Na základě současného stavu akademického bádání není Kupalo považován za autentického předkřesťanského slovanského boha. Převládající vědecký konsenzus interpretuje postavu Kupala jako pozdější folkloristickou personifikaci letního slunovratového svátku, jehož název je neoddělitelně spjat s rituálem koupání. Samotný svátek má nepochybně předkřesťanské kořeny, avšak jeho zosobnění ve formě božstva je až druhotným jevem.
Etymologie
Jméno „Kupalo“ (a jeho ekvivalenty v jiných slovanských jazycích, např. polsky Kupała, ukrajinsky Купало/Купайло, bělorusky Купала) je etymologicky odvozeno od praslovanského slovesa *kǫpati, které znamená „koupat“, „omývat“. Toto sloveso a jeho deriváty jsou přítomny ve všech slovanských jazycích (srov. česky koupat, polsky kąpać, rusky купать).
Spojitost je zcela zřejmá v kontextu ústředního rituálu oslav letního slunovratu (v Polsku známých jako Sobótka, ve východoslovanském prostředí jako Kupalská noc), jímž bylo hromadné rituální koupání v řekách a jezerech. Tomuto aktu byla přisuzována očišťující, léčivá a magická moc. Jméno „Kupalo“ tak přímo odkazuje na tento klíčový obřad. Jak uvádí jeden z nejvýznamnějších polských lingvistů a slavistů Aleksander Brückner, jméno svátku je odvozeno od koupání (kąpiel) a jakákoliv snaha hledat v něm jméno boha je marná.
Zdroj:
Brückner, A. (1985). Mitologia słowiańska i polska. Państwowe Wydawnictwo Naukowe. (Reprint vydání z roku 1918).
Analýza historických pramenů a akademická interpretace
V klíčových raně středověkých písemných pramenech, které popisují slovanské pohanství, se jakákoliv zmínka o božstvu jménem Kupalo nevyskytuje. Autoři jako Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau, Saxo Grammaticus nebo autor Pověsti dávných let (По́весть временны́х лет) o něm mlčí, přestože někteří z nich uvádějí jména jiných slovanských bohů (např. Svarožic, Svantovít, Perun, Veles).
První písemná zmínka, která spojuje jméno „Kupalo“ s božskou postavou, pochází až z mnohem pozdější doby, konkrétně z Hustýnského letopisu (Густинская летопись) ze 17. století. Tento kyjevský text, sepsaný v období silných pravoslavných polemik proti lidovým tradicím, popisuje Kupala jako „boha hojnosti, jako u Helénů Ceres“, jemuž měli lidé v předvečer svátku Jana Křtitele přinášet oběti.
Moderní religionistika a historie však tento pozdní záznam hodnotí jako typický příklad tzv. „kabinetní mytologie“ či sekundární mytologizace. Letopisec se zjevně snažil vysvětlit nepochopené lidové zvyky skrze tehdy známé antické (řecko-římské) vzory a uměle tak vytvořil božstvo z názvu svátku.
Tento pohled potvrzuje řada předních odborníků:
Andrzej Szyjewski, polský religionista, ve své práci uvádí, že Kupalo je pouze „rituální personifikací“ a jeho zbožštění je dílem pozdějších kronikářů. Původně se jednalo o název obřadu spojeného s vodou a ohněm.
Zdroj:
Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Wydawnictwo WAM.
Jiří Dynda, český medievalista působící v Centru medievistických studií (společné pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy), se ve svých pracích zaměřuje na rekonstrukci slovanského náboženství kritickou metodou. Jeho přístup, stejně jako přístup většiny moderní české akademické obce, nepřipouští existenci boha jménem Kupalo z důvodu naprosté absence v raných pramenech a zjevně druhotného původu postavy.
Etnografický materiál shromážděný v 19. a 20. století na východoslovanských a polských územích jasně dokládá, že ústředním prvkem svátku byla figurína (vyrobená ze slámy, zdobená bylinami a květy), která se nazývala Kupalo, Kupała nebo Mara. S touto figurínou se prováděly různé obřady a na konci slavnosti byla rituálně zničena – nejčastěji utopena ve vodě nebo spálena v ohni. To silně nasvědčuje tomu, že „Kupalo“ bylo jméno rituálního objektu, symbolu svátku, nikoliv uctívaného božstva.
Zdroj:
Vinogradova, L. N. (2004). Kupal'skie obrjady. In N. I. Tolstoj (Ed.), Slavjanskie drevnosti: Ètnolingvističeskij slovar' (Vol. 3, pp. 49–55). Meždunarodnye otnošenija.
Závěr
Interdisciplinární studium dochovaných pramenů vede k jednoznačnému závěru: Kupalo nebyl slovanským bohem. Jméno označuje letní slunovratový svátek a jeho ústřední obřad koupání (kǫpanie). Postava Kupala je výsledkem pozdní folklorizace a mytologizace, kdy byl název svátku a jeho rituální symbol personifikován a vlivem křesťanských kronikářů mylně povýšen na status božstva. Autentické pohanské kořeny je třeba hledat v samotných slunovratových rituálech – v ohních, sběru bylin, věštění a očišťujících koupelích – nikoliv v kultu boha tohoto jména.
zpracoval AI Gemini 2.5 Pro