O kalendáři obecně
Všechny dávné i současné kultury, blízké i vzdálené, se vždycky
nějakým způsobem snažily orientovat v čase a čas měřit. Každá civilizace
si v průběhu doby vyvinula vlastní způsob, jakým čas měřili, vznikaly
nejrůznější kalendáře, které se lišily stejně tak, jako se od sebe
lišily všechny kontinenty a civilizace na nich žijící a kultury zde
vzniklé.
Nicméně i přes veškerou odlišnost zde přece jen jedna podobnost je. A
sice, že veškeré kalendáře, veškeré měření času se vždy odvíjelo v
souvislosti a v souladu s přírodou a jejími cykly. Díky různým
geografickým a klimatickým podmínkám začínal rok u různých civilizací v
různou dobu. Dříve také byli lidé mnohem více závislí na přírodě než je
tomu nyní. Hlavním zdrojem obživy jim byl lov, sběr a posléze i
zemědělství. Správné načasování jednotlivých aktivit bylo nezbytnou
podmínkou zachování života vlastního i celého rodu. Není tedy divu, že
hlavní funkcí kalendáře bylo také plánování a organizace činností
spojených s obživou v průběhu celého roku. A to je druhý aspekt týkající
se měření a dělení času, který je společný všem kulturám bez rozdílu.
Jejich kalendáře nebyly vytvořeny uměle, odtrženě od života, nýbrž právě
naopak reflektovaly dlouhodobá lidská pozorování přírody a její změny,
případně u vyspělejších kultur také astronomická zkoumání. Dodnes je nám
záhadou, jak některé národy mohly bez našich technických vymožeností
objevit tolik podrobností ze života Slunce, Měsice a ostatních planet či
hvězd. Příkladů máme nepočítaně, egyptské pyramidy, babylonské věže,
mexické pyramidy, keltské menhiry, ale i středověké katedrály.
Na základě těchto astronomických pozorování byly lidmi rozeznávány
dvě základní kosmické síly, které se v průběhu roku neustále ovlivňují a
vzájemně doplňují, říkejme jim třeba Síla světla a Síla tmy. V průběhu
jedné poloviny roku délka světla (den) roste na úkor délky tmy (noc),
zatímco ve druhé polovině roku je tomu samozřejmě naopak. Tento proces
se neustále cyklicky opakuje a v jeho průběhu nastávají vždy čtyři
základní mezníky.
1. Síla noci je nejsilnější a Síla dne nejslabší – zimní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Kozoroha.
2. Síla dne postupně zesiluje, až se v určitém momentě vyrovnává se
Silou noci – jarní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení Berana.
3. Síla dne dále stoupá až do svého maxima, Síla noci je naopak nejslabší – letní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Raka.
4. Síla dne opět pomalu ubývá a Síla noci zesiluje, až do momentu,
kdy se obě vyrovnají – podzimní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení
Vah.
Ať už tedy ke svému poznání došly jednotlivé národy jakkoliv,
základem jejich kalendáře se ve většině případů staly právě ony dny,
které dnes nazýváme jako slunovraty nebo rovnodennosti.
Slovanský kolovrat
Tyto čtyři momenty – dva slunovraty a dvě rovnodennosti – se pak
staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní
díly i pro předky naše, Slovany. Další čtyři díly dávají čtvrtící dny
mezi nimi, vždy mezi rovnodenností a slunovratem je jeden čtvrtící den.
Jednotlivá období kolovratu tak trvají cca 45 dní. Na čtvrtící dny
připadají také dny, kdy je dobré vzpomenout si na své předky (v
kolovratu označováno jako Dědkové).
