ti „pohané“, kteří by chtěli ztotožnit védskou tradici s obyčejným a primitivním uctíváním „svaté Přírody“ jako takové. Podobně jako herci na divadle znázorňují ideje autora celého představení, tak také všechny fenomény ve hmotném světě znázorňují a doslova žijí z idejí a sil, které vysílá věčnějsoucí Duch – tím, že je hmotně napodobují, že je manifestují v těle a formě. Nevědoucí „uctívači Přírody“ však uctívají Přírodu jako takovou, odtrženou od síly, která ji živí, a tak se podobají modlářům, kteří nechápou, že socha pouze představuje Boha, nikoliv že je to Bůh sám. „Hlas přírody“ je proto pouze volání naší pozemské Matky, nikoliv „hlasem božím“, tj. hlasem Puruši, „Věčného Světla“,“Nebeského Člověka“, tj. ducha, který je pravou naší podstatou.
Nevědoucí pohané, odtržení od Světla pravého poznání, však všechny zvířecí instinkty a pudy, všechny žádosti a ziskuchtivosti, ba všechnu nemravnost spojenou s kriminalitou a perverzitou, vidí jako „lidskou přirozenost“, chtějí se „ztotožnit s přírodou“, a strhávají tak sami sebe a všechny kolem dolů, do démonských světů ubohé smyslové závislosti a zvířeckosti, vedoucích do černočerných světů chaosu, zániku a Smrti. Ten, kdo místo popíjení spásné sómy, tj. Světla poznání, pojídá již jenom konkrétní med, ba dokonce z „náboženských důvodů“ popíjí již jen medovinu, kráčí touto úpadkovou cestou.
Jestliže by se tedy všichni novopohané měli sjednotit na tom, co je spojuje a odlišuje od dosud vládnoucího židokřesťanství, měli by vycházet z původního stálejsoucího Zdroje lidské moudrosti, a tím je indická Véda a její věčné archetypy, mezi které především patří to, že tvůrcem člověka a jeho života na Zemi, bylo od nepaměti uctívání Světla poznání. To platí nejen pro nás Slovany, Germány a ostatní árijské národy, ale i pro dnes zcela upadlý a lidově pověrečný indický hinduismus. Dnešní indické uctívání „boha ničitele“ Šivy a jeho manželky – krvavé Kálí – se totiž již téměř ničím neliší od toho, co nás dnes ničí – od uctívání židovského boha Jahveho a jeho sil.
zdroj: http://www.slovanskykruh.cz/2018/06/slovansko-arijske-vedy/