Obřad Nastolení

 K obřadu Nastolení, jak jej chápu v kontextu raně středověkých slovanských společností, existuje několik písemných zmínek a archeologických nálezů, které nám umožňují si o něm udělat alespoň částečnou představu. Je však nutné podotknout, že detailní průběh a symbolika těchto obřadů se mohly lišit v závislosti na konkrétním kmeni a časovém období.

Písemné zmínky:

Jedním z klíčových pramenů je Kosmova kronika česká z počátku 12. století. Kosmas popisuje volbu a uvedení knížat na knížecí stolec. Ačkoliv se jedná o poměrně pozdní pramen a Kosmas mohl být ovlivněn dobovými zvyklostmi, jeho líčení naznačuje některé důležité prvky:

• Volba: Kníže nebyl vždy automaticky dědičný, ale často byl vybírán předními muži kmene či rodu. Kosmas hovoří o "shromáždění předáků".
• Uvedení na stolec: Fyzické usednutí na knížecí stolec bylo symbolickým aktem převzetí moci.
• Přísaha: Nově zvolený vládce pravděpodobně skládal nějakou formu přísahy, ačkoliv její přesná formulace není známa.
• Potvrzení lidem: Kosmas také zmiňuje souhlas lidu s volbou knížete.

Další zmínky, byť méně detailní, lze nalézt i v jiných kronikách, například v Thietmarově kronice z počátku 11. století, která se zmiňuje o volbách polských knížat. Tyto prameny obecně potvrzují existenci volebního principu a ceremoniálního uvedení do úřadu.

Archeologické nálezy:

Archeologické nálezy mohou poskytnout doplňující informace o místech, kde se tyto obřady mohly odehrávat, a o předmětech, které při nich mohly být používány. Například:

• Hradiště: Centrální hradiště, která byla mocenskými centry jednotlivých kmenů, pravděpodobně sloužila i jako místa pro konání významných shromáždění a obřadů, včetně Nastolení.
• Obětiště a kultovní místa: Pokud byl obřad spojen i s náboženskými aspekty (což je velmi pravděpodobné), mohla se konat i na specializovaných kultovních místech. Nálezy z těchto míst (např. zlomky keramiky, kosti zvířat, stopy ohnišť) mohou nepřímo dokládat rituální charakter události.
• Honosné hroby: Nálezy bohatě vybavených hrobů raně středověkých vládců mohou naznačovat jejich vysoké postavení a význam obřadu Nastolení pro legitimitu jejich moci.

Lingvistická a etymologická hlediska:

Samotné slovo "Nastolení" v sobě nese význam usednutí na stolec (trůn). Etymologicky souvisí se slovy jako "stůl" a "stolice", která v raných slovanských společnostech mohla mít i symbolický význam centra moci a autority.

Religionistický kontext:

Je velmi pravděpodobné, že obřad Nastolení měl i silný náboženský rozměr. V předkřesťanském období byla moc panovníka úzce spjata s božskou legitimitou. Obřad mohl zahrnovat invokace božstev, oběti a další rituální úkony, které měly zajistit panovníkovi boží přízeň a úspěch v jeho vládě. Přesné podoby těchto náboženských prvků však zůstávají předmětem dohad a interpretací, neboť přímých písemných zpráv o slovanském pohanství je poměrně málo a jsou často zprostředkované křesťanskými autory.

Závěr:

Obřad Nastolení byl v raně středověkých slovanských společnostech významným aktem, který legitimizoval nástup nového vládce. Zahrnoval prvky volby, slavnostního uvedení do úřadu (usednutí na stolec), pravděpodobně přísahy a potvrzení lidem. Měl pravděpodobně i silný náboženský rozměr. Přesný průběh a symbolika se mohly lišit v závislosti na konkrétním kmeni a období. Další výzkum historických pramenů, archeologických nálezů a lingvistických analýz může přinést další poznatky k tomuto důležitému aspektu slovanské historie.