Dny slunovratů a rovnodenností byly dny, kdy docházelo ke spojení
nebeské síly se zemskou mocí, díky tomu pak byl zajištěn chod života na
zemi. Lidé v tyto dny přicházeli na významná kultovní místa v přírodě,
kde se obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem,
zpěvem, hrami. Celý rok a celý život společnosti se tak nesl v přípravě
cyklu slavností a v jejich radostném očekávání. Tyto události udržovaly
chod společnosti, její morálku, společenská pravidla, upevňovaly vztahy
se sousedy, napomáhaly reprodukci obyvatelstva, obchodu, urovnávání
sporů, obsazovaly se během nich různé důležité funkce. Samozřejmě měly
tyto slavnosti také obrovský kulturní význam, neboť se na nich setkávali
lidé ze širokého okolí, udržovaly se tradice, jazyk, rozvíjelo se
umění. Soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní,
vzpomínalo se na slavné předky. V neposlední řadě plnily tyto rituály
velmi významnou roli ve spirituálním a duchovním životě našich předků.
Kračun/Zimní slunovrat
Označení Kračun pochází od slova kráčeti, neboť dny se začínají
prodlužovat, “kráčet”. Dodnes se ještě někde na na Slovensku nebo na
Moravě můžete setkat s tímto pojmenováním, označuje se tam takto ovšem
ne den zimního slunovratu, nýbrž vánoční svátky. Není samozřejmě
náhodou, že oslavy narození Ježíše připadly podle “výpočtů” křesťanských
kněží právě na dny tolik blízké vlastnímu slunovratu. Dnešní slovo
Vánoce pochází z německého Weihnachte – svatá noc. Slunce je oslavováno
jako bůh snad ve všech kulturách, které kdy na Zemi žily, neboť bez něj
by opravdu nebyl život. Toto uctívání jiných bohů ovšem bylo trnem v oku
křesťanství, které propagovalo jen boha jediného. Díky tomu se dnes
většina křesťanských svátků časově kryje se původními předkřesťanskými
svátky. (Nejlepší taktikou je totiž využít sílu svého nepřítele. Než,
aby se církev namáhala s tvorbou nových svátků, stačilo je jen
přejmenovat a přemalovat staré zvyky, ostatní už zařídil čas, trocha
represe a zapomnění.)
Zimní slunovrat původně souvisel s oslavou Dažboha, slovanského boha
Slunce, který byl synem jiného slovanského boha – Svaroga. Právě na
zimní slunovrat se Dažboh jako dítě rodí pod zemí, dospívá během jara, v
nejvyšší síle je o letním slunovratu, poté začíná postupně slábnout, až
o zimním slunovratu opět umírá a znovu se rodí. Mezi jeho úmrtím a
narozením, přesně v onu magickou noc slunovratu, v době, kdy je pozemský
svět bez jeho ochrany, nastává na zemi chaos, mizí hranice mezi světem a
podsvětím a díky tomu se k nám mohou dostat nebezpečné bytosti, běsi a
čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete
potkat i duše svých zemřelých předků. Jako zástupný symbol Slunce a jeho
síly zde na Zemi uctívali Slované oheň. Element ohně byl
nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl
nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu
Slunce, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbohovy síly, a musel
hořet celou noc. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné
bezpečné místo. Nejednalo se o žádný malý ohýnek, nýbrž to byla pořádná
vatra, u které se sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku
církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk
zapalování svíček o Vánocích.)
Pochopitelně bylo ještě mnoho dalších zvyků, např. které se týkaly
určitých druhů jídla, které nesměly chybět u hostiny, např. jablka –
symbol zdraví, ořechy – hojnost, česnek – ochrana. Pak také pečivo,
kulatý chléb nebo oplatka, symbolizující slunce.
Jak jsme si již řekli, označení Kračun pochází od slova kráčet.
Prvních 14 nocí po slunovratu se však den ještě nijak citelně
neprodlužuje, stále je brzo a dlouho tma. Naši předkové toto období
označovali také jako tzv. noci běsů. Tento čas je velmi vhodný pro práci
se stinnými stránkami osobnosti. Ochranným božstvem pro tuto dobu je
Veles, bůh podsvětí /a také stád/, neboť spojuje síly temné i světlé.
Jeden z nejstarších zvyků, který přetrval až dodnes v podobě koledy,
bylo právě setkání lidí s běsy. Mladí muži se přestrojili za zvířata
nebo si navlékli různé strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry,
dřeva nebo kůže.
Jejich smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní
lidi. Za zmínku stojí i povinnost mladíků dodržovat několik dní před
koledou sexuální půst. Ve skupinách obcházeli vesnici, zpívali, hráli
různé scénky a přáli v každém domě úrodu a štěstí, za to pak od
hospodyně dostávali dary (jídlo a pití, popř. peníze). Koledovalo se od
zimního slunovratu až do přísluní (křesťanská tradice Tří králů).
K této nejdelší noci v roce se vážou i další magické zvyky a tradice.
Země se otvírala a vydávala své poklady, kvetlo zlaté kapradí, zvířata
mluvila lidskou řečí. Člověk mohl také nahlédnout do budoucnosti. Různě
se věštilo, louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost,
poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se
jablko. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího
ženicha, ale třeba také svou smrt. Přísluní
Po cca 14 dnech od slunovratu nastává přísluní, planeta Země je
nejblíže Slunci. V tento den je dobré uvítat východ slunce koláčem a
medovinou, neboť právě končí období běsů, končí období chaosu v přírodě a
nastupuje období klidu. Začínají se prodlužovat dny.
Hromnice/Zimní Dědkové
Tomuto slovanskému svátku odpovídá keltský Imbolc. Jedná se o čtvrtící den mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností.
Hlavním významem svátku Hromnice je příchod jara a návrat světla,
proto se také říká oblíbené lidové rčení „Na Hromnice o hodinu více“.
S nastávajícím jarem přichází také první bouřky, díky tomu se říká,
že se rodí bůh Perun, bůh hromů a blesků. Tak také dostal tento svátek i
svoje označení. Perun přichází jako plodivá síla a pomáhá svrhnout
vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě jarního zahřmění. Jeho
hlasem se jako mávnutím kouzelného proutku k životu opět probouzela
příroda i její božstva. Naopak zlí duchové před hromovým rachotem
jarního Peruna prchali do svých skrýší. U starých Slovanů byla tomuto
prvnímu zahřmění věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli
mnohými rituály. V Čechách při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a
líbali ji. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami,
na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali
do země sekery (sekera je atribut Peruna). To vše byly rituály na
znamení toho, že je Perun svým hromem osvobozuje od zimního spánku.
Těmito rituály i lidé pomáhali Perunovi vyhánět zlé duchy ze svých
stavení.
Hromnice tedy plnily hlavně roli očistnou. Lidé uklízeli po zimě,
vymetali stáje, čistili krby a zapalovali hranice, které měly zahnat zlé
zimní duchy. Ženy měly zušlechtit svou krásu a obléknout se do barev
jara – oranžová, žlutá, zelená. Svátek byl také spojen s ochranou před
ohněm, bouří a bleskem, jak ostatně napovídá jeho název.
V tomto období se také začínají bahnit ovce (tedy rodit) a nastávalo
období jejich laktace. Dnes už v tom nespatřujeme takový význam, ale
dříve ovce byla velmi ceněným zvířetem, neboť zajišťovala lidem obživu.
Dávaly maso, mléko, ze kterého se vyráběly sýry, ale i vlnu na šaty.
Vlastnit krávu bylo až příliš drahé. Narození ovčích mláďat bylo také
symbolem nového života v nadcházejícím roce. Přestože je svátek jako
takový zasvěcen hlavně Perunovi, díky důležitosti chovu ovcí se staří
Slované obraceli také k bohu Velesovi, který je nejen vládcem podsvětí,
ale také ochráncem stád a dobytka.
Provoda/Jarní rovnodennost
Jarní rovnodennost slavili národy po celém světě – Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané a samozřejmě také Slované.