Zdroje:

• Kosmova kronika česká.
• Thietmari Merseburgiensis episcopi chronicon.
• Profous, A., Svoboda, J. (2007). Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri.
• Třeštík, D. (2001). Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530-935). Nakladatelství Lidové noviny.

zpracoval AI Gemini

T.G. Masaryk a slovanské národy | Michal Téra

 

Michal Téra - Slovanské nastolovací rituály a jejich mytologický základ

 

Michal Téra: RUSOFOBIE: kořeny, projevy, důsledky. Její minulost a současnost v kultuře a médiích.

 Michal Téra: RUSOFOBIE

 Kořeny, projevy, důsledky. Její minulost a současnost v kultuře a médiích.

Svätenie jari je pôvodný sviatok Slovenov. Obroďme ho!

Už na Fašiangy vidíme ako ľudské bytosti oslavovali blížiacu sa jar. Pri tanci Slováci mali skákať vysoko, aby vysoká vyrástla konopa. Vynesenie Moreny bývalo bežne na smrtnú nedeľu. Zima mala stratiť svoju moc. Dnes mnohí vynášajú Morenu na rovnodennosť. My sme vyniesli na divočarovnom sútoku Devíne v čase bratislavského vedomeckého sústredenia. Bol to ten koniec týždňa, ktorý ukončil zimu a tá sa prelomila do jari, i keď to vyzeralo, že rovno do leta. Akonáhle začnú pučať prvé rakyty a bazy, prvé puky trávy, ľudkov to zvádza k veľkému upratovaniu. To je dobrý zvyk, užitočný telesne aj duchovne. Na zelený štvrtok v domácnosti sa pekne zeleňajú ratolesti s rozvinutými pukmi. Ich moc sa považovala oddávna za čarovnú. Okrem iného skráľlia domácnosť a privodia nielen jarnú vôňu, ale aj dobrý pocit. Na Bielu sobotu zažíname Živý oheň - spravidla starším spôsobom - ešte v polovici dvadsiateho storočia obradným vretenom, dnes i ocieľkou, alebo novou ocieľkou - zapaľovačom, prípadne zápalkami, ale vždy so zatajeným dychom s vedomím svargového zdroja. Takto zažatý oheň sa sviatočne udržiaval v peci alebo sviecami počas jarných sviatkov. V nedeľu zvykli sviatky vrcholiť tancovačkou a z nej šli chlapci i chlapi na polievačku. Dnes je pre mnohých veľkonočký pondelok len slaboduchou obžierkou. To isteže nie je dobré. Ale to neznamená, že by tento pôvodný obrad mal byť zabudnutý. Práve naopak vlejme doň ducha. Obradné poliatie diev a žien živou vodou malo mnoho súvislosti a účinkov. Voda, sama nositeľka posvätnej obrodnej sily, má v obrade nielen očistný, ale aj liečivý a životodarno - plodonosný účinok. Na ochranu pred nepriaznivými silami (vplyvmi, nemocami a inými neduhmi - neduchmi) sa ujalo na západnom Slovensku aj pošibkávanie vŕbovými prútmi (vŕba ako príznačne ženský strom). Tento zvyk a obrad sa neskôr rozšíril aj na východ. Kraslice, či písanky - kreslené a písané čarovnými znakmi hovoria dodnes rečou tajomných znakov. Očiarané dokola "pásikom sily", ktorý mal privodiť zdar a zdravie. Na oboch takto rozdelených stranách zvykli byť slnkokvety - svargové (svastikové) znamenia často spodobené na okvetné kolá. Na krasliciach vidíme i "pierka" - znaky stromu života, rodostromu, pripomínajúce tiež ratolesti - vetvičky na ktorých visia. Pripomínajú dodnes nielen vtáčie vajíčka, z ktorých na jar pučí nový život, ale aj bájne slnečné vajco ťahané slncovým koňom Svarožičovým, či Dažbogovým, ktoré v podobe posvätného Slnka putovalo po oblohe. Veď je to práve svetlé Slnko, ktorého pomer s Matkou Zemou každoročne určuje príchod novej jari. Tak chváladivom aj v tomto roku je. Veď nepreklopila sa zatiaľ celkom rovnováha na Zemi a ak obrodíme vo svojich srdciach prírodnú kultúru, ani sa nepreklopí, čo by znamenalo, že ľudské a iné bytosti prežijú bez najkrutejších rán, o ktorých nie je dobré veľa hovoriť a ani písať.