U nich začátek nového zemědělského roku doprovázel mýtus o sličném
udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí
křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni,
aby bojoval se zlým drakem (zvaným též Zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat
Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý
klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala
plodit. Drak je zabit, ale sám Jarilo v těžkém souboji s drakem umírá.
Svůl úkol však splnil, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který
přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.
Tento mýtus žije vlastně dodnes v podobě tzv. Vynášení smrtky či
Morany. Původní název Provoda pochází právě z tohoto zvyku, tzv. „neděle
provodní“, kdy se vyprovázela Morana (Mora, Mořena, Mařena, Smrtholka),
představitelka zimy, jejíhož konce se lidé už nemohli dočkat, a proto
se jí symbolicky zbavovali. Její jméno je pravděpodobně odvozeno od
slovního kořene mar-, mor- čili „smrt“. Postavu „smrti“ představovala
figurína, která se obvykle vyráběla z dřevěné hole obalené slámou a
oblečené do dívčích šatů. Byla ozdobena pentlemi a na krk se jí věšely
náhrdelníky z bílých vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit
(symboly smrti). Průvod vynesl Moranu za vesnici, kde ji jako symbol
smrti, nemoci, bídy a všeho zlého hodil do vody nebo svrhnul ze skály.
Zpátky do vsi pak mladé dívky přinášely svěží rašící větvičky zdobené
pentlemi, kterým se říkalo „líto, létečko“. Ty ve své podstatě
symbolizují příchod jarní bohyně Vesny, kterou lze označit za ženský
protějšek Jarila, či snad i za jeho snoubenku. S opentlenými větvičkami
pak chodil průvod od domu k domu, ohlašoval konec zimy, za což byl
hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků
uspořádala hostina. Zcela jistě to také nebyla jednodenní oslava, naši
předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny. Rituál kulminoval právě v
den rovnodennosti. Veliké noci je mimo jiné další z názvů pro rituály
týkající se jarní rovnodennosti. (Křesťanské Velikonoce nejsou vlastně
nic jiné než obdoba tohoto svátku, viz Smrtná neděle, která o dva týdny
předchází neděli Velikonoční).
Pomlázka a kraslice /z ruského krásnij= červený/ jsou také pohanskými
zvyky a ne křesťanskými. Mladé pruty mají předávat svoji omlazující
sílu ženě, jako partnerce sedláka. Pomlázka byla nejvýznamnější součástí
oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby.
Nejstarší záznamy o mrskání neboli „pomlazení“ pocházejí z přelomu 14. a
15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků.
Mrskali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Tento zvyk byl původně
rituálem, využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí.
Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání
je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější.
Červená barva je zase symbolem slunce, hned příští den je delší než
noc, je to tedy vítězství slunce symbolizované právě onou červenou
barvou. Díky tomu se také tyto svátky nazývají někdy „červené“ a také z
tohoto důvodu se vajíčka barvila zásadně na červeno. Po staletí se
barvila jen plná vejce – jinak by ztrácela svůj význam a magickou
funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila až ve 20. letech minulého
století. Tradiční červená barva, kterou byla vejce původně zdobena, byla
také symbolem krve, zdroje životní síly, ale také ohně či dozrálého
ovoce – symbolizovala tedy také život, lásku a ochranu. Vajíčka byla pro
naše slovanské předky symbolem životní síly, obnovy, života,
znovuzrození, ale i smrti, představují tedy současně začátek i konec. I z
těchto důvodů byla vajíčka od 7. do 11. století vkládána do hrobů,
často přímo do klína zemřelého. Archeologové je našli v hrobech z období
Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských
knížat. Nejstarší nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebiště ve
Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 – 1030 a
jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.
Tak jako se při jarní rovnodennosti vyprovází Morana, vítá se bohyně
Mokoš, symbolizující princip života, plodnosti a matky. V této době je
zobrazována jako mladá žena /viz. i symbol omlazení skrze pomlázku/.
Sedlák se selkou provádějí rituální kopulaci v první vyorané brázdě, aby
pole dobře plodilo. Úrodnost země měly podpořit i další obřady. Mezi ně
patřily i kvetoucí větvičky vrby jívy, také nazývané kočičky – symbol
přicházejícího jara. Tyto větvičky se zapichovaly na okraj pole (nebo
záhonů na zahradě) a sloužily jako ochrana dobré úrody. Ten den se
nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.
Při jarní rovnodennosti se také poprvé projevuje magická energie
bohyně Lady. Je možné, že její uctívání souvisí s prvními jarními dešti,
neboť jméno bohyně Lady je zmiňováno v písních a rituálech za účelem
přivolání deště. Velký význam se také připisoval rituálnímu očišťování.
Lidé časně ráno vstávali a omývali se rosou nebo se šli umýt k potoku,
což působilo jako ochrana před nemocemi. Největší ozdravný účinek měla
koupel v místě soutoku několika pramenů, obzvláště bylo-li to ještě za
tmy, přičemž celý rituál musel proběhnout mlčky. Lidé se koupali nazí.
Jedná se o velmi starý zvyk, který se církev snažila potlačit už od
raného středověku – prameny a potoky, u kterých se „čarovalo“, byly
dávány do klatby.
Dále hospodyně v tuto dobu prováděly i „jarní úklid“ v domě – zametly
a smetí pálily, odnášely za vesnici nebo aspoň házely za plot.
Noc ohňů/Jarní Dědkové
Jedná se o čtvrtící den mezi jarní rovnodenností a letním
slunovratem, odpovídá mu keltský svátek Beltain. Souvisí se sexualitou
(volba partnera, eventuálně prohloubení stávajícího vztahu) a pálením
ohňů, které měly funkci ochrannou.
Oheň symbolicky představuje slunce a je jeho zástupným prvkem na
Zemi. Tyto ohně se pro získání síly přeskakují, zapalují se v nich
košťata, kterými se pak krouží a v některých částech Evropy se z kopců
pouští hořící kola či sudy, symbolizující putující slunce. K noci ohňů
se dále pojí očista ohněm, kdy se v něm „pálí“ vše nedobré. Odtud
pramení zvyky obcházet oheň, popřípadě procházet mezi dvěma ohni.
Sedláci mezi dvěma ohni vodili i dobytek. Beltain doslova znamená dva
ohně. Dalšími názvy mohou být např. Noc rozkoší, Máje, Valpuržina noc.
Všem těmto svátkům dnes oficiálně odpovídají čarodějnice připadající na
30. dubna, jméno pálení čarodějnic pochází zřejmě ze středověku a dob
inkvizice.
Dále sem patří tzv. dívčí válka, kdy si dívky v lese zbudují ohradu z
chrastí a muži je „dobývají“. Jedná se tedy o jakési ritualizované
námluvy a první sex.
Staví se májky, mladé opentlené stromky /často břízky/, mladík ji
staví pro svoji milou za její okno. Staví se i vesnická mája, vysoký
opentlený strom, z něhož visí věnec uchycený čtyřmi pentlemi
/symbolizuje čtyři směry, světové strany/. První noc po postavení máje u
ní musí mladí muži držet stráž, aby ji mladíci ze sousední vesnice
tajně nepodřízli. Tento zvyk představuje symbolické souboje mezi
jednotlivými rody a vesnicemi. Spojení kmene stromu a kruhu věnce je
symbolickým vyjádřením sexuálního spojení muže a ženy. Kruhy na májce
taktéž symbolizují květ života /starý slovanský symbol, stejně jako
svastika, oba odvozeny z kultury sanskrtu/. Tento květ života má šest
ramen, což symbolizuje sluneční fáze po celý rok.
Noc ohňů lze zasvětit bohu ohně – Ogni, někde též Svarožič, či bohyni života a plodnosti – Živa.