Tak vítame ako už po mnohé tisícročia Vesnu - jar a tešíme sa s ňou z novej, jarej sily, ktorá presakuje prírodou a tými, ktorí sú s ňou v súlade. No a aj v tomto roku nám budú niektoré kruhy nadmieru podstrkovať príbehy iných kultúr, aby sme v slaboduchosti zabúdali na to, kým sme. Nebuďme slaboduchí, zabudnutie je zakliatie. Pripravme sa na jarný obrad. Uskutočnime ho podľa svojho srdca. Nie jarná únava, ale jarné rozjímania. Nie slaboducho, ale duchaplne. Chvála za dary.

                                                                                                         ŽiariSlav

Zdroj: casopis na obrodu rodnej kultúry a prírodného života a duchovna

Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované?

Zvukem na: Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované? | Plus

Vypravíme se v něm do Jihomoravského muzea ve Znojmě za etnologem Jiřím Mačudou. Ten se zabývá starými Slovany a slovanskou mytologií. Na aktuální výstavě v muzeu Volání jara, aneb hody, hody doprovody o lidových velikonočních tradicích zpřístupnil i svoji rekonstrukci tzv. jarního mýtu, který bychom mohli s nadsázkou označit právě jako staroslovanské Velikonoce.

Kdy se vlastně příběh jarního mýtu odehrával? „Především to nebyla jednodenní oslava jako nějaký státní svátek, jak je známe dnes. Naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny,“ vysvětluje Jiří Mačuda. Jarní mýtus kulminoval o dni jarní rovnodennosti (21. března), ale pozdější změny v kalendářním systému (přechod ze starořímského na juliánský v roce 46 př.n.l. a z juliánského na gregoriánský v roce 1582) a následky christianizace slovanského obyvatelstva rozbily těsnou časovou návaznost jednotlivých rituálů, které byly s jarním mýtem spojené.

Tyto rituály, z nichž mnohé přežily otisknuté v lidových tradicích, jsou tedy rozprostřené do mnohem delší doby: od masopustu až po velikonoční pondělí a sahají snad až do období Letnic. Jarní mýtus také podle Jiřího Mačudy otvíral nový rok, protože pro naše pohanské předky závislé na zdaru zemědělské úrody roční cyklus začínal prvním jarním dnem a končil posledním zimním.

Začátek nového roku, zemědělského i kalendářního, doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. V líté bitvě s drakem ovšem Jarilo umírá. Drak je nicméně zabit, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.

Dodnes se můžeme setkat s důležitou součástí rituálu jarního mýtu, totiž s vynášením smrtky či Morany. Slámová panenka s pentlemi je za zpěvů a říkadel topena v řece, nebo svrhována z vyvýšeného místa dolů. Morana v jarním mýtu symbolizuje starý rok, který tímto umírá. Sám Jarilo plní svou funkci, a jakožto sezónní božstvo nakonec odchází do podsvětí společně s Moranou. Když je Morana či Smrtka vynesena za katastr obce, mladé dívky přináší nové léto (nebo též líto, létečko), které v podstatě symbolizuje příchozí jarní bohyni Lelju (nebo též Ljelju, či snad dokonce Vesnu), již můžeme označit zřejmě za ženský protějšek Jarila a snad i za jeho snoubenku.