Koupadla/Letní slunovrat
Podobné názvy i v jiných jazycích, rusky kupadlo, bělorusky kupalle, slovensky vajano, křesťané mají svatojánskou noc.
Kupadelné svátky jsou oslavou letního slunovratu. Jak napovídá sám
název, jejich tématem je voda a očista vodou. Hromadné koupání probíhalo
vždy před obřadem. Lidé právě skončili senoseč a čekalo se na žně,
nastává tedy čas na odpočinek. Toto období má velmi silný sexuální
prvek. Střídají se partneři, aby se uvolnil
řád věcí. Letní slunovrat je protipólem toho zimního – prvek chaosu,
pravidla se schválně nedodržují, aby si lidé od nich odpočinuli.
Základními atributy tohoto svátku je obřadní koupání, pálení ohňů a
skákání přes ohně, vše doprovázeno nevázaným veselím vyplývajícím z
upřímné radosti z rozpuku života. Cílem obřadních činností je nejen
zabezpečit zdárný průběh léta, a tím zajistit úrodu, ale též načerpat
životní sílu, která v tuto dobu v přírodě dostupuje svého maximálního
vrcholu. Od koupadel se opět prodlužuje noc, a proto je tento den
příhodnou a zároveň také poslední možností, kdy načerpat sílu slunce.
Letní slunovrat je oslavou slunce a vrcholného období jeho vlády, je
nejdelší den v roce a také Dažboh, bůh slunce, je na vrcholu své moci.
Lidé tedy oslavovali božstva spojená s ohněm a sluncem ( Dažboh, Ogni,
Svarožič), ale také bohyni plodivé síly Mokoš. Dalším hlavním bohem
tohoto času je vedle Dažboha také Perun, jehož síla stále narůstá.
Některé prameny zmiňují i tzv. Rusalie, slavnosti Rusalek, což jsou
bytosti podobné vílám, jinak také duše dětí zemřelých bez křtu,
popřípadě mladých neprovdaných žen, které spáchaly sebevraždu. Rusalné
svátky se svým charakterem velmi podobaly slavnostem dušiček/den Náv.
Smyslem svátku bylo zajištění zdárné úrody, a to skrze vláhu
přivolanou koupelemi, teplo přivolané ohni a plodnost přivolanou skrze
sexuální nevázanost. V kupadelných písních se objevuje motiv sňatku
bratra a sestry – ohně a vody, dvou hlavních živlů tohoto svátku. Jeho
symbolickým vyjádřením je modrožlutý květ černýše hajního.
Důležitým prvkem je i svatojánské čarování, týkající se především
sběru bylin a milostné magie. Sbírá se devatero bylin, při sběru je
nutné nemluvit. Tyto květiny sbíraly svobodné dívky, v noci si je daly
pod polštář a měl se jim zdát sen, kdy uvidí svého budoucího manžela.
Některá jiná svatojánská milostná kouzla slouží i přímo k přinucení
mladíka, aby se do dívky zamiloval. Na svatého Jana se též hledá zlaté
kapradí.
Mladí lidé také pletli věnce a zdobili se jimi. Věnce, často doplněné
svícemi, byly také dívkami posílány po vodě, přčemž z jejich pohybu
věštily své štěstí ve vztazích. Mladí muži se někdy snažili věnce
zachytit, aby na sebe upoutali pozornost dívky. Ohně mladíci a dívky
přeskakovali nazí, v některých ruských oblastech až do 19. století, a
stejně jako koupele to mělo zajistit rituální čistotu a zdraví.
Po letním slunovratu se přestávaly sbírat léčivé byliny, neboť se
věřilo, že příroda od tohoto momentu začíná úmírat a byliny ztrácí svou
magickou moc.
O této noci, stejně tak jako o noci filipojakubské (pálení čarodějnic, noc ohňů), ožívají hlavně čarodějnice a povětrní bozi.
Koupel v tento den byla považována za obzvláště očistnou a
blahodárnou pro zdraví na celý rok. Na druhou stranu se také věřilo, že
vody a jejich duchové (vodníci, rusalky), žádají svou oběť, proto se
koupání v přírodě mělo odložit až po tomto dni. Je možné, že s tímto
zvykem souvisí i lidová pranostika “Po Božím těle do vody směle”.
Magie tohoto dne ovšem nekončí jen u ohně a u vody. Také v podzemí se
dějí zázraky. Otvírají se hory, kde se dají najíti poklady. Kdo v tento
den do podzemí vstoupí, stráví zde celý jeden rok pozemský, i když jemu
se to jeví jako jeden jediný den.
Významnou bylinou tototo svátku je samozřejmě třezalka tečkovaná,
tzv. bylina svatého Jana, která má velmi široké medicinské a magické
užití. Oblíbené byly i netřesky pro věštbu zdraví a života na příští
rok. Dále kopřivy sbírané v tento den byly považovány za obzvláště
mocné, uskladňovaly se se solí a po celý rok se pak přidávaly dobytku,
zejména ovcím, do píce.
Odsluní
Po nejdelším dni v roce se noci ještě viditelně neprodlužují. K této
změně dochází cca za 14 dní, kdy nastává tzv. odsluní. Odsluní je
moment, kdy je planeta Země nejdále od Slunce, paradoxně to u nás
připadá na vrchol léta (teplotu ovšem neurčuje vzdálenost Země od
Slunce, ale sklon paprsků dopadajících na Zemi). Dažboh pomalu začíná
slábnout. Perun je naopak na vrcholu, je období bouří. Taktéž dozrávají
plodiny.
Žně/Letní Dědkové
Tento slovanský rituál odpovídá svým obsahem i termínem keltskému
Lughnasadu. Rituály pro tuto příležitost obvykle trvaly několik dní.
Dnes zvyklosti tohoto svátku přešly částečně do dožínkových slavností,
neboť Žně byly původně svátkem oslavujícím úspěšnou sklizeň, ale také
vyjádřením vděčnosti bohům zodpovědným za ochranu kmene a za úrodu.
Během shromáždění lidu byla uctívána Matka země, také bůh Veles, bůh
podsvětí a kořenů, dobytka a stád. Bohyně Mokoš je v této době na
vrcholu, rodí se, sklízí, oslavuje se mateřský princip.
Některé z dochovaných rituálů: Z prvního či posledního snopu se váže
Velesova brada/vousy. V Litvě mají bohyni Ženiju, která chodí polem a
vlní klasy, na její počest zaplétají z obilí její vlasy, copy. Tento
vous či vlasy se nechávaly ladem či byly použity pro obřad. Často se na
konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Poslední
dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok ponechat na nějakém
významném místě, někdy se také obřadně pálil nebo zaorával do půdy, nebo
byl přidán do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se,
že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.
Časně ráno bylo zvykem jít na kopec pozdravit vycházející slunce a prosit o přízeň počasí.
Hody/Podzimní rovnodennost
Podzimní rovnodennost je svátkem poděkování za úrodu, hojnost, také
oslava konce léta a loučení se s ním, příchod babího léta a pozvolná
příprava na zimní dobu chladu a neúrody.
Staří Slované v průběhu svátku a rituálů obětovali chléb, typickou
složku stravy Slovanů, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení
hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká hostina. Termín
dožínek se vždy liší místně podle lokálních klimatických podmínek, jindy
se sklízí na horách a jindy zase v dolinách.
Jelikož je rovnodennost, je též rovnováha sil a je nejvhodnější
příležitost naklánět osud příznivým směrem. Komunikuje se se Sudičkami.
Taktéž se loučíme s Mokoší /nositelkou plodnosti/, a vítá se Morana
/symbolizuje zimu, smrt/. Morana bere, ale i dává sílu (poskytuje čas
pro odpočinek přes zimu). V tomto období se lidé věnují činnostem, na
které přes rok nezbývá čas – draní peří, domácí práce, ale také si
povídají příběhy, chystají svatby.