„Moranu ovšem nelze chápat jako výslovně zlé božstvo,“ upozorňuje Jiří Mačuda. „Mytologie starých Slovanů je dualistická, žádné z božstev není jen vysloveně zlé, nebo dobré.“ Při zkoumání panteonu slovanských bohů dnes etnologům a etnografům, jako je Jiří Mačuda, pomáhají právě záznamy lidové slovesnosti a také písemné prameny (byť sporé) z dob, kdy se dnešní středo- a východoevropský prostor pokřesťanšťoval.

K lidovým Velikonocům dnes patří i pomlázka a kraslice a zvířátka, jako zajíček či beránek. Pomlázkou se dříve šlehali všichni. A kraslice, to je taková novoročenka a symbol nového života známý už z dob staré Persie. „A Peršané jsou také Indoevropané,“ připomíná Jiří Mačuda. Podle něj jsou rituály s vítáním jara propletené nejen na ose slovanští pohané – křesťanství, ale i napříč Evropou, tedy převážně indoevropským prostorem. Nalézat stopy starých rituálů a šifrovat jejich původ vyžaduje dnes od etnologů být hlavně důvtipnými detektivy.

Provoda podle AI

Pojem „provoda“ má hluboké kořeny v české lidové kultuře a je spojen s oslavami Velikonoc. Zde je podrobný pohled na jeho význam a historický kontext:

• Původ a význam:
  • Provoda je starý název pro první neděli po Velikonocích, která se také nazývá Bílá neděle.
  • Historicky se jednalo o bujarou pohanskou oslavu, která byla později spojena s křesťanskými Velikonocemi.
  • Provoda byla vnímána jako jarní svátek, kdy se uctívali zemřelí předkové.
• Historický kontext:
  • Slovo „provoda“ se objevuje již ve středověkých českých textech.
  • Kazatelé v minulosti vyzývali, aby se na provodu vzpomínalo na Velikonoce jako na svaté dny.
  • Tradice Provodní neděle se udržovala i v pozdějších staletích.
• Lidová tradice:
  • Součástí lidových tradic byla koleda „Hody, hody, doprovody“, kde slovo „doprovody“ pochází od slova „provoda“.
  • Provoda představovala veselé oslavy jara a vzpomínku na předky.
• Etymologie
• Slovo Provoda se objevuje v Českých slovnících Jungmanna, a Kotta.

Akademické zmínky o „provodě“ lze nalézt v několika oblastech:

• Etnologie a folkloristika:
  • Studie o lidových zvycích a tradicích, zejména v souvislosti s Velikonocemi. Etnografové se zabývají původem a vývojem zvyků, včetně „provody“, a jejími regionálními variantami.
• Lingvistika:
  • Jazykovědci se zabývají etymologií slova „provoda“ a jeho vývojem v českém jazyce. Analýza staročeských textů a lidových písní může poskytnout cenné informace o jeho významu a použití.
• Historie náboženství:
  • Badatelé v této oblasti se zaměřují na vztah mezi pohanskými a křesťanskými tradicemi, a jak se tyto vlivy prolínaly v lidových zvycích. „Provoda“ jako pohanský svátek spojený s uctíváním předků je v tomto kontextu zajímavým tématem.
• Časopis Naše řeč:
  • Tento časopis se zabývá Českým jazykem. A v čísle ročník 84 (2001), číslo 4, s. 220-221, nalezneme odbornou rešerši ohledně provody.
• Díla českých etnografů a historiků:
  • Práce autorů, kteří se věnovali lidovým tradicím a zvykům, často obsahují zmínky o „provodě“. Například, zkoumání díla Čeněk Zíbrt, nebo Lubor Niederle nám může poskytnout vhled do tohoto tématu.

Doporučuji prohledat odborné databáze, jako jsou:

• Databáze Ústavu pro českou literaturu AV ČR
• Databáze Etnologického ústavu AV ČR
• Digitální repozitář Akademie věd ČR.

Tyto zdroje mohou poskytnout přístup k odborným článkům, studiím a knihám, které se zabývají danou problematikou.

Upozornění:

Text byl vygererován AI Gemini. Všechny informace od AI (umělé chápavosti) je potřeba ověřit přímo ve zdroji který uvádí.