Z hlediska roku působí temné a světlé síly, každá ve své polovině, a
podzimní rovnodenností začíná období, kdy nastupují temné síly. S tím
souvisí i dělení roku na dvě poloviny, polovinu dostatku a polovinu
nutného uskrovnění. Blahobytná polovina trvala zhruba od prvních letních
plodů do období zimního slunovratu. Dostatek potravy byl zajištěn díky
sklizenému obilí, ovocným plodům a zelenině. Chladné období okolo
zimního slunovratu také poskytovalo ideální podmínky k zpracovávání a
uskladňování masa, začínají tradiční porážky chovných zvířat, zejména
vepřů. U nás se pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v
podobě podzimních hodů a posvícení. Historické zprávy i etnografický
materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo
kohout, což má svůj odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu
stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.
Den Návy/Podzimní Dědkové
Jedná se o další čtvrtící den, tzv den Návy (odvozeno od “náv”, což
značí mrtvý), tomuto svátku odpovídá keltský Samhain, křesťanské
Dušičky, období, kdy vzpomínáme na své předky. Anglické země slaví v
tuto dobu Halloween (z angl. All Hallows Eve). Slované tento den vnímali
také jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých.
Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a
naopak živí mohou navštívit podsvětí. Strážcem tohoto světa je Veles.
Naše světy živých a zemřelých se v těchto dnech propojují, neboť hranice
mezi nimi je otevřená. Bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé
příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo
vystavit za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě (podobnost s
americkými dýněmi a Halloweenem), která měla bloudícím duším mrtvých
posvítit na jejich cestu. Den Návy je nejvýznamnějším původním
slovanským svátkem předků, nicméně je povinností živých zvát své zemřelé
předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek.
Den Návy je svátek, kde se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi
smrtí a znovuzrozením. Podle jednoho z pohanských mýtů touto dobou
putuje Bohyně (Příroda) do podsvětí hledat svého usmrceného muže a počne
zde také svého syna, vládce dalšího roku. Ten se rodí se Slunečním
světlem o zimním Slunovratu. Podle této tradice je tedy mužský princip
smrtelný (proto je také smrt pro něj důležité téma) a ženský princip
stále se obnovující.
K bohům, ke kterým se v této době lidé obraceli, patřil Veles, jako
vládce podsvětí, ale hlavně bůh Rod, jako ochránce rodiny a celého rodu.
Závěr
V dřívějších dobách měly rituály a svátky velmi významnou roli pro
člověka jako jedince, tak i pro celý kolektiv. Představovaly osnovu roku
i jeho jistoty, někdy radostné, jindy zase méně, ale vše mělo svůj řád a
smysl. Naši předkové se bez dnešních technických vymožeností zabývali
převážně náročnou zemědělskou obživou, zároveň ale díky tomu žili v
těsném sepjetí s přírodou a s Matkou Zemí a vždy v sobě našli dost sil k
obnově života, jak na úrovni materiální, tak i na té duchovní a
spirituální.
V dnešní době se naše původní pohanské svátky překryly s těmi
kresťanskými, a i ty kresťanské postupně překrývají “svátky komerční”,
jejichž bohy jsou už jen anonymní obchodní řetězce a jejich jediným
cílem je uzmout něco z našeho času a hlavně peněz. Nenechme si proto
vzít naše dědictví, sílu a moudrost našich předků, chraňme svoji duši a
její spiritualitu. Sláva Rodu!
Použitá literatura:
Hanus J. J., Bájeslovný kalendář slovanský, čili pozůstatky
pohansko-svátečních obřadův slovanských, Kober a Markgraf, Praha 1860
Máchal Jan, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc 1995
Profantová Naďa, Profant Martin, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Nakladatelství Libri, Praha 2004
Vondrušková Alena, České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Váňa Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
Internet:
(autor: Martina Kalendová